Vyhledávání



Ostatky nepřátel spočívají bok po boku

Město Lazarevac, které lze vzhledem k jeho velikosti a začlenění do srbského správního systému přirovnat k našim někdejším okresním městům, leží přibližně 55 km jižně od Bělehradu. Tato oblast byla osídlena již v neolitu, později v ní dostávali půdu vysloužilí římští legionáři a začali zde pěstovat vinnou révu. Po pádu říše římské a vpádu barbarů se na tomto hraničním území opakovaně střídala srbská, maďarská a turecká nadvláda.

V polovině 19. století se centrem oblasti stalo městečko Šopič, odkud se však tou dobou jeho obyvatelé začali postupně stěhovat do nedalekého, avšak lépe položeného místa, které dostalo příznačné jméno Zbegovac. První dům v něm byl postaven roku 1858 a jen o několik let později, 28. června 1889, bylo rozhodnuto o přejmenování obce na Lazarevac. Stalo se tak u příležitosti 500. výročí bitvy na Kosově poli a na památku srbského hrdiny a vojevůdce vévody Lazara Hrebeljanoviće, který byl v této bitvě zajat a následně popraven.

Bitva na Kolubaře patří mezi další válečné střety na začátku 1. světové války. Rakousko-uherský polní maršál Oskar Potiorek se nenechal odradit prohranou bitvou na Ceru (15. – 19. 8. 1914), soustředil své posílené a dobře vyzbrojené jednotky o síle cca 450 000 mužů) na pravém břehu řeky Kolubara a 16. 11. 1914 ji překročil s cílem obsadit železniční trať z Valjeva do Obrenovace. Přitom 5. rakousko-uherská armáda okupovala Lazarevac a po něm i Bělehrad, zatímco 6. armáda hodlala zcela zničit srbské ozbrojené síly v okolí.

Tento plán rakousko-uherské generality byl naprosto reálný, protože proti rakousko-uherským silám tehdy stálo pouze asi 250 000 příslušníků podstatně hůře vyzbrojené srbské armády. Její velitelé, polní maršál a náčelník generálního štábu Radomir Putnik a polní maršál Živojin Mišič, si byli své slabší pozice velmi dobře vědomi a rozhodli se proto vylákat nepřítele jižněji. Tam srbská armáda zaujala nové pozice a očekávala útok nepřítele.

K rozhodujícímu okamžiku celé bitvy došlo 3. 12. 1914, kdy odpočatí Srbové zaútočili na část pochodem vyčerpaných rakousko-uherských jednotek, zatímco ty zbývající se ještě přesouvaly k místu bitvy. O dva dny později srbské jednotky prolomily rakousko-uherskou obranu a generál Potiorek byl 6. 12. 1914 nucen zavelet k ústupu. Nakonec Srbové 15. 12. 1914 vytlačili rakousko-uherské jednotky z Bělehradu a donutili je ustoupit až za řeku Sávu, čímž bitva na Kolubaře skončila.

Její bilance byla tragická především pro Rakousko-Uhersko, které ztratilo téměř čtvrt milionu vojáků (28 000 mrtvých, 120 000 zraněných a 76 500 zajatých), mezi nimi samozřejmě i Čechů, a značné množství vojenského materiálu opuštěného při ústupu. Srbové naproti tomu přišli jen o 133 000 vojáků (22 000 mrtvých, 92 000 zraněných a 19 000 zajatých). Polní maršál Potiorek (1853–1933), který mimo jiné svou lehkovážností přispěl k úspěchu sarajevského atentátu a tím k rozpoutání 1. světové války, byl po prohrané bitvě na Kolubaře zbaven velení a penzionován. Neúspěch na srbské frontě poté vedl Rakousko-Uhersko k tomu, že své hlavní síly z této oblasti přesunulo na italskou frontu.

Asi padesát tisíc vojáků obou stran, obětí této bitvy, našlo své poslední místo odpočinku doslova bok po boku v největší kostnici v této oblasti – v kryptě nádherně vyzdobeného chrámu sv. Dimitrije v Lazarevaci. Tam také delegace ČsOL uctila jejich památku pietním aktem.

Při té příležitosti byl připomenut také osud těch srbských zajatců, kteří zemřeli v zajateckém táboře v Jindřichovicích na Sokolovsku. Podle dobových svědectví se jim prý umíralo lehčeji o to, že tamní krajina jim svým rázem velmi připomínala rodné Srbsko.

Text a foto: Jitka Lenková

 

 

 

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka