Historie ČsOL
Vznik Čs. obce legionářské a první republikA (1921-1938)
V začátcích první republiky vznikla celá řada legionářských organizací a legionáři byli mnohdy členy více organizací zároveň. Zpravidla organizace spojovaly legionáře podle toho, ke které legii za války náleželi, případně byli-li starodružiníky apod. Vznikly ale rovněž organizace, které sdružovaly legionáře například dle jejich náboženského vyznání.
V prvních dvou letech po válce však mluvíme především o třech hlavních legionářských organizacích – Svaz československých legionářů, Družina československých legionářů a Jednota československých legionářů. Vzájemné porady vedly k záměru uspořádat shromáždění čs. legionářů, které by schválilo myšlenku sjednocené organizace, vyřešilo personálie a posvětilo další postup k založení velké organizace čs. legionářů.
Za tímto účelem se ve dnech 15.-17. ledna 1921 konal Všelegionářský sjezd v Národním domě v Karlíně. Jménem svolavatelů sjezdu přivítal na úvod přítomné delegáty i vzácné hosty Dr. Josef Patejdl, pozdější jediný předseda Československé obce legionářské v meziválečné éře organizace. Sjezd byl zahájen v sobotu 15. ledna v 10 hodin dopoledne mimo jiné slovy: „Boj se zbraní v ruce jest skončen. Nyní nastává povinnost účelnou, rozumnou a pro myšlenou prací zabezpečit republiku.“ Následovalo zvolení pracovního předsednictva a byly diskutovány vnitřní poměry v organizacích i další palčivé problémy.
Sjezd podpořila svou účastí celá řada vzácných hostů. Československou vládu reprezentoval ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš, ministr spravedlnosti Dr. Augustin Popelka, ministr národní obrany Václav Klofáč, legionářskou generalitu Jan Syrový, Otakar Husák a Stanislav Čeček. Mezi hosty byly přítomny i zakladatelka a první předsedkyně Československého Červeného kříže Alice Masaryková a historička umění a etnografka Renáta Tyršová.
Prezident republiky T. G. Masaryk se pro nemoc z jednání omluvil, zaslal však Všelegionářskému sjezdu své poselství, jež bylo na shromáždění přečteno, ze kterého vybíráme: „Mám především velkou radost, že jste všichni již doma. Naše veřejnost – zdá se mi – nedosti ocenila, jaká to bylo veliká věc, dostati celou armádu domů. Veliká věc technicky a finančně. Za to jsme díky zavázáni spojencům a rád uznávám, že Vaše vedení v cizině a také naše vláda v té věci učinily svoji povinnost. (…) Řekl jsem, že už jste všichni doma. Ne všichni – vzpomeňme s vděčností a láskou podlých a zemřelých. (…) Měli jste každý zvlášť a všichni dohromady svůj velký a národní a politický cíl před očima,jemuž jsme věnovali všecko myšlení a konání, ten cíl nás sjednotil a sbratřil. Avšak ten velký cíl je před námi i nadále, každému z nás a všem dohromady a bude do konce našeho života, dobytou svobodu a samostatnost zachovat a vybudovat. Stát se celým svým životem občanem opravdu svobodným. (…) Přináleželi jsme každý některé politické straně, ale přes to měli jsme a máme to společné, které nám nemůže vzíti nikdo, proto jste se dnes sešli a sejdete se zase a vždy znova. Bojovali a vítězili jsme ve jménu ideje, která se žádným stranictvím nedá seslabit. (…) Pracovat máme pro republiku a máme pomátat každému a všem bratřím. Přál bych si, aby legionáři stali se administračním a sociálním vzorem. Vašemu jednání přeju zdar a budu číst protokol s velkou pozorností. Stopuji rád a všecko co se vás týče a co děláte, ovšem i to, bratři, co by někdy lépe nebylo. Na zdar!„
Nedělní program rekapituloval závěry náročných sobotních jednání a nesl se již v symbolickém duchu. Poslední den sjezdu se řešily především sociální poměry legionářů v republice a pronášeny byly další projevy delegátů. Sjezd byl ukončen Dr. Patejdlem až o pozdní 18. hodině.
Nejdůležitějším výsledkem sjezdu bylo usnesení, které ukládalo dosavadním legionářským organizacím ukončit svou činnost, svolat sjezd nové všelegionářské organizace, navrhnout její název, stanovy, program a dočasně spravovat finanční fondy. Organizace se měla ve smyslu programového prohlášení stát oporou demokratické Československé republiky a nositelkou idejí, které vedly legionáře do zahraničního revolučního hnutí. Nejdůležitějším výsledkem sjezdu bylo usnesení, které ukládalo dosavadním legionářským organizacím ukončit svou činnost a svolat sjezd nové všelegionářské organizace. Sjezdem byl rovněž zvolen Přípravný výbor, který vypracoval Stanovy ČsOL.
Ustavující sjezd Československé obce legionářské se konal v neděli 22. května 1921 v Národním domě na Královských Vinohradech za přítomnosti 466 delegátů z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Podkarpatské Rusi a Vídně. Jednomyslně bylo rozhodnuto o zaslání pozdravných telegramů prezidentu republiky T. G. Masarykovi a spisovateli Aloisi Jiráskovi. Rovněž bylo rozhodnuto o zaslání zvláštního děkovného listu za dar praporu, jenž na sjezdu předal zástupce amerických Čechů. Kromě těchto oficiálních projevů byl předmětem jednání i apel na čs. vládu pro neutěšené sociální postavení množství legionářů, kteří po svém návratu do vlasti jen těžko hledali obživu. Předmětem jednání byly pochopitelně i zprávy o dosavadní práci Přípravného výboru a návrhy na reorganizaci Ústředí ČsOL a na způsob hospodaření celé organizace.
Po skončení jednání se účastníci sjezdu odebrali na Olšanské hřbitovy, kde byla památka padlých vůbec poprvé uctěna jménem ČsOL, když byl k hrobům popravených italských legionářů položen věnec s nápisem na stuhách „Československá obec legionářská – popraveným bratřím.“
Založení ČsOL bylo dovršeno na druhý den 23. května, kdy byli mimo jiné zvoleni i členové výkonných a odborných orgánů organizace. Ministerstvo vnitra schválilo Stanovy ČsOL dne 5. července a Zemská správa politická v Praze tak učinila 11. července 1921. Tím se začaly psát první a zároveň nejnáročnější roky vnitřní konsolidace ČsOL a prosazování jejího programového prohlášení v rámci československého veřejného života.
Oslavy 100. výročí vzniku ČsOL prostřednictvím pořádání VI. manifestačního sjezdu ČsOL v roce 2021 byly svým datem navázány na historicky první veřejnou manifestaci naší organizace, která se v Praze odehrála pod názvem „Den legií“ právě 4. září 1921. Samotnému slavnostnímu dni předcházela 3. září odpoledne pieta za padlé bratry na Olšanských hřbitovech. Následujícího dne, onoho 4. září, které v roce 1921 připadlo na neděli, byl od 10. hodiny pořádán na Staroměstském náměstí tzv. manifestační tábor, jehož programem byly předně projevy představitelů ČsOL. O 14. hodině vyrazil od Vinohradského divadla průvod. Stejnokrojované legionáře tehdy doprovázely alegorické vozy. Po skončení průvodu se účastníci přemístili na Žofínský a Střelecký ostrov, kde již pokračoval ryze společenský program s hudbou a tanečními zábavami, jehož průběh se protáhl hluboko za půlnoc.
V éře první republiky se ČsOL stala největší legionářskou organizací, jež byla zároveň oporou demokratické republiky a nositelkou idejí, na jejichž základě za války vstupovali dobrovolníci do řad československých legií. ČsOL často a rozhodně vystupovala ve veřejném prostoru v zájmu obhajoby odkazu prvního odboje, na podporu zájmů československých legionářů, ale také v zájmu demokratického vývoje a na obranu republiky a jejích institucí.
Činnost ČsOL byla nesmírně pestrá a její výsledky jsou často hmatatelné dodnes, jako je tomu v případě pomníků padlým a pamětních desek v městech a obcích, které vznikly péčí jednot ČsOL. Vyvíjena byla bohatá osvětová, tisková a kulturní činnost, jež se stala neodmyslitelnou součástí života mladé republiky. Značná pozornost byla věnována legionářským rodinám v tíživé situaci, dalším zájmem ČsOL pak bylo dopomáhat nezaměstnaným legionářům k pracovnímu umístění.
Úspěšnou práci ČsOL ve vlasti ale násilně přetrhla druhé světová válka, v níž řada legionářů již podruhé ve svém životě zvolila cestu boje za svobodu i za cenu osobní oběti.
Okupace a odboj (1939-1945)
Činnost Československé obce legionářské byla poznamenána již politickou atmosférou druhé republiky a tlakem na útlum veřejných projevů. Po 15. březnu 1939 a obsazení Českých zemí německou armádou se značné množství legionářů z řad aktivních příslušníků armády i civilistů zapojilo do organizování odbojových organizací, z nichž mezi největší patřila Obrana národa. Hlavním úkolem bylo zajišťování a uschování zbraní, jež by byly použity při plánovaném povstání, a v budoucnu i zpravodajská činnost pro potřeby ústředí zahraničního odboje. Důležitou činností bylo rovněž převádění exulantů přes hranice, především za účelem jejich vstupu do zahraničních jednotek.
V souvislosti s napadením Polska organizovali nacisté od 1. září 1939 vlnu zatýkání hlavních představitelů československého veřejného života, kteří měli sloužit jako rukojmí a zajistit tak klid v protektorátu. Mezi zatčenými byli i předseda ČsOL Josef Patejdl, legionářský poslanec Ivan Markovič, ale i legionářský historik Jaroslav Werstadt a celá řada dalších funkcionářů ČsOL. Odbojová činnost si jen mezi legionáři vybrala za války stovky obětí a další tisíce legionářů byly vězněny.
Na celém území někdejšího Československa, jež bylo rozděleno mezi několik států, probíhalo systematické ničení památek na legionářské hnutí. Zabavovány a ničeny byly celé náklady knih i legionářská literatura ve veřejných i soukromých knihovnách.
V londýnském exilu v průběhu války pod vedením předválečného jednatele ČsOL Joži Davida pracoval Svaz československých legionářů jako prozatímní zástupná organizace ČsOL. Svaz sdružoval více než 100 legionářů, kteří působili buď u československých zahraničních jednotek, nebo pracovali pro československou exilovou vládu. V průběhu válečných let díky tomu byla zaručena kontinuita ČsOL.
Osvobození a zánik Čs. obce legionářské (1945-1948)
Ihned po zahájení Pražského povstání 5. května 1945 bylo pod vedením Václava Chába obnoveno vydávání časopisu Československé obce legionářské Národní osvobození. Prvorepublikový šéfredaktor listu Lev Sychrava se doposud nacházel v koncentračním táboře Buchenwald.
Od samého počátku tzv. třetí republiky dopadaly na legionáře důsledky vnitřního politického boje, které se ve státě odehrávaly mezi komunisty a demokraty. Politické nesváry se projevovaly i v samotné ČsOL. Šokujícím zjištěním bylo zatčení generála Sergeje Vojcechovského 12. května 1945 komandem sovětské NKVD. Přes protest gen. Antonína Mikuláše Číly a za mlčení československé vlády byl gen. Vojcechovský odvlečen do SSSR, kde v roce 1951 zemřel v gulagu.
Tzv. Manifestační projev ČsOL, první shromáždění ČsOL po ukončení války, se uskutečnil v pražské Lucerně v den 28. výročí bitvy u Zborova – 2. července 1945. Pozdravné projevy byly z jednání zaslány prezidentu republiky Edvardu Benešovi a představitelům vítězných armád J. V. Stalinovi, W. Churchillovi, H. Trumanovi a Ch. de Gaullovi. Nový předseda ČsOL Joža David ve svém projevu ocenil věrnost republice všech těch, kteří vytrvali v době druhé světové války ve svém odporu proti nacismu, a přihlásil se k obnovené Československé republice.
Nejvýraznější legionářskou událostí krátkého „čekání na nesvobodu“ byl IV. manifestační sjezd ČsOL, který byl pořádán u příležitosti 30. výročí bitvy u Zborova ve dnech 5. a 6. července 1947. Na tuto událost se sjelo přes 26 000 účastníků prvního i druhého odboje. Jednalo se o vůbec poslední možnost prezentovat československé legie v takové míře v hlavním městě. Po komunistickém puči v únoru 1948 byla ČsOL násilně likvidována a její členové bez souhlasu včleněni do nově ustaveného Svazu bojovníků za svobodu.
Československá obec legionářská v exilu
Komunistický převrat v Československu v únoru 1948 přiměl řadu účastníků prvního i druhého odboje k opětovnému odchodu za hranice. Nutnost organizovat exilové důstojníky a vojáky vedl jednoho z nich, armádního generála Aloise Lišku, na počátku roku 1949 k přípravám na ustavení exilové Československé obce legionářské.
První valná hromada se konala 21. května 1949 v St. Saviour’s Church Hall, v ulici Warwick v západním Londýně. Valná hromada zvolila generála Lišku předsedou, schválila stanovy a přijala deklaraci, podle které se ČsOL v exilu zřizovala na dobu, po kterou v Československu nebude moci svobodně vykonávat svou činnost v duchu svého programu. Účelem spolku stanovila boj za obnovení jednotné, svobodné, demokratické a sociálně spravedlivé Československé republiky v předmnichovských hranicích a prohlásila neslučitelnost československé státní myšlenky jak „s teorií komunistickou, tak i fašistickou a nacistickou.“
Vedení exilové ČsOL od počátku očekávalo válečný konflikt mezi Východem a Západem s přímou účastí členů. Trvalo dalších deset let, než si většina z nich přiznala, že jejich naděje na brzký návrat do vlasti postrádaly reálné základy.
Navzdory pokračující studené válce vyvíjela ČsOL v exilu činnost na podporu uprchlíků z Československa, spolupracovala s řadou organizací včetně Rádia Svobodná Evropa, udržovala kontakt s perzekuovanými příslušníky odboje a veřejně se vymezovala vůči dění ve vlasti, jako při protestech proti okupaci v roce 1968.
Po celém světě, všude tam, kde se usadili českoslovenští exulanti, vznikaly jednoty exilové ČsOL, které v koordinaci s centrálním vedením v Londýně vyvíjely rozsáhlou činnost, jež se však začala v průběhu 80. let 20. století postupně omezovat vzhledem k vysokému věku a přirozenému úbytku členů.
Obnova Čs. obce legionářské po roce 1989
Po listopadových událostech roku 1989 již nežil nikdo z představitelů poválečné Československé obce legionářské, což mělo výrazný vliv na fakt, že organizace nebyla na území svobodného Československa obnovena ihned počátkem roku 1990 tak, jak se to podařilo jiným, komunistickým režimem zakázaným organizacím. Svůj vliv měla i skutečnost, že řada bývalých členů ČsOL byla roztříštěna po základních organizacích Československého svazu protifašistických bojovníků, který volal po jednotě odbojářů. Množství prvoválečných i druhoválečných legionářů ale stálo pro své protikomunistické názory a zkušenost s komunistickou perzekucí mimo ČSPB, který byl jedním z pilířů odstraněného režimu.
S cílem obnovit činnost nejstarší odbojové organizace na území Československa se účastníci prvního a druhého odboje sešli dne 8. října 1991. Registraci stanov ČsOL potvrdilo ministerstvo vnitra až 12. února 1992, čímž ČsOL nemohla dodržet zákonný termín k nárokování jejího původního majetku. Generálu Tomáši Sedláčkovi, který stál v čele obnovené ČsOL, a generálu (in memoriam) Janu Štursovi se podařilo vyjednat s tehdejším ministrem obrany přidělení pražského hotelu Legie v Sokolské ulici.
Znovu obnovená ČsOL navázala svou činností na aktivity meziválečné organizace. Krátce po XII. Všesokolském sletu uspořádala ČsOL v červenci 1994 celosvětové setkání účastníků prvního a druhého odboje v Praze za účasti vlády a zástupců parlamentu. Součástí programu byl i manifestační průvod z Můstku přes Václavské náměstí k soše sv. Václava, kde byly položeny květiny a po krátkém projevu byl vzdán hold oběma národními hymnami Čechů a Slováků těm, kteří se tohoto okamžiku nedočkali. V čele průvodu byli ve vojenských automobilech vezeni poslední žijící českoslovenští legionáři.
