Meninská brána v Ypres

Ypres, holandsky Ieper, je malé městečko v belgických Flandrech čítající na 35 000 obyvatel. Za 1. světové války to byl nejvýznamnější opěrný bod Spojeneckých armád, které se snažily znemožnit postup vojsk nepřátelské Aliance do belgických přístavů a z nich dále do Velké Británie. Ypres německá vojska nikdy nedobyla, ale německé dělostřelectvo ho rozbombardovalo do té míry, že muž, který se tehdy na koni postavil na Grote Markt (Velkém náměstí), dohlédl z jednoho konce města na druhý, aniž by mu v tom bránila jediná stavba!

V tzv. Yperské kapse (salientu) se bojovalo v příšerných podmínkách zákopové války. Pro lepší představu – voják mohl projít přes bojiště 1. světové války v zákopech od Nieuwpoortu u kanálu La Manche až ke švýcarským hranicím, tj. 550 km, aniž by jeho helma vykoukla nad parapet zákopu!

V okolí Ypres znepřátelená vojska postupovala a ustupovala jako smrtonosný příliv a odliv po čtyři roky války přes stále stejné území! Neustálé vleklé boje změnily tuto krajinu v totálně zdevastovanou a bahnitou pustinu posetou dělostřeleckými a minovými krátery. Ve hnijící a smrduté vodě na dně kráterů se rozkládala těla tisíců padlých vojáků, či jejich mrtvoly zapadlé v bahně ožíraly nespočetné krysy velké jako kočky.
Jenom v Yperské kapse o rozloze asi 15 x 10 km padlo na obou stranách za 1. světové války přibližně 500 000 vojáků, a zhruba tolik bylo i raněných. Přesná čísla neexistují, což samo o sobě vypovídá o charakteru této války.
Po skončeni války, roku 1920, byl Ypres vyznamenán za statečnost francouzským řádem Čestné legie a britským Válečným křížem.

Winston Churchill, tehdejší britský ministr války, již během bojů navrhoval, aby se ruiny města Ypres staly věčným pomníkem. Pro občany britského impéria se Ypres stal půdou z nejposvátnějších („the Most of Holy Grounds“. Nicméně britská vláda neměla dost finančních prostředků na zakoupeni celého města a Churchillova idea narazila také na velký odpor místních vlámských obyvatel, kteří toužili vrátit se domů.
Belgická vláda rozhodla Ypres znovuvybudovat a držet se přitom původní malebné středověké podoby města. Tato rekonstrukce byla dokončena až v r. 1967 (!).

Spojencům byla coby projev vděku za to, ze jejich vojáci bojovali a položili životy za svobodu Belgie, na „věky věkův“ darována půda všech zhruba 170 spojeneckých vojenských hřbitovů v Yperské kapse a bylo dohodnuto, ze britská vláda v Ypres postaví památník svým padlým, jejichž těla se na bitevních polích Yperské kapsy nikdy nenašla. Tímto pomníkem se stala tzv. Meninská brána (Menin Gate).

Stavbu navrhl sir Reginald Blomfield, který také projektoval většinu britských vojenských hřbitovů. Postavili ji pracovníci Imperial War Graves Commission (Komise pro válečné hroby Impéria) která byla v r. 1964 přejmenována na Commonwealth War Graves Commission (Komise pro válečné hroby Commonwealthu) a která má dodnes na starosti jak vojenské památníky, tak údržbu britských vojenských hřbitovů na celém světě. Na některých jsou pohřbeni i čeští vojáci z 1.a 2. světové války. (V Praze je to např. britská vojenská enkláva na Olšanských hřbitovech.)

Základní kámen k Meninské bráně byl položen r. 1923, práce byla dokončena v červnu 1927 a slavnostní otevření se konalo 24. 4. 1927 za účasti belgického krále Alberta I. a britského polního maršála Plumera, který při té příležitosti pronesl stale citovaná slova, že „nenalezeny voják není ztracený, ale že se nachází na tomto místě“ („He is not missing, he is here!“) To byla velká symbolická útěcha pro tisíce britských rodin, jejichž otci, bratři a manželé neměli žádný konkrétní hrob, kam by rodina mohla přijet uctít jejich památku.

Meninská brána se klene přes meninskou silnici, která kdysi procházela bránou ve středověkém opevnění Ypres a vedla směrem na město Menin. Shodou okolnosti tatáž cesta se během 1. světové války stala výpadovkou z Ypres do frontových linií vzdálených jenom pár kilometrů od města a valná většina britských vojáků po ni musela průjezdem v bývalých hradbách města projit.

Místo vybrané pro památník nemohlo byt symboličtější – po meninské cestě mašírovaly na frontu statisíce vojáků britského impéria a desetitisíce z nich se už nikdy nevrátily stejnou cestou zpět.
Zde je nutno zdůraznit, že Meninská brána nikdy neměla hrát roli „Triumfálního oblouku“ na oslavu vítězství britských a/nebo spojeneckých vojsk, ale že je to striktně pomník padlým vojákům britského impéria, jejichž těla se na bitevních polích v Yperské kapse nikdy nenašla. Během 1. světové války sice existovaly vedle vojenských jednotek britských (rozuměj: z Velké Britanie) i vojenské jednotky kanadské, australské, novozélandské, novofoundlandské a jihoafrické, což byly tehdejší anglické kolonie. Valná většina jejich (zpočátku) dobrovolníků se ale narodila ve Velké Británii.

Žádná z těchto zemí nebyla v době 1. světové války nezávislá a British Commonwealth (Britské společenství národů) vzniklo až v r. 1964. Proto byli všichni tito vojáci za 1. světové války vojáky britskými. První světová válka značnou měrou přispěla k formováni národní hrdosti a sounáležitosti i v těchto zemích.
Na vnější plášť Meninské brány byl jako materiál použit krásný bílý francouzsky pískovec z města Enville (Francouzi bojovali v „kapse“ po boku Britů) v kombinaci s typickými červenými flanderskými cihlami.
Hlavni oblouky brány jsou devět metrů široké a 14,5 metru vysoké. Památeční síň (Hall of Memory) – centrální vnitřní část Meninské brány – je 36,5 metr dlouhá a 20 metrů široká. Na jejích zdech jsou panely z portlandskeho piskovce. Mimochodem, stejný zářivě bělavý kámen byl použit na valnou většinu náhrobků na britských vojenských hřbitovech.

Směrem do centra města je na vrcholu brány umístěn sarkofág s britskou vlajkou a věncem a směrem z města k bývalé frontové linii hrdě a smutně vyhlíží britský lev.
Do stěn a do zdí podél schodišť Meninské brány jsou vytesána jména 54 896 nenalezených britských vojáků (kromě Novozélanďanů a Novofoundlanďanů, kteří se rozhodli svým „padlým bez známého hrobu“ postavit památníky v blízkosti bojišť, kde padli.

Původně zde měla být vytesána jména VŠECH padlých britských vojáků bez hrobu, ale během ryteckých prací se zjistilo, ze těchto nenalezených vojáků je tolik, že se na Meninskou bránu prostě všechna jejich jména nevejdou.
Tudíž dalších 34 926 jmen vojáků britského impéria, kteří padli a zmizeli ve flanderském bahně po 15. 8. 1917, během hrozné bitvy u vesnice Passchendaele, je vytesáno do zdí největšího britského vojenského hřbitova na světě. Jmenuje se Tyne Cot (11 871 hrobů) a leží asi sedm kilometrů severně od Ypres.
Poblíž vesnice Ploegsteert, asi osm kilometrů jižně od Ypres, byl postaven Berkshire Memorial se jmény dalších 11 447 britských vojáků bez hrobů.

Celkem tedy v modrem jílů poli flanderských stále ještě odpočívá asi 101 269 nenalezených britských vojáků!
 Každý rok se při výkopových pracech objevují nové a nové kostry a pozůstatky bojovníků z období 1. světové války. Pozůstatky jsou co nejpřesněji identifikovány (někdy se najdou zbytky uniformy, vojenské odznaky apod.) a pohřbeny na britských vojenských hřbitovech, či na německém vojenském hřbitove v Langemarku u Ypres.
Např. v roce 2007 se našly poblíž Ypres pod povrchem silnice při kopání příkopu pro telefonní kabely pozůstatky pěti australských vojáků a z nich se podařilo pomoci testů DNA a dalších informací identifikovat tři. Jejich jména byla potom vybroušena ze seznamu na Meninské bráně a všech pět bylo v říjnu 2007 slavnostně vojensky pohřbeno na britském vojenském hřbitově Polygon Wood za přítomnosti příbuzných pohřbívaných vojáků a nejvyšších politických a vojenských představitelů Austrálie a Nového Zélandu.

Obřad „Last Post“
S Meninskou bránou je nerozlučně spojen obřad „Last Post“ (Večerka).
Při slavnostním otevření Meninské brány 24. 7.1927 se poprvé troubila Večerka (Last Post) jako vzpomínka na britské vojáky, kteří padli v Yperské kapse a kterým „osud nedopřál známý hrob“.

Od 2. 7. 1928 se Večerka troubí pod Meninskou bránou pravidelně každý večer ve 20.00 hod. Místní policisté zastaví provoz a trubači (v počtu od dvou do osmi) nastoupí do středu silnice pod Meninskou branou k obřadu. Po signálu „Call to Attention“ (Výzva k pozoru), trubači zatroubí Last Post (Večerku). Poté, jsou-li přítomni delegace, školy, vojenské jednotky či příbuzní padlých, jeden z účastníků obřadu přednese tzv. „Exhortation“ (Nabádání), úryvek z krásné básně Lawrence Binyona „For the Fallen“ (Pro padlé):

They shall grow not old, as we that are left grow old:
Age shall not weary them, nor the years condemn.
At the going down of the sun and in the morning
We will remember them.

Oni nezestárnou jako my, kteří jsme napospas stáří vydáni.
Roky je neunaví, léta na nich nepoznat.
Při západu slunce a za ranního svítání
Budeme na ně vzpomínat.
(překlad autorka)
 
Poté se drží minuta ticha jako vzpomínka na padlé vojáky. Následně se pokládají věnce (nejčastěji z umělých vlčích máků, symbolu 1. světové války). Věnce vyrábějí váleční veteráni pro Královskou britskou legii, charitativní veteránskou organizaci.

Nakonec trubači zatroubí „Reveille“ („Budíček“). Trubači jsou tradičně členy yperského hasičského sboru, ale Večerku troubí v rámci tzv. Last Post Committee (Komise pro Večerku – yperská organizace mající na starost obřady pod Meninskou branou). Last Post se troubí skutečně naprosto každý večer, včetně Štědrého večera a na Silvestra. Jenom během 2. světové války, kdy i Ypres byl okupován německými vojsky, se slavnostně troubila na anglickem vojenském hřbitove v Brookwoodu, aby se po válce opět vrátila do Ypres.

Každý rok se obřadu Last Post pod Meninskou branou zúčastní asi 250 000 návštěvníků.
Mezi nejznámější účastníky, kteří přišli vzdát čest padlým vojákům, patří např. britští a belgičtí panovníci, předsedové vlád Kanady, Nového Zélandu, Austrálie, Indie, Francie, Německa a dalších zemí, o vojenských představitelích nemluvě.

Dne 17. 5.1985 přijel i papež Jan Pavel II. a svou návštěvou poctila Meninskou bránu také Matka Tereza.
Své tradiční duchovní obřady zde předvedli i severoameričtí indiáni a novozélandští Maorové a každý rok tradičně přijíždějí Indičtí sikhove a skvělí skromní bojovníci – nepálští Ghurkové, kteří zde také v 1. světové válce bojovali.

Nicméně mi není známo, že by se pod Meninskou bránu kdy dostavila také oficiální československá anebo česká delegace s naší krásnou statni vlajkou a vojenskými standartami. A přitom Československo vděčí za svůj vznik v roce 1918 právě vítězství spojeneckých vojsk.

Byli to i čeští vojáci v Rotě Nazdar v marocké divizi francouzské cizinecké legie, kteří v květnu 1915 spolu s dalšími statečně bojovali a mnozí položili své životy za budoucí samostatné Československo poblíž vesnice La Targette ve francouzských Flandrech asi 30 km od Ypres.

Na hřbitove Tyne Cot se nachází náhrobní kámen Dominika Naplavy z Kanady s českým epitafem: „Lehkou ti země Belgie, chloubo matky Čechie“. D. Naplava padl 12. 11. 1917 v bitvě u Passchendaele. A on jistě není jediný britský voják českého původu, který šel do 1. světové války s myšlenkou porazit nepřítele a tím pomoci vybojovat i samostatnost své staré vlasti.

Na britském vojenském hřbitově v Ypres je pohřben i Karel Pavlík, pilot spitfiru RAF, který havaroval a zabil se při náletu nedaleko Ypres 5. 5. 1942. I pro něj zni „Večerka“ pod Meninskou branou!
Česká republika není nějaká malá vzdálená země bez spojitosti; vlčí máky kvetly a kvetou na flanderských polích na půdě zkropené i českou krví.

Dnes, 27. 1. 2009, kdy tento článek píši, se „Last Post“ bude troubit po 27 646. Spočetla jsem si, ze má-li zaznít jen jednou za každého britského vojáka padlého v Yperské kapse, budou ji muset yperští trubači pod Meninskou bránou troubit ještě nejméně 600 let!

Text a foto: Milena Kolaříková

zdroj: Dominiek Dendooven, Menin gate & Last Post, www.lastpost.be, Major and Mrs Holt’s Battlefield Guide to Ypres Salient aj.