Památce hrdinství čs. legionářů v Itálii

Ministerstvo obrany ČR ve spolupráci s Československou obcí legionářskou zorganizovalo koncem září letošního roku vzpomínkovou cestu do Itálie, do míst, kde se nacházejí památná místa bojů československých legionářů v 1. světové válce.

Delegaci ČsOL tvořili její místopředseda Emil Cigánik a tajemník Petr Hozlár, za MO ČR se zúčastnil zástupce ředitelky odboru pro válečné veterány MO Milan Bachan. Význam této akce byl podtržen tím, že na rozdíl od předchozích let byla věnována nejen uctění památky čs. legionářů bojujících v září 1918 v severní Itálii v okolí města Rovereta a Arco, ale také zmapování míst bojů, jež se odehrávaly již v červnu 1918 v oblasti Fossalta u Piavy směrem k San Doná di Piave, v nich právě čs. legionáři po boku italských vojáků projevili mimořádnou odvahu a statečnost a mnoho z nich zde padlo nebo bylo popraveno v zajetí.

Zvon míru a osárium
Vzpomínková cesta pro nás začíná po desetihodinové cestě z Prahy v italském městě Roveretu, v jehož okolí probíhaly za účasti čs. legionářů kruté boje a Italové zde dodnes vzpomínají na naše padlé. Dokladem toho je Zvon míru. Ten je považován za největší funkční zvon světa – výška 3,36 m, průměr 3,21, hmotnost 22,6 tun. Odlit byl v roce 1924 na návrh místního faráře Dona Rosera ze zbytků děl, které poskytly válčící země, aby svým hlasem uctíval památku všech obětí války. Tak se děje dodnes každý večer v 21 hodin a zvuk jeho úderů se nese horským údolím a odráží se ozvěnou od úbočí Monte Balda a Doss Alta, tedy i od míst těžkých bojů čs. legionářů. Dodejme, že zde se k naší delegaci připojuje tříčlenná skupina mladých nadšenců z KVH 33. čs. stř. plk. „Doss Alto“ v čele s jeho předsedou Jaroslavem Karasem, kteří zde na vlastní náklady tráví dovolenou a pátrají v místech historických událostí.
Spolu s nimi se vydáváme k monumentálnímu osáriu (kostnici) „Castel Dante di Rovereto“, v němž jsou uloženy pozůstatky vojáků padlých za 1. světové války v Itálii. Osárium je postaveno na místě, kde se tehdy urputně bojovalo, a dnes je spravuje italské ministerstvo obrany. Jeho zaměstnanec a průvodce nám ukazuje snímky původního hřbitova na tomto místě. Dozvídáme se, že v roce 1933 Benito Mussolini nechává, stejně jako na mnoha dalších místech v Itálii, postavit kolosální stavby – vlastně kostnice, kam pak byly soustředěny ostatky vojáků padlých v Itálii v době 1. světové války. To se týkalo i Čechů. V osáriu v Roverettu proto pokládáme první věnec k uctění památky 150 čs. legionářů, kteří zde odpočívají a jejichž jména jsou vytesána v mramorové zdi (kromě jediného 151. neznámého legionáře).

Vzhůru na Doss Alto!
„Češi se zoufale bránili. Jeden jejich důstojník, když padl do zajetí, se zastřelil. Ostatní byli pobíjeni šavlemi a bodáky, jen pět jich padlo do zajetí. Ti byli oběšeni 22. září u Arca. Když věšeli prvního, jeho provaz se dvakrát přetrhnul.“ Tak zněla zpráva rakouského velitele útočného praporu „Riva“ o tom, co se odehrávalo 21. září 1918 na pozicích čs. legionářů 33. střeleckého pluku, kteří zde spolu s italskými vojáky bránili pozice na Doss Altu proti útoku rakouských vojáků. Rakouské jednotky však ovládly celý hřeben a snažily se za pomoci granátů proniknout do úkrytů (tunelů) čs. legionářů. Ti byli nakonec donuceni povolat na pomoc dělostřeleckou palbu do vlastních řad, po jejímž zásahu vyhnali za pomoci kulometů a bodáků rakouské vojáky z vlastních pozic. V boji padli dva důstojníci a pět vojáků, 31 legionářů bylo zraněných a pět bylo nezvěstných. Za hrdinství v tomto boji byl 33. střelecký pluk vyznamenán udělením čestného názvu „Doss Alto“.
O tom všem jsme si vyprávěli v sobotu 24. 9., když jsme se v doprovodu italského průvodce Tiziana Berté a členů místní skupiny Alpínů vydali na Doss Alto. Míjeli jsme zákopy, okopy, kaverny, zbytky ubytovacích baráků a představovali si, jak se zde tehdy bojovalo. Konec konců, i dnes zde nalezete artefakty z té doby – zrezivělé konzervy, úlomky dělostřeleckých granátů, kusy ostnatého drátu z opevnění… Boj na Doss Altu nebyl z vojenského hlediska významný, ale úspěch čs. legionářů vešel rychle ve známost v celé Itálii i ve světě: Čechoslováci bojují za svoji oprávněnou svobodu!

Na popravišti pod olivami
„Na těchto olivách byli popraveni českoslovenští legionáři zajatí rakousko-uherskými vojáky na Doss Altu, protože bojovali po boku italského vojska za svobodu vlasti.“ Tak zní nápis na pamětní desce v na popravišti v Arcu. Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda zde byli oběšeni na olivách 22. září 1918 poté, co byli zajati v těžkých bojích na Doss Altu (Celkem bylo zajato 5 legionářů, jeden nebyl odsouzen zásluhou mladistvého věku). K uctění jejich hrdinství a památky, stejně jako všech dalších padlých v době 1. světové války, se zde v neděli 25. 9. uskutečnila polní bohoslužba a také následný pietní akt. Naše delegace položila k památníku věnec a poté za Českou republiku promluvil přidělenec obrany ČR v Itálii generálmajor Antonín Pugzík. Důstojnost celého aktu podtrhla především přítomnost představitelů města Arca a hlavně pak místních Alpiníků s jejich zástavami, prapory a trubači. Dodejme, že pietnímu aktu předcházelo položení věnce v Rivě u památníku nalézajícího se místě, kde Rakušané zavraždili příslušníka 39. čs. střeleckého pluku Aloise Štorcha a snímek, na němž je zachycen oběšený, pak dokonce rozdávali jako pohlednici. I zde jsme museli ocenit péči, jakou zde italští přátelé věnují údržbě pomníků padlým čs. legionářům.
Místní Alpiníci v čele s vedoucím skupiny Arco Carlo Zanonim spolu se starostou Arca Paolo Mattei pak pro nás připravili ve svém středisku v Arcu slavnostní oběd. Došlo i na ocenění. Emil Cigánik a Milan Bachan předali panu starostovi a představitelům Alpiníků ocenění ČsOL a MO ČR a také drobné dárky jako vyjádření díků za dlouholetou záslužnou činnost při udržování památníků čs. legionářů v jižním Tyrolsku a uchování tradic společného boje čs. legií a italské armády v době 1. světové války.

Proti proudu času
Je pondělí 26. září a my odjíždíme od Gardského jezera. Cíl? Piava! Je to poprvé, co se členové ČsOL vydávají do těchto míst, aby zde zmapovali místa, kde hrdinně bojovali čs. legionáři v roce 1918. Jedeme vlastně proti proudu času, neboť slavné boje na Piavě, na něž se mnohdy vzpomínalo i v českých hospodách, odehrávaly dříve, než boje na Doss Alto. Začaly ofenzívou Rakousko-Uherska v noci na 14. na 15. června 1918. Nejtěžší bitvy se odehrávaly v oblasti Fossalta u Piavy směrem k San Doná di Piave od 17. do 19. června. Právě těch se účastnili čs. legionáři z 33. střeleckého pluku. V jejich řadách byli i dvě výrazné osobnosti československého odboje – Jan Čapek a Bedřich Havlena, kteří byli mezi zakladateli „Československého dobrovolnického sboru“ v táboře českých vězňů v Sant Maria Capua Vetere. První z nich uznávaný jako „nejslavnější osobnost československého hnutí v Itálii“ zahynul při postupu proti kulometnému hnízdu, Bedřich Havlena byl zajat Rakušany a oběšen 21. června v Calvecchiu na předměstí San Doná di Piave.
Právě tam nyní míříme. Zde nás již očekává profesor Eugenio Bucciol se svojí spolupracovnicí Marií Jirsovou a jejím manželem. Ti se nám pak stanou zasvěcenými průvodci po místech bojů čs. legionářů na Piavě. Zejména pak profesor Bucciol, prezident Centra pro historickou dokumentaci první světové války v San Polo di Piave. Historik, který se dlouhodobě zabývá činností čs. legií a jejich bojem po boku Italů za 1. světové války. Je autorem výstavy „Od Piavy k Vltavě“, která byla vystavována v mnoha městech České republiky a Slovenska, a za tuto svoji činnost byl vyznamenán Záslužným křížem ministra obrany ČR.
Podél železniční trati vedoucí do Benátek nyní míříme ze San Doná di Piave k vesnické usedlosti „Casa Prina“, kde tragickou smrtí zahynul Jan Čapek a kde byl také zajat Bedřich Havlena spolu s dalšími sedmi legionáři. Usedlost je rekonstruována, ale nakonec se shodujeme na tom, kde bylo umístěno kulometné hnízdo Rakušanů. Ti vyvěšením bílého praporu předstírali, že se vzdávají, avšak poté co se čs. legionáře zvedli z náspu železniční trati, spustili do nich kulometnou palbu. Jan Čapek střelbu nepřežil, stejně jako další 22 legionářů.
První věnec k uctění památky hrdinných legionářů pak klademe u pamětní desky na stěně restaurace Al Paiolo v části obce San Dona di Piave – Calvecchia věnované Bedřichu Havlenovi. Poté pokračujeme Calvecchií, kde na jednom rodinném domku visí pamětní deska se jmény dalších pěti popravených legionářů. Hynek Horák, Antonín Kahler, Josef Kříž, Emanuel Kubeš a František Viktora zde byli popraveni 19. června 1918. I zde pietně pokládáme věnec a mluvíme se synem majitele domku. A již míříme do San Stino di Livenza. Pamětní deska připomíná legionáře Aloise Herzica a Františka Trpiše, kteří zde nalezli smrt oběšením na morušovnících v lazaretu. Uctíváme jejich památku, stejně jako dalších tří legionářů – Karla Cudlína, Fratntiška Koudelky a Rodolfa Kouřimského – popravených v Piavonu, dnes městské části Oderza. Poslední věnec tohoto dne klademe v Oderzu, kde je skromný pomníček se jmény Vincence Hytla, Václava Řípy a Františka Tomaidese. Pamětní deska se tentokrát nenalézá tam, kde byli popraveni, ale na hlavní třídě města, kam byla přemístěna kvůli moderní výstavbě.

Rozzuřená majitelka restaurace a stoletý svěží stařík
Vypadá to jako bezproblémový „věncový maraton“, ale není tomu tak. Naše cesta je nejen pietní, ale také dokumentační, takže u každé desky Milan Bachan pečlivě hodnotí stav pietního místa a zaznamenává jeho GPS souřadnice. A občas se to neobejde bez problémů. Již u pamětní desky věnované Bedřichovi Havlenovi zjišťuje, že jde vlastně jen o fotokopii původní bronzové desky zalisované do plastu. Milan Bachan pak vyvolává jednání s majitelem restaurace, na níž je deska umístěna, a dozvídá se, že ta původní byla ukradena už někdy v roce 2003 zloději, kteří tehdy restauraci vyloupili. Do jednání vstupuje i profesor Bucciol, který slibuje, že se zasadí o obnovu původní bronzové desky. Ještě dramatičtější je naše návštěva v San Stino di Livenza. Sotva si připravíme věnec, který chceme umístit na stěnu domu sousedícího s místní restaurací, vyřítí se na nás majitelka restaurace. V pravém italském stylu něco zuřivě vykřikuje, napadá slovně profesora a nám pod hrozbou přivolání policie zakazuje položit věnec. Prý jsme na soukromém pozemku a čs. legionáři pro ni nic neznamenají. Prý to byli zrádci, kteří za Itálii nikdy nebojovali! Až dlouhé diplomatické vyjednávání Milana Bachana s majitelkou restaurace tuto rozvášněnou paní polského původu obměkčí a my můžeme nakonec věnec umístit pod pamětní desku.
Ne všechny příběhy, které zde prožíváme, jsou tak dramatické a nepříjemné. Právě naopak. V Piavonu nás profesor Bucciol směřuje k jednomu z domů. Prý nás chce představit svému známému, stoletému staříkovi panu Zanardo Candidovi. Žel, čekal nás prý až druhý den, takže se vydal na procházku, dozvídáme se od jeho snachy. Vyrážíme městem po jeho stopách a nalézáme ho po několika stech metrech v partě se sousedy u stolu ve stínu pod stromem. Jak jinak, u skleničky vína. Společně s námi se vrací domů, nalévá víno a pak vzpomíná: na obě světové války, na to co všechno za svůj stoletý život prožil. Jako sedmiletý kluk viděl na vlastní oči popravu tří čs. legionářů a dodnes si pamatuje, že před smrtí volali „Viva Italia!“ Pak nás zve do zahrady a nabízí plody, jež nazývá „džudžole“. Něco mezi švestkou a olivou, hrozně tvrdé. Sám je neochutná, neboť mu „vypadl přední zub a už to neukousne“. Ale ostatní zuby mám všechny, chlubí se. Loučí se s námi se slovy: „Přijeďte za pět let, zase budou džudžole“ a dlouho mává za naším autem…
Usínáme pozdě večer v hotelu v San Doná di Piave, abychom druhý den zakončili naši pietní a poznávací cestu v oblasti Piavy na dvou významných místech. Za doprovodu Alpiníků z místního sdružení Colfosco klademe za zvuků trubky věnec k pamětní desce v Coneglianu v ulici „Československých mučedníku“, jež připomíná zastřelení 15 legionářů na svazích Montellu 18. června 1918. A konečně poslední věnec pokládá delegace ČsOL a MO ČR u horské vily Montone, bývalém velitelství rakouské armády, na jehož zahradě bylo 15. června popraveno 10 čs. legionářů. Vila se nachází v Colle di Guarda, místní části Collalto.
Slavnostním obědem, jenž pro nás připravili Alpinící z Colfosco, se s Itálií loučíme. Věříme, že ne nadlouho a že s našimi italskými přáteli, kteří tak ctí památku československých legií v Itálii, se příští rok opět uvidíme.

Text a foto: Ladislav Lenk