Popravený legionář má svou desku v Boršově

Uplynulou neděli 22. června byla v Boršově nad Vltavou, jenž je znám mimo jiné jako cílová stanice mnohých vodáků, odhalena pamětní deska československého legionáře br. Martina Krejčího. Ve skutečnosti šlo o znovuosazení desky, jež přečkala více než 80 let velmi pohnutého osudu.

Rodáku ze Včelné, jež se nachází v bezprostředním sousedství Boršova, odhalili místní obyvatelé 22. června 1930 pamětní desku na jeho rodném domě. Iniciativu tehdy nesla Jednota ČsOL v Českých Budějovicích. Druhou světovou válku přečkala deska ve zdejším rybníku, ale již v květnu 1945 byla vytažena a slavnostně znovuodhalena. Bohužel před několika lety ustoupil Krejčího rodný dům nové zástavbě a proto se u příležitosti 100. výročí založení čs. legií rozhodlo vedení obce Boršov zřídit nové pietní místo, jehož zřízení bylo podpořeno i Jihočeským krajem.

U příležitosti slavnostního odhalení pomníku byli kromě členů různých klubů vojenské historie přítomni i členové Jednot ČsOL v Hradci Králové a v Plzni, kteří stáli čestnou stráž ve stejnokrojích italské legie. Početně pak byla zastoupena místně působící Jednota ČsOL Jihočeského kraje a přítomni byli i zástupci Společnosti přátel Itálie a Italského kulturního institutu z Prahy.

Bratr Martin Krejčí se narodil na Nový rok 1886 a před první světovou válkou se živil jako horník. Po vyhlášení mobilizace byl odveden k rakousko-uherskému 11. pěšímu pluku a na italském bojišti byl v červenci 1916 zajat Italy. V zajateckém táboře Padula se přihlásil do československého vojska a byl v dubnu 1918 zařazen k výzvědné 6C. rotě 31. čs. pluku, později přečíslené na 9. rotu 39. čs. pluku – výzvědného. U Montella 15. června 1918 byla tato rota zaskočena rakouskou přesilou a ústupem okolních italských jednotek. Při bezvýchodné obraně v obklíčení způsobili legionáři rakouskému protivníku značné ztráty na životech. Přeživší legionáři byli zajati a přepraveni přes řeku Piavu. Na druhý den byli v Coneglianu popraveni jako velezrádci.

O průběhu popravy podal zprávu kapitán Josef Vydra, pověřený po ukončení války vyšetřením všech poprav legionářů:

„Téhož dne, 16. června, sestaven byl polní soud pod předsednictvím maďarského majora jakéhosi etapního praporu. Státní návladní navrhl trest smrti, ač nebylo dosti prokázáno, zda všichni bojovali se zbraní v ruce. Jako obhájce promluvil mladý maďarský poručík krátce několik slov a navrhoval, aby byla pouze část Čechoslováků popravena.

Rozsudek však zněl na trest smrti pro všechny a měl býti ihned proveden.

Poprava konala se na cvičišti u kasáren, jež dělalo dojem kasárenského dvora. Původně bylo nařízeno, aby všichni tito odsouzení byli oběšeni, a k provedení toho hlásilo se ihned 34 maďarských vojáků dobrovolně. Pak ale bylo rozhodnuto, aby všichni byli zastřeleni a to vždy po dvou.

Poprava začala přesně v 7 hodin večer, kdy vyšel z kasáren vojenský oddíl vedoucí první dva odsouzence. Popraviště uzavíral řetěz vojska a četnictva, a dovolen přístup jen důstojníkům a vojsku, a málokomu z městského obyvatelstva. Máme však vylíčení popravy i od jednoho italského občana, městského úředníka v Coneglianu, Giuseppe Belotto, jemuž se podařilo mezi diváky dostati.

Čechoslováci šli s hlavou vzhůru, klidni, úsměvem v obličeji, jisti sami sebou, ruce majíce vzadu svázány železným drátem a vedeni asi 20 četníky s nasazeným bajonetem.

Pak musili pokleknouti, ruce jim byly rozvázány, při čemž s úsměvem se rozhlíželi po civilním obyvatelstvu. Jeden maďarský šikovatel, vedoucí popravu, zeptal se jich slovensky: „Za čo ste bojovali?“ „Za ktorú vlasť umierate?“ – Odsouzení ukázali sebevědomě na svoje červeno-bílé výložky. Oči si zavázati nedali.

Popravčí oddíl sestával se šesti Maďarů, za nimiž v záloze stálo ještě 12 jiných. Tento oddíl odbýval celou popravu a nebyl vystřídán při všech 15 odsouzených. Do Čechoslováků stříleno bylo ze vzdálenosti pouhých 50 centimetrů. Po výstřelech vojenský lékař prohlížel zastřelené, jestli jsou mrtví a pak teprve dával rozkaz ku pohřbení. Maďarští vojáci k tomu přidělení brali mrtvoly za nohy a za krk a házeli je s opovržením do velikého hrobu, který byl připraven u vchodu do stájí kasáren.

Potom vyvedeni byli vždy další dva a dva Češi a z hrubé bezohlednosti nebo zlomyslnosti byli vedeni vždy okolo svých mrtvých druhů, ještě nepřikrytých. Všech 15 hrdě a sebevědomě odpovídalo na otázky maďarského šikovatele a prohlašovalo stejně, že umírají pro svobodu vlasti. Před odvedením z kasáren se vždy s ostatními objali a rozloučili.

Kněz přítomen nebyl. Mnoho přítomných pohnutím slzelo nad hrdinským chováním odsouzených a jejich klidnými odpověďmi popravčím. Ba i někteří Maďaři a Němci, přítomní popravě, obdivovali mužné chování Čechoslováků.

Pochováni byli všichni na místě popravy v severovýchodním koutě u kasáren onoho cvičiště. Poslední 4 Čechoslováci po zastřelení naloženi byli na vozík a dopraveni byli na silnici před kasárna, Viale Monticella, kde za řemeny od kalhot pověšeny byly mrtvoly na prvé 4 vysoké platany od východního konce kasáren podél silnice napravo. Na prsa pověšeny jim byly nápisy v šesti řečech: „Zrádci vlasti Čechoslováci“.

Na stromech visely mrtvoly přes 48 hodin, aby byly smutným divadlem pro kolemjdoucí. Konečně třetí den maďarský hejtman, velitel shromaždiště zajatců, dal rozkaz k jich pohřbení. Provedení rozkazu bylo uloženo italským zajatcům, jež pohřbili tyto zhanobené mrtvoly k soudruhům dříve pohřbeným.“

Podobný osud potkal za první světové války celou řadu dalších zajatých legionářů. O to více si zaslouží náš obdiv, neboť dobrovolným vstupem do československého vojska se legionáři vědomě vystavovali mnohem většímu nebezpečí, než jaké hrozilo řadovému vojáku Dohody. Na počátku 20. let byli popravení převezeni do vlasti a při velkolepém pohřbu, za účasti prezidenta republiky T. G. Masaryka a přihlížení desetitisíců občanů mladé republiky, byli uloženi do hrobů na Olšanském pohřebišti v Praze. Zde se dnes nachází i ostatky br. Martina Krejčího, bojovníka za samostatný stát.

text br. Jiří Filip, foto sstr. Radka Kocmichová