Terezínská tryzna 18. května 2014
Severočeské město Terezín se stalo synonymem utrpení, mučení a smrti tisíců a tisíců uvězněných. Za okupace se začala psát nejtragičtější kapitola historie Terezína. Dne 10. června 1940 převzalo terezínskou Malou pevnost gestapo.
Byla zřízena věznice a z té se stal později koncetrační tábor. Již 11. června 1940 byli do Malé pevnosti dopraveni první vězňové, kteří začali pracovat na výstavbě věznice. Původní záměr gestapa byl, aby se odlehčilo nejen pražským věznicím, ale i žalářům gestapa v Kladně, Pardubicích, Plzni, Kolíně, Klatovech a jinde. V Terezíně byli vězněni také příslušníci jiných národností, Rusové, Poláci, Rakušané, Belgičané, Italové, Maďaři, Holanďané, Turci, Rumuni a další národnosti. Dne 10. října 1941 R. Heydrich svolal na Pražský hrad tajnou poradu. Bylo rozhodnuto, že v Terezíně bude zřízeno ghetto. Dne 24. listopadu 1941 přijel do Terezína pracovní oddíl židovských vězňů, aby zahájil práce na budování ghetta. Koncem roku 1941 přijížděly další transporty židovských vězňů. Terezín, nazývaný také „předpeklí“, se stal přestupní stanicí, cílem byla fyzická likvidace v jiných koncentračních táborech.
Plocha, na níž se dnes nachází Národní hřbitov v Terezíně, byla do léta 1945 polem. Po skončení 2. světové války bylo toto místo vybráno k důstojnému uložení ostatků osob zemřelých nejen v Malé pevnosti, ale i v nedalekém ghettu pro Židy a v koncetračním táboře v Litoměřicích. Plocha se zaplnila hroby zejména v letech 1945 až 1946, ale i o mnoho let později sem byly ukládány ostatky zemřelých z těchto perzekučních zařízení. Na Národním hřbitově se nachází 2 386 jednotlivých hrobů a několik pylonů, pod nimiž jsou pochovány další tisíce mužů, žen i dětí, kteří zde nalezli v letech 1942 až 1945 smrt. Celkem je zde pohřbeno na deset tisíc osob. Třetí květnovou neděli od roku 1947 se zde koná tryzna.
Hlavní projev přednesl Bohuslav Sobotka, předseda vlády ČR. Vyzval přítomné, aby si prohlédli dopisy a letáky z ghetta a přečetl znění dopisu patnáctiletého chlapce Hanuše, který v roce 1944 zahynul v Osvětimi. Připomněl, že Terezínem prošlo 155 000 lidí, 118 000 válku nepřežilo. Následovala křesťanská modlitba v podání preláta Jiřího Hladíka, probošta litoměřické kapituly. Karol Sidon, vrchní pražský a zemský rabín pronesl židovskou modlitbu. Tradičně zazněl sbor z třetího dějství opery Nabucco od G. Verdiho. Tryznu ukončil Jiří Janoušek, náměstek ředitele Památníku Terezín.
Členové Jednoty ČsOL v Kladně, ZO ČSBS Kladno a ZO ČSBS Lidice společně s baráčníky ze XVII. župy Prokopa Holého, tak jako každoročně, přijeli do Terezína položit věnec a uctít památku umučených vězňů. Přestože bylo velmi deštivé počasí, přijelo nás 43, plný autobus. V Terezíně jsme se potkávali s dalšími členy ČsOL a ČSBS z celé republiky. Za Československou obec legionářskou byl přítomen i její předseda br. MUDr. Pavel Budinský. Pozdravili jsme se s válečným veteránem Bedřichem Opočenským a poblahopřáli mu k jeho 90. narozeninám. Setkali jsme se s Martou Kotovou, která nás provázela v Osvětimi a vyprávěli jí, že letos 8. března jsme ji pozorovali na koncertě pro 3 792 terezínských hvězd v Rudolfinu, jak si pobrukuje při ukázce z dětské opery Brundibár od Hanse Krásy (složil ji v roce 1938, je to příběh dvou sourozenců, kterým hodná zvířátka pomohou k vítězství nad zlým flašinetářem). Opera měla velký úspěch, v Terezíně se odehrálo asi 55 repríz. Úryvek z této opery se objevil také v propagandistickém filmu Vůdce daroval Židům město, natočeným v roce 1944 pro komisi Mezinárodního červeného kříže. Krátce po jeho dokončení byl Hans Krása zařazen do transportu. Dne 8. října 1944 jeho život skončil, neprošel selekcí a byl poslán do plynové komory v Osvětimi.
Zajímavé a dojemné bylo setkání s paní Blum, která přijela i se svojí rodinou do Terezína z Francie, přestože je upoutána na invalidní vozík. V Terezíně byla vězněna i se svojí sestrou, měla štěstí a válku přežila. Její sestra již takové štěstí neměla, zemřela na tyfus. Při této příležitosti jsem si vzpomněla na svoji tetu, septimánku Sylvu Rajtrovou, která byla společně s ostatními studenty roudnického gymnázia zatčena a vězněna v Terezíně, asi po třech měsících byla propuštěna, ale protože poslala balíček a moták jedné židovské dívce s textem, že i pro ni bude svítit sluníčko, byla znovu zatčena a s transportem odvezena do Osvětimi. Z krásné a talentované studentky se stala vězeňkyní s číslem a z čísla dne 1. března 1943 hromádkou popela. Letos 1. dubna jsme si připomínali její nedožité 90. narozeniny. Její starší sestra Danuše Koukalová, byla poslední, kdo se s ní před transportem do Osvětimi mohl rozloučit. Bylo to v Kralupech na nádraží, zásluhou statečnosti jednoho českého četníka. Byla jsem požádána redaktorkou TV Barrandov, abych poskytla rozhovor do hlavních zpráv. O vzpomínku na tetu Sylvu jsem byla požádána i redaktorkou Českého rozhlasu. Potěšilo mne, že památka nevinné mladé dívky nebude zapomenuta, protože ten den mi bylo obzvlášť smutno. Večer před terezínskou tryznou jsem se dozvěděla, že zemřela moje milovaná teta Danuše Koukalová.
text sstr. Eva Armeanová, předsedkyně Jednoty ČsOL v Kladně, foto br. Stanislav Pítr
