Jindřich Varhaník – velitel obrany kaverny

Boje na italské frontě stále stojí ve stínu bojů legionářů v Rusku a ve Francii. Nejznámější je bitva 21. září 1918 na Doss Altu, kde se legionáři bránili rakouské přesile. Tragický osud velitele postavení „Roncola“ por. Oldřicha Trojánka je znám. Do zapomnění ale upadl velitel obrany kaverny por. Jindřich Varhaník, který byl velice schopným důstojníkem.

Ve středu 29. srpna 1894 se manželům Václavu a Františce (rozené Jelínkové) Varhaníkovým narodil na Smíchově, který je dnes součástí Prahy, syn Jindřich. Rodina se později přestěhovala do Rostislavovy ulice ve Vršovicích. Jindřich absolvoval gymnázium, maturitu složil roku 1913 a nastoupil ke studiu na pražskou filozofickou fakultu. Mezitím však vypukla válka, takže po dvou semestrech byl 24. října 1914 presentován jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku č. 11 v Praze, kde nastoupil do školy pro důstojníky v záloze. Po jejím ukončení byl jako kadet aspirant jmenován velitelem čety. Dne 1. května 1915 odešel jako pobočník velitele praporu na východní frontu, kde následně velel četě a stal se i zatímním velitelem roty. Poslední červnový den roku 1915 byl raněn a celý červenec strávil v nemocnici v Užhorodu. Poté se opět vrátil na frontu, 18. srpna byl jmenován podporučíkem v záloze, ale o deset dní později byl zraněn opět, když utrpěl zlomeninu pravé nohy. Byl evakuován do Prahy a na přelomu let 1915–1916 se léčil v Trenčianských Teplicích.

Dne 15. ledna 1916 se hlásil u náhradního praporu pěšího pluku č. 11 v maďarském městě Gyula. Zde se účastnil výcviku nových vojáků a 2. července odešel jako zatímní velitel roty na italskou frontu. Dne 1. srpna ho povýšili na poručíka v záloze a 2. listopadu byl u San Grado di Merna zajat Italy. Bylo to v průběhu tzv. deváté bitvy na Soči. Italové ji zahájili 30. října mohutnou dělostřeleckou přípravou, pozemní útok se ale opět utopil v krvi. Obě strany ztratili na 30 tisíc padlých, nezvěstných, zajatých a raněných. Pěší pluk č. 11 byl téměř zničen, když přišel o více jak 3 000 mužů, zbylá necelá pětistovka však dokázala ubránit svá postavení a italské vojáky odrazit.

Varhaník byl následně držen v zajateckých táborech u měst Conversano, Catania a Termini Imerese. Sám uvádí, že se do čs. vojska hlásil v březnu 1918, nicméně mu byl vstup do legií oficiálně přiznán od 17. dubna 1918, kdy podal přihlášku v táboře Sulmona, kam byl převezen o dvanáct dní dříve. Stal se příslušníkem 33. čs. střeleckého pluku v hodnosti poručík a 21. května nastoupil do kulometného kurzu v Bagni di Porretta. Po jeho ukončení 9. června se stal velitelem 12. kulometné roty pluku.

Boje na Doss Alto

Během bojů na Piavě v červnu 1918 sice Italové zastavili rakousko-uherský útok, sami ale utrpěli velké ztráty a jejich jednotky byly vyčerpané. Vrchní velitel italské armády gen. Armando Diaz věděl, že jeho muži potřebují odpočinek, reorganizaci a doplnění, proto 14. srpna 1918 dostal velitel 6. čs. stř. divize od velitelství 29. armádní sboru rozkaz, aby přejal a obsadil úsek Altissimo.

Úsek Altissimo se rozkládal od severního cípu Gardského jezera až k městečku Brentonicu a byl jedním z nejdůležitějších bodů fronty italské 1. armády. Chránil masiv Monte Balda proti nepřátelskému útoku a zároveň s linií od Zugny Torty k Pasubiu uzavíral nepříteli vstup do lombardské nížiny údolím Adiže. Na frontě zaměnily čs. jednotky 13. a 17. skupinu alpinských praporů.

Dne 15. srpna obsadil II. prapor 33. čs. stř. pluku Doss Casino a III. prapor 34. čs. stř. pluku Mlaga Campei, 16. srpna I. prapor 33. pluku Doss Spiranau a II. prapor 34. pluku Sezione Campei, 17. srpna I. prapor 34. pluku M. Rigotti a 5. a 6. rota divizních kulometů podúsek Campei a jako poslední zaujaly 18. srpna III. prapor 33. pluku a 3. a 4. roty brigádních kulometů postavení na Doss Remit. Následující den převzalo velitelství XII. čs. brigády velení nad úsekem Altissimo, velitel 33. pluku plk. Barreca velení podúseku Casina a velitel 34. pluku plk. Gambi podúseku Campei. XI. čs. brigáda zůstala v záloze.

Čechoslováci byli v postaveních přivítání svými novými italskými spolubojovníky, zároveň všude viděli stopy bojů, protože důležitého bodu Doss Alto se Italové zmocnili po tvrdém boji 4. srpna 1918. Po obsazení pozic začali okamžitě Čechoslováci s opravami zákopů a s průzkumnou a propagační činností pomocí hlídek i letáků. Přítomnost čs. vojáků samozřejmě záhy zaznamenalo i rakousko-uherské velení, pro které se tito „vlastizrádci“ rázem stali hlavním nepřítelem. Začalo tak nepřetržité ostřelování čs. pozic, zejména Doss Alta a Doss Casina. Dělostřelbu záhy následovaly i pokusy o vniknutí do čs. linií, které probíhaly celý zbytek srpna i v září.

Důležitým postavením v čs. liniích byla kóta 703 Doss Alto. Byla klínovitě vsunuta do linie a z ní ovládaly kulomety celou úzkou rokli, kterou procházela jediná silnice k nepřátelským postavením. Pozice byla také dobře vybudována, rozsáhlý tunel se točil v půloblouku kopulí a útočiště v něm našlo několik rot a kulometů. Před úkrytem se ještě nalézala předsunutá hlídka Roncola italiana, nejnebezpečnější místo celých čs. linií (měla přezdívku šibenice). Nepřekvapivě tak Doss Alto během bojů několikrát změnilo majitele a nebylo mezi vojáky oblíbené. Tušili, že v případě nepřátelského útoku buď padnou, nebo budou zajati a čeká je oprátka. Uvědomovali si však význam postavení.

Dne 20. září se slavil italský státní svátek, na což Rakušané reagovali zpěvem posměšných písní, které zazněly i v češtině. Na následující den pak naplánovali útok na Doss Alto, vycházeli z předpokladu, že po předcházejících oslavách budou obránci „unaveni“.

Útok začal 21. září asi ve 4 hodiny ráno silnou dělostřeleckou palbou. Italové sice vzápětí odpověděli, rakousko-uherský útočný prapor Riva se ale již přesunul před drátěné překážky, takže nebyl zasažen. Zato rakouské granáty dopadaly ve velkém počtu jak na úkryt, tak na pozorovatelnu Roncola, křídla kóty 703 pak byla ostřelována plynovými granáty, aby byl zamezen přísun posil. Rakouská dělostřelba skončila v 5.50 hod. a podařilo se jí zcela zničit drátěné překážky, maskování i část zákopů, načež vyrazily tři nepřátelské útočné skupiny. Postavení Roncola padlo pod nepřátelským náporem poměrně rychle, několika vojákům se sice podařilo ustoupit na Doss Alto, většina však zahynula a několik bylo i zajato. Velitel postavení por. Oldřich Trojánek se raději zastřelil, aby se vyhnul potupné popravě. Rakušané se tak rychle dostali ke krytu na Doss Altu, na který začali házet bomby a vchodem se snažili vniknout dovnitř.

Obránce se jim však nepodařilo překvapit a ti se zuřivě bránili jak střelbou, tak i bodáky. Obranu kaverny řídil právě por. Jindřich Varhaník, jehož chladnokrevnost a rozhodnost při obraně vstupu zabránila jejímu dobytí. Později vzpomínal: „Telefonní spojení však bylo granáty přetrženo. Bylo tu ještě jiné pojítko, optika, signální lampa. Bohužel tato při prvním rozsvícení zhasla tlakem vzduchu v blízkosti vybuchlé miny a signalistům se nepodařilo do konce boje znovu ji přivésti v činnost. Zbývala poslední naděje, jak vyrozuměti italské dělostřelectvo, které stále mlčelo – byly to rakety.

Podle svých tvarů a barev měly dáti dělostřelectvu znamení, do kterých prostorů má střílet. Vzaty tedy rakety, jež byly znamením pro palbu na přední linii nepřátelských zákopů. Rakety však, pravděpodobně že byly úplně zkažené vlhkem tunelu, vůbec nefungovaly a vydaly jen spoustu dýmu, který nemohl býti z dělostřeleckých pozorovatelen nikterak pozorován.

Zatím však již útok vyrazil, kulomety se rozřehtaly, do tunelu přibíhali bratří z jednotlivých hlídek, hlásíce postup nepřítele a také osud Trojánkovy hlídky a italské dělostřelectvo stále ještě nestřílelo. Kaverna připravena k obraně tak, že vchod do ní byl uzavřen a chráněn těžkým kulometem.

Opakován znovu pokus s raketami, až zbývaly jen rakety značící: žádám palbu do vlastní linie.

Třebaže nebyla ještě situace tak zoufalá a výšina 703 stále v našich rukou, bylo přece nutno pokusiti se přivolati dělostřeleckou palbu aspoň těmito signály, zvláště když se nepříteli podařilo již obejíti tunel tam, kde nebylo střílen a dorážel na vchod nejen zepředu, nýbrž i ze shora a chystal se plamenomety vykouřiti obránce od střílen.

Tu po několika nezdařených pokusech konečně jedna z oněch raket, vystřelená střílnou vedle zavřeného vchodu, jako zázrakem ještě vlhkem nezkažená fungovala a na její znamení, ‚zlatý déšť‘, italské dělostřelectvo zahrnulo výšinu 703 krupobitím střel.

Tím byl boj rozhodnut. Nepřítel se dostal do krizového ohně, kde jej z jedné strany kulomety a bomby ze střílen a z druhé strany dělostřelecká palba nutila k ústupu. Nemohl však ustoupiti cestou, kudy přišel, nýbrž utíkal k Malga Zurez, dostal se však opět do palby kulometů na západním okraji tunelu. Bylo šest hodin – boj skončen.“

Selhaly i útoky na další čs. postavení a po vyjasnění situace kolem 9. hodiny byly vyslány posily od 33. i 34. pluku, kterým se podařilo do 18 hodin dobýt všechna ztracená postavení. Bitva o Doss Alto nebyla z vojenského hlediska příliš významná, z politického však velmi. Úspěch Čechoslováků byl již následující den uveden v denní zprávě vrchního velitelství italské armády, odkud se roznesl do celé Itálie a pak i zbytku světa. Ze všech stran chodila uznání a děkování. Nebylo to však zadarmo. Padli dva důstojníci, kormě Trojánka ještě por. František Svoboda na Sasso Sega, a pět vojáků, 31 mužů bylo zraněno. Dalších pět legionářů bylo zajato, čtyři z nich následně Rakušané popravili.

Již 24. září v divizním rozkaze č. 105 ocenil boj na Doss Altu gen. Graziani: „Ale protože vy všichni, příslušníci III. praporu 33. pluku, a zvláště 12. roty kulometné, 2. roty, 2. a 3. zákopnického oddílu a útočné čety, jste věděli, že v tom okamžiku byla ve vašich rukou čest národní armády, byli jste všichni jako z kamene; někteří z vás padli na bojišti a několik desítek bylo raněno, ale nepřítel s těžkými ztrátami a s pěnou vzteku u úst se naučil vás znáti v novém národním stejnokroji. Vám, jako velitel a otec, vyslovuji uznání; vám, jako italský generál vyjadřuji obdiv a vděk za významný úspěch, že jste neochvějně obhájili životní bod naší fronty. Všemu italskému dělostřelectvu, které s největší pohotovostí a přesností zasáhlo účinně do boje k naší pomoci, posílám svou pochvalu a dík. Celému našemu československému sboru přeji zdar a pevně věřím, že všichni a vždy budeme bojovati stejně udatně a šťastně.“

V noci na 1. října došlo k výměně jednotek XII. brigády za oddíly XI. brigády, ale již 6. října byl úsek předán Italům a 6. čs. stř. brigáda odešla do zálohy. Měla se zde připravovat na plánovanou ofenzívu, ale válka v Itálii skončila dříve, než k ní došlo a 6. brigáda tak do dalších bojů již nezasáhla.

Služba v československé armádě

Čs. vojsko v Itálii prošlo po skončení války velkou reorganizací a bylo i doplněno z čs. vojáků zajatých v posledních operacích, zejména specialisty, např. dělostřelci. Došlo také k ocenění statečných bojovníků z Doss Alta, dne 15. listopadu 1918 tak Varhaník obdržel Medaili za vojenskou statečnost – stříbrnou (Medaglia al Valor Militare d’argento) a 12. prosince čs. Válečný kříž. Zároveň se začal chystat přesun do vlasti, kde bylo potřeba zajistit pohraniční oblasti a zejména Slovensko, které až doposud tvořilo integrální součást Uher. Dne 8. prosince proběhla v Padově přísaha nové republice, přičemž 33. pluk zde obdržel svůj prapor, který mu darovaly dámy z Milána. Varhaník se domů vrátil s 12. vlakovým transportem 19. prosince 1918. Jeho pluk pak pokračoval právě na Slovensko, kde se zapojil do obsazení Bratislavy a okolí a kde následně vykonával pohraniční službu. V lednu 1919 byl Varhaník na měsíc přidělen k velitelství pluku, 28. února byl povýšen na rotmistra (kapitána). V březnu obdržel italský Válečný záslužný kříž a byl přidělen k „čestné rotě pana presidenta“ a poté k „čestné rotě gen. Piccioneho“.

V téže době se moci v Maďarsku chopili bolševici a záhy s nimi vypukly boje, protože chtěli získat zpět pod kontrolu Slovensko, historické „Horní Uhry“. Muži 33. pluku drželi pozice v okolí Bratislavy, ale zakrátko museli posílit zle tísněné čs. jednotky na jiných úsecích. V červnu tak II. prapor bojoval u Nových Zámků, Pozby či Rendevy, III. prapor se účastnil postupu z Levic na Čifáre, kde následně držel pozice až do příměří 24. června 1919. Varhaník se operací účastnil jako velitel roty a krátce byl i zatímním velitelem III. praporu.

Následně se rozhodl pokračovat v kariéře u armády. V srpnu 1919 byl přidělen k referátu pěchoty na MNO a v listopadu 1920 na zkušební praxi k dělostřeleckému pluku 104 v Hradci Králové a v březnu 1921 k dělostřeleckému pluku 2 do Plzně. Dělostřelectvo se pak stalo jeho zbraní. Od května do září absolvoval dělostřelecké učiliště v Olomouci, načež byl přidělen k dělostřeleckému pluku 109 v Bratislavě. V listopadu 1923 se vrátil do dělostřeleckého učiliště jako instruktor a byl povýšen na štábního kapitána. Následně byl v září 1924 odeslán do aplikační školy dělostřelectva ve francouzském Fontainebleau. Zde obdržel při odchodu v srpnu 1926 následující hodnocení: „Škpt. Varhaník sledoval vyučování ve škole s příkladnou pílí a horlivostí. Ve střelecké škole prokázal bystrozrakost a chladnokrevnost velitele baterie ovládajícího dokonale svoji úlohu. Výtečný důstojník, jistého rozhodování se; všechno, co bylo možno získati v době pobytu na škole, skutečně získal.“ V září 1925 ještě od Italů obdržel Řád italské koruny 5. třídy (rytíř).

V říjnu 1926 se stal velitelem III. oddílu dělostřeleckého pluku 6 v Brně, 1. března 1927 zahájil čtyřměsíční kurz pro velitele oddílů v Praze. Poté se vrátil do Brna, ale 15. července odjel do Plaveckého Podhradí k praktické části kurzu, který dokončil jako desátý z 90 frekventantů, přičemž z 29 dělostřelců byl nejlepší. Od 13. srpna zastával post zástupce velitele II. oddílu a velitele baterie u dělostřeleckého pluku 6. V lednu 1928 se však přesunul do Prahy, kde se stal učitelem taktiky dělostřelectva ve Velitelské škole. Zde byl povýšen nejprve na majora a posléze na podplukovníka dělostřelectva. Na konci září 1932 se stal velitelem II. oddílu dělostřeleckého pluku 104 v Hradci Králové. V roce 1932 se také oženil se slečnou Annou Žabkovou a následujícího roku se jim narodila dcera. Od 14. listopadu 1933 do 16. července 1934 navštěvoval kurs pro velitele vojskových těles, ve kterém se mezi příslušníky své zbraně umístil druhý z 22 s výtečným prospěchem.

Následně se vrátil do Hradce, ale již 1. září byl odeslán k dělostřeleckému pluku 112 v Mukačevu k „zapracování do agendy velitele pluku“. Tím se fakticky stal k 31. lednu 1935 a v červenci 1936 byl povýšen na plukovníka dělostřelectva. Na konci listopadu 1936 se stal velitelem dělostřeleckého pluku 54 v Bratislavě, přičemž od 1. března do 8. května 1937 absolvoval zkrácený autokurs pro důstojníky s hodnocením výtečný, a to jako první mezi všemi 25 účastníky. V té době byl velice kladně hodnocen svými nadřízenými. Například brig. gen. Mackevič o něm v listopadu 1937 napsal: „Při řízení bitevních střeleb svého pluku a při velení skupiny divisního dělostřelectva projevil nevšední vědomosti a iniciativu v technicko-střeleckém a taktickém směru.“ V kvalifikační listině za rok 1937 pak čteme: „Všestranně naprosto spolehlivý, velmi svědomitý a pilný s plně vyvinutým smyslem pro povinnost. Pracuje iniciativně, samostatně a tvořivě v plném vědomí odpovědnosti, jíž se nebojí a kterou rád a odhodlaně přejímá. (…) K představeným mužně a ukázněně přímý a zcela oddaný. K sobě rovným upřímně kamarádský, snášenlivý a ochotný. K podřízeným přísný, avšak spravedlivý, pečlivý a důsledný. Dovede si získat jejich důvěru a oddanost. (…) Výborný velitel dělostřeleckého pluku. Vzhledem k vynikajícím cvičitelským schopnostem velmi upotřebitelný jako učitel na vojenských školách (děl.).“ Nepřekvapivě tak, že obdržel nejvyšší stupeň hodnocení – výtečný.

Dne 3. ledna 1938 nastoupil v Praze do kursu pro vyšší velitele, který ukončil 30. června s prospěchem velmi dobrým a s tím, že je způsobilý k zastávání místa brigádního generála. V té době se však poltická situace ve střední Evropě velmi přiostřila, takže se vrátil ke svému pluku. Po vyhlášení mobilizace se 25. září 1938 stal velitelem dělostřelectva 3. rychlé divize v Levicích. „V této funkci osvědčil se výtečně,“ napsal jeho nadřízený brig. gen. Jaroslav Eminger v prosinci 1938.

Jindřich Varhaník zůstal v řadách armády až do její likvidace v červnu 1939, přičemž byl pravděpodobně přidělen do kmenového stavu 11. divize, a 1. července nastoupil službu ve Vládním vojsku, tedy ozbrojené složky Protektorátu Čechy a Morava odpovědné za udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku a která měla na venek značit „samostatnost“ nového útvaru. Vládnímu vojsku po celou dobu velel jeho bývalý nadřízený gen. Jaroslav Eminger. Varhaník se stal přednostou skupiny 1. oddělení Generálního inspektorátu. V únoru 1940 převzal skupinu pro velení na 2. oddělení inspektorátu a v říjnu 1941 se navrátil do 1. oddělení. K 1. dubnu 1942 byl, jako většina bývalých legionářů, přeložen do výslužby.

Varhaník poté žil s rodinou v Praze-Nuslích, přičemž v roce 1939 se mu narosil syn. Do odboje se pravděpodobně nezapojil, po vypuknutí povstání byl ale od 5. května 1945 přítomný na Pankráci v továrně Janeček. Zdejší postavení spadalo pod podúsek Pankrác, kterému velel pplk. děl. František Peška, bojovníkům v továrně pak mjr. pěch. Antonín Novák. Varhaníkova účast není nikde vzpomínána. Dne 13. května byl odeslán na velitelství Velké Prahy-východ a 21. května se stal velitelem dozorčích a zajišťovacích orgánů automobilního parku 1. V lednu 1946 již byl velitelem provozního oddělení autoparku 1. Hodnocení jeho nadřízeného plk. Karla Mayera bylo opět výtečné: „Velmi dobře vyvinutý smysl pro povinnost, iniciativní a vědomý odpovědnosti. (…) Zřejmá snaha po neustálém doplňování vědomostí. (…) Osvědčil zvláštní schopnosti jako vedoucí provozního oddělení, zejména též při řešení obtížných situací a při jednání se stranami. (…) Osvědčil mimořádný zájem v obtížné službě autoparku a zhostil se velmi dobře úkolů, pro něho původně cizích a nezvyklých.“ Stupeň kvalifikace výtečný potvrdil i velitel II. odboru gen. Jaroslav Kratochvíl.

Vše tedy nasvědčovalo tomu, že i v osvobozeném Československu by mohl pokračovat v armádní kariéře. Plukovník dělostřelectva Jindřich Varhaník však zemřel 4. ledna 1947 v nemocnici na Bulovce. Za službu v legiích ještě obdržel čs. Revoluční medaili a Medaili vítězství a od Italů Pamětní válečnou medaili 1915-1918 a za odvahu Čestnou medaili příslušníkům italských ozbrojených sil (Medaglia d’Onore all’Esercito ed all’Armata). V roce 1936 také pochvalné uznání velitele 12. divize za vynikající službu.

text: br. Michal Rak
foto: VÚA-VHA Praha, sbírka ČsOL, Národní archiv