Den příměří (Armistice Day) jsme oslavili v Ypres

Počasí bylo 11. listopadu letošního roku, že by ani psa ven nevyhnal – lilo, fičelo a byla krutá zima. Nicméně slavnostních hostů i obyčejných lidí přijelo do Ypres na dvacet pět tisíc, aby uctili památku spojeneckých vojáků padlých od 1. světové války až po dnešek.
Mnoho z nás s drkotajícími zuby určitě myslelo na to, že si za hodinu dáme někde v teple a suchu něco na povzbuzení, ale tomíkům v 1. světové válce se o něčem podobném mohlo jenom zdát. Naši veteráni si ty jejich příšerné „životní“ podmínky dovedou určitě představit mnohem lépe než já. Muselo to být pekelné.
Já jsem na tuto nejvýznamnější yperskou pietní slavnost dostala speciální pozvánku od města coby oficiální reprezentantka ČsOL a naší sesterské obce Association of the Czechoslovak Legionaries Abroad ve Velké Británii, takže jsem stála přímo pod Meninskou bránou. Většina návštěvníků ovšem sledovala pietní ceremoniál na promítacích plátnech na náměstí.
Pietní slavnost začala přesně v 11 hodin, ale kuriózně ne troubením večerky a dvěma minutami ticha, jak se to už léta děje v Londýně, když Big Ben odbije jedenáctou. V Ypres se bohužel začalo několika kratšími projevy.
Potom zatroubili místní dobrovolní hasiči večerku a skotský dudák zahrál tradiční Lament, načež následovaly dvě minuty ticha – ale naprosto hrobového, že bys špendlík slyšel upadnout na dláždění.
Viceprezident Commonwealth War Graves Commission, která spravuje vojenské hřbitovy Britského společenství na celém světě, zarecitoval Exhortation – čtyřverší na památku padlých. Následovaly modlitby katolické a protestantské, nicméně jinověrci, ateisté a agnostici mezi padlými vojáky byli jaksi noblesně přehlédnuti a tiše zahrnuti pod křídla pouze těchto dvou církví.
Poté kladli věnce významní představitelé politické scény jako belgický premiér Yves Leterme, rodák z Ypres, starosta Ypres, představitelé belgické armády, velvyslanci Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu, Kanady; zástupci francouzské a německé ambasády atd. Po nich pokládali věnce ostatní – většinou z klasických umělých rudých vlčích máků, které se vyrábějí pod patronátem britské veteránské organizace Royal British Legion.
Z otvorů ve střeše Památníku meninské brány se začaly vzduchem snášet tisíce rudých okvětních plátků vlčích máků z krepového papíru; padaly na dláždění, aby před tím míjely 55 000 jmen vojáků britského společenství vytesaných na Meninské bráně, kteří padli v okolí Ypres na západní frontě a kteří nemají známý hrob.
Dne 12. 11. v 11 hodin ráno se pak konala další komorní pietní slavnost u památníku padlých indických vojáků. Těch zhruba do poloviny roku 1915 v Yperském Salientu a v severní Francii bojovaly velmi statečně desetitisíce. Později byli přesunuti na bojiště v teplejších oblastech. Nicméně v květnu 1915, kdy se naše rota Nazdar tak hrdinsky a tragicky vyznamenala na bojištích kolem La Targette, bojovaly indické jednotky nedaleko, v okolí Loos …
Už třetím rokem vysazuje Royal British Legion v předvečer příměří papírové vlčí máky kolem Památníku meninské brány. Kdokoli si může podobný mák pořídit za příspěvek 10 liber pro RBL a může na něj napsat svůj vzkaz.
V noci na 11. 11. ale přišla do Ypres strašná vichřice s lijákem, takže toto pole vlčích máků bylo ráno dokonale pokosené. Můj manžel trochu otřeseně poznamenal, že mu ta devastace symbolicky připomíná desetitisíce vojáků padlých v bitvě u Passendaele v roce 1917.
Indická pietní slavnost byla krátká, krásná a důstojná, s lehce neobvyklým doprovodem indických dudáků, bohužel nikoli ve skotských kiltech, zato hrajících tradiční britské melodie s exotickým indickým nádechem …
Srdečně zdravím z polí flanderských.
Milena Kolaříková