Pomoc, kterou si považují
Jedním z projektů dotovaných resortem Ministerstva obrany ČR je péče o válečné veterány. Péče, která se stala prioritou zájmu o lidi, kteří si naši pozornost za svou statečnost a odvahu trvale zaslouží. Postarat se o ty, kteří vybojovali naší svobodu, je povinností každého státu. Péče o válečné veterány patří k dlouhodobým prioritám resortu obrany. Od května 2007, kdy se ke slovu dostali takzvaní terénní pracovníci, se péče o hrdiny 2. světové války ještě prohloubila.
V pondělí 19. dubna 2010 jsme využili pozvání tajemníka Československé obce legionářské Emila Cigáníka, abychom společně navštívili druhoválečné veterány na Praze 6. V bytě generála Júliuse Hemela, jsme se pozdravili také s 96 letým plukovníkem Rudolfem Kollárem, a vyslechli poutavé vyprávění o cestě těchto dvou Čechoslováků, jak si oni říkají, do Prahy. Julius Hemel byl původně kantor v malé obci u slovenské Rožňavy a vstupu do armády se bránil. Osud si s ním však tak zahrál, že musel vstoupit do armády, a z východní fronty se po mnoha peripetiích dostal s generálem Ludvíkem Svobodou až do Prahy. „Nebyl jsem a nejsem žádný hrdina,“ brání se skromně 98 letý generál ve výslužbě, když vypočítáváme jeho zásluhy. „Přiznám se, že jsem byl jakýmsi špiónem, jehož zkušenosti a informace někdo využíval,“ dodal ke své odbojové činnosti Julius Henel. Podobně jako jeho kamarád plukovník Rudolf Kollár po příchodu do Prahy nastoupil do Vyšší vojenské válečné školy a stal se zakrátko důstojníkem. Na rozdíl od plukovníka však pozdější generál začal studovat až o rok později, protože ho prý shazovali koně a on vděčí za svou kariéru motorizaci tehdejší armády. Věk už oběma moc nedovoluje využívat všech možností, které jim nabízí sociální péče a především Ministerstvo obrany. Dříve jezdili do lázní, ale nyní jsou rádi za to, když se mohou vidět s kamarády spolubojovníky i ženami, které s nimi byly ve válce. Popovídat a zavzpomínat na nelehké období, na jehož konci byla vytoužená svoboda.
Velice si oba považují pozornost, kterou veteránům věnuje v poslední době právě Ministerstvo obrany, které za nimi svým projektem vyslalo terénní pracovníky. Ti tady nejsou od toho, jak zdůraznil tajemník ČsOL Emil Cigánik, aby dublovali činnost sociálních pracovníků. „U projektu péče o válečné veterány jsem byl od počátku a na Prahu, kde tehdy žilo přes 600 veteránů jsme byli tři. Naším hlavním úkolem bylo zmapovat životní situace, v nichž veteráni žijí, poradit jim, co a jak mají udělat, na co mají nárok. Ministerstvo mělo seznam veteránů, ale neznalo dopodrobna, v jakých žijí podmínkách, jaké mají potřeby,“ řekl Emil Cigánik a dodal, že od prosince minulého roku je garantem pro Ministerstvo obrany v péči o válečné veterány právě Československá obec legionářská. Ta má čtrnáct krajských lídrů a ti dnes řídí 44 terénních pracovníků. „Ono přesvědčit samotné bratry a sestry v naší organizaci o tom, abychom šli do tohoto projektu, nebylo snadné,“ pokračoval tajemník Cigánik a doplnil: „Ve smlouvě je totiž ustanovení, že my musíme do projektu přispět deseti procenty financí, což představuje v tomto rozsahu asi 1 200 000 korun. Myslím, že mnozí z těch, kteří byli tehdy proti, už pochopili, že jsou to rozumně vynaložené investice.“
Většina osamělých veteránů si váží především toho, že si na ně někdo najde čas. Umí s nimi popovídat, vyslechnout je. Pomoci s tím, na co už dnes nestačí. Je to zdlouhavá a velmi náročná práce pro ty, kteří pravidelně vyrážejí za svými veterány do terénu. Mnozí z nich se stávají na celý život součástí jejich rodin a bez nich se mnohdy ani neobejde řešení nejrůznějších životních situací.
Kateřina Lang, Tiskový odbor MO
Generálmajor ve výslužbě Július Henel se podělil o osobní vzpomínky
Spolubojovníci – plukovník v.v. Rudolf Kollár a generál Július Henel
Tajemník ČsOL a vedoucí projektu péče o veterány Emil Cigánik – v pozadí generál Henel
