Krvavé jaro 1945

Letos již uplynulo dlouhých 76 let od tragických událostí na Valašskokloboucku, kde se závěr války proměnil v děsivé utrpení civilního obyvatelstva. Blížil se konec války a lidé toužebně očekávali osvobozující vojska, která stála doslova za kopci. Horský terén jižního Valašska poskytoval útočiště partyzánským skupinám, které nacházely pomoc u místního obyvatelstva. Právě pasekáři – nejchudší a tvrdě pracující obyvatelstvo, které nemělo často dostatek jídla ani pro své rodiny – neodmítli pomoci. 

Řada pamětníků však na některé partyzány nevzpomínala dobře, neboť často až zneužívali pohostinnosti pasekářů, ale především porušovali přísné zásady konspirace. Při blížící se německé porážce narůstala i neopatrnost partyzánů. Ti byli stále častěji viděni v okolních obcích bez jakéhokoliv utajení. Byla jen otázka času, kdy se na základě nějakého udání či prozrazení něco stane. Porušováním konspirací „vynikali“ především ti „dobrodruhové“, kteří se do odboje přidali v posledních týdnech války. Je prokázáno, že mezi partyzány se nacházelo i několik konfidentů, kteří podávali zprávy na gestapu nejen o odbojářích, ale i o lidech, kteří jim pomáhali. Okupanti čelili celé měsíce ranám partyzánských útoků a diverzí, proto není divu, že situace byla velmi napjatá. To vyústilo v krvavou odplatu na civilním obyvatelstvu. Jednota Československé obce legionářské ve Valašských Kloboukách si připomněla tyto krvavé stopy a uctila památku obětí nacistických represí.

První historickou zastávkou naší pietní cesty byla „známá“ Ploština. Pasekářská osada poskytovala útočiště partyzánům z brigády Jana Žižky pod vedením majora Dajana Bajanoviče Murzina. Odtud byly podnikány nejrůznější záškodnické akce. Na základě udání konfidentů na zlínském gestapu byla vypravena trestná výprava speciálního oddílu SS Jagdgruppe 232 „Josef“ (Speciální stíhací svaz jihovýchod, stíhací skupina Slovensko), složeného jak z Němců tak Slováků, v jehož čele stála dvojice ostřílených esesmanů, SS-Obersturmführer (nadporučík) dr. Walter Pawlofsky a spolu s ním SS-Oberscharführer (praporčík) Kurt Werner Tutter. Dvě skupiny německého komanda vyšly z Vizovic společně s konfidenty vstříc Ploštině s úkolem zlikvidovat partyzány a potrestat ty, kteří jim pomáhali. Byl 19. duben 1945. První obětí se stal Josef Vařák, který byl zastřelen u Bratřejova. Kolem poledne přijela tři nákladní auta s vojáky do Újezda, kde byla popravena rodina brusiče Rangla. Podle anonymního udání hrál Rangl partyzánům na harmoniku. Další zločin se stal na samotě Ryliska. Františka Rašková, které byl zapálen dům, utíkala s desetiměsíčním dítětem do Vysokého Pole. Dítě však prochladlo a zemřelo. Ve vedlejší usedlosti našel smrt pětadvacetiletý František Belha. Jeho matka byla vyvedena, aby připravila zvířata k rekvizici. Posléze uslyšela dva výstřely a uviděla dům v plamenech. V troskách domu našla ohořelé tělo svého syna. Trestná výprava zatím uzavírala smyčku kolem Ploštiny. Partyzáni díky včasnému varování stihli uprchnout. Obyvatelé osady Ploština zůstali doma s přesvědčením, že pokud u nich partyzány nenajdou, nechají je být. Avšak zrádci Baťa a Machů ukazovali na domy a konkrétní lidi, kteří partyzánům pomáhali. Němci prohledávali domy, vyslýchali, rabovali, rozbíjeli, zabavovali jídlo, cennosti, oblečení i dobytek. Němci, hledaje partyzány, krutě vyslýchali zadržené pasekáře a bili je až do krve. Vojáci byli rozzuřeni tím, že nikoho z partyzánů nenašli, od rukojmí se ničeho nedověděli, navíc posilněni zabavenou slivovicí začali vedle rabování také zapalovat domy. Ubohé pasekáře zaháněli do hořících domů a stříleli po nich. V osudný den přišlo o život 24 lidí, a to 9 lidí z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova a 1 z Lačnova. Mezi oběťmi byla i jedna žena. Štěstí měl pouze František Machů, kterému se podařilo uprchnout z hořícího domu do lesa. Mezi zavražděnými byli: Belha František, Machů František, Raška Jan, Vašička František, Zádrapa Josef, Zichová Anastázie, Běloň Václav, Rak Bedřich, Častulík Josef, Vašička Jan, Surovec Antonín, Zvonek František, Zicha Antonín, Raška František, Štalmach Jiří, Zádrapa Alois, Zicha Jan, Zvonek Josef, Častulík Josef, Raška Jan, Trčka František, Zádrapa Jan, Zicha Josef a Zvonek Josef. Jména umučených jsou napsána na sloupech v průčelí kaple, která vznikla na místě tragédie o rok později. Všechny oběti byly pohřbeny 23. dubna na hřbitově v Újezdě. V ten samý den nacistické běsnění pokračovalo v nedalekém Prlově. Dodnes je vypálení Ploštiny v našem regionu silně rezonujícím příběhem, což dosvědčují stovky návštěvníků, kteří v čase výročí místo navštíví. 

Další zastávka našich piet pokračovala do lesíku Březina v katastru obce Lačnov, kde je polozapomenutý památník událostí z 22. dubna 1945. Jaká tragédie je spojena s tímto nenápadným místem? V budově okresního soudu ve Valašských Kloboukách bylo vězněno 13 mužů, které pochytalo gestapo na pomezí Moravy a Slovenska. V onen den byly vězňům rozdány krumpáče a lopaty. Polní četníci v počtu asi třiceti mužů doprovázeli skupinu osmi až devíti vězňů po silnici k Lačnovu až do hájku Březina. Zbylí vězni neschopni chůze byli na místo převezeni dodávkovým autem. Vězňům bylo přikázáno, aby vykopali příkop. Snad si zajatci mysleli, že staví jen zákop či zátaras proti postupující Rudé armádě. Když byl příkop o hloubce 60 cm hotový, byli vězni přinuceni pod ostřím bodáků pokleknout na okraj jámy. Velitel valašskoklobouckého gestapa, Rudolf Adler, který trestní průvod organizoval, osobně vykonal popravu třinácti mladých lidí. Ke každému přišel zezadu a střelou do týla jim chladnokrevně ukončil život. Mezi popravenými byl sovětský partyzán Vasil Miasnikov, neznámý 15letý chlapec, dva muži snědší pleti a devět Slováků – Ján Bálinth, svobodník dělostřeleckého pluku z Prešova, Jozef Červeňanský, zámečník z Trenčianské Teplé, Štefan Prekop a Jozef Horňák, kteří byli před odchodem k partyzánům dělníky z Trenčianské Teplé, Ján Drahovský, dělník z Dubnice nad Váhom, Ján Korenek, dělník z Trenčína, Michal Šeršéň, vojín z Trenčína, Ján Jurák, krejčovský pomocník z Nového Mesta nad Váhom a Viliam Šnajdar, číšník z Piešťan. Mrtví byli po osvobození exhumováni a pohřbeni na hřbitově ve Valašských Kloboukách, kam naše cesta pokračovala.

O den později, 23. dubna 1945, došlo v nedalekém Prlově k další tragedii. Obec Prlov obklíčilo cca 600 příslušníků SS ZbV komanda č. 31 z Vizovic pod vedením SS-Obersturmführera Ericha Wienecke a již zmiňovaného speciálního oddílu SS Jagdgruppe 232 „Josef“ pod vedením Pawlofského a Tuttera, dále půl rota vojska maďarských polních četníků a gestapo z Vizovic, Vsetína a Zlína. Velitel Tutter si dal zavolat několik slovenských příslušníků skupiny Josef, aby zašli do Prlova a pokusili se pod záminkou, že jsou zběhové mířící k partyzánům, opatřit důkazy o spolupráci obce a odboje. Později začala razie. Vojáci začali prohledávat jeden dům za druhým, kde rabovali a kradli peníze, zlato, jídlo, doklady, ale i civilní šaty. Hospodářská zvířata byla shromážděna a poslána do Vizovic. Obyvatelstvo bylo psychicky i fyzicky týráno a přinuceno shromáždit se v hostinci Antonína Ondráška. Devatenáct vybraných zůstalo v hostinci a ostatní byli vyhnáni do sousedního Pozděchova, kde pod pohrůžkou popravy dvaceti osob nesměli vycházet z budovy staré školy. Z 19 odsouzených byli vyčleněni tři a následně popraveni na zvláštní přání maďarských důstojníků. Jednalo se o partyzány Antonína Ondráška, Leopolda Štacha a Tomáše Heta. Vybraná skupina 16 odsouzených šla Prlovem v čele s Marií Růskovou, která nesla koš s výbušninami. U předem vytypovaných domů se průvod zastavil. Němci vyvolali pár jmen, chalupu zapálili a nešťastníky hnali za živa na smrt do hořících domů. Tak se stalo se všemi odsouzenými, kteří byli po skupinách nahnáni do osmi hořících stavení. Bylo do nich zbaběle stříleno, jak do zad, tak i do jiných částí těla, jen aby trpěli. Patnáct lidí tak našlo smrt v plamenech. Pouze jednomu, Tomáši Ondráškovi ml., se podařilo uprchnout. Zraněného ho brzy vypátralo gestapo a byl následně popraven. Popraven byl také hospodář Jiří Turýn, který byl vybrán, aby odvedl dobytek na zámek ve Vizovicích. V důsledku této tragedie zemřelo 23 osob. Jmenovitě: Anežka Ondrášková 17 let, Anna Ondrášková 21 let, Anna Turýnová 55 let, Antonín Juráň 26 let, Antonín Ondrášek 25 let, Antonín Růsek 19 let, Bohuslav Žák 34 let, Jan Ondrášek 24 let, Jan Turýn 54 let, Jaroslav Ondrášek 22 let, Jaroslav Heto 23 let, Jiří Turýn 50 let, Josef Vařák 24 let, Josef Trlica 21 let, Karel Vařák 20 let, Leopold Štach 31 let, Marie Růsková 22 let, Oldřich Kovář 31 let, Růžena Šopová 25 let, Terezie Žáková 43 let, Tomáš Heto 32 let, Tomáš Ondrášek 35 let a Tomáš Ondrášek st. 56 let.

Posledním zastavením krvavého jara 1945 na Valašskokloboucku byly Vařákovy paseky. V den, kdy byly osvobozeny Valašské Klobouky, 2. května 1945, hořely na valašských loukách domy. Muselo jít o děsivý obraz. Dle pamětníků zněla z osvobozeného města dechová hudba a z nedaleké louky paseky se linul dým. Tento akt byl odpovědí na partyzánský útok na čtyři německé vojáky, kteří v prostoru pasek instalovali den předem vysílačku. Ve večerních hodinách byla osada obklíčena a 8 z 10 domů vypáleno. Vojáci do domů stříleli z pancéřových pěstí. Dva domy byly schovány v šeru a dýmu. Obyvatelé byli hnáni v noci do Valašské Polanky, kde byly na přímluvu zdejšího katolického faráře a jeho německé hospodyně propuštěny ženy s dětmi. Karel Vařák, František Žák, Jan Polčák a Růžena Šopová byli gestapem odvezeni do Hošťálkové, a tam po krutém mučení 3. května, v den osvobození Lačnova, zavražděni.

Naše jednota tak vzpomněla všech obětí a důstojně uctila jejich památku. Tato tragická místa působí silným dojmem ještě po tolika letech. Lidé vnímají utrpení svých rodáků stále s velkými emocemi. To dosvědčuje i obrovský zájem a návštěvnost těchto míst. Pietní vzpomínka i chvilka ticha, každého z nás, na těchto místech, znamená, že tyto události nezapadnou do propadliště času, ale uchováme si je v kolektivní paměti i nadále.

text a foto: br. Miroslav Maňas