Občan světa – Franta Bělský
Když půl století po odhalení otevřeli v americkém Fultonu sochu Winstona Churchilla, nalezli v ní vzkaz od jejího autora: „Jsem Franta Bělský, sochař, narozením Čech, adoptovaný Británií a aspirující na to stát se občanem světa.“ Br. Bělský by v roce 2021 oslavil 100. narozeniny.
František Bělský se narodil 6. dubna 1921 v Brně do rodiny ekonoma Josefa Bělského, mládí a studia však prožil v Praze, která v něm probudila zájem o sochařství. Již v 16 letech získat svoji první cenu, když uspěl v soutěži uspořádané Topičovým Sochařským časopisem. Navzdory otcovu nesouhlasu začal v roce 1938 jako sedmnáctiletý studovat v Rotterově škole užitého umění. Studia však záhy přerušila mnichovská dohoda a rozhodnutí rodiny, která byla židovského původu, uprchnout před německou okupací do Anglie. Tam Bělský pokračoval ve studiu na Central School of Arts & Crafts a poté na Royal College of Arts.
Po vypuknutí druhé světové války se okamžitě přihlásil do československé zahraniční armády a na jaře 1940 byl odeslán do Francie, odkud byl po její porážce evakuován na lodi Northmore zpět do Anglie. Zde, stejně jako ve Francii, sloužil u dělostřelectva. Při pobytu čs. jednotek v parku poblíž zámku Cholmondeley přišli vojáci s nápadem, že by tam na ně měla zůstat nějaká památka, kterou by měl vytvořit právě Bělský. A tak vznikl známý památník čs. vojáků, který je v Cholmondeley k vidění dodnes. V roce 1941 dostal Bělský armádním rozkazem studijní dovolenou, aby mohl pokračovat ve studiu na Royal College. Cesta k této „dovolené“ však nebyla jednoduchá, jak ukazuje dokument, zveřejněný po 80 letech v reportážním dokumentu České televize „Portrétoval jsem anglickou královnu“. „Osud Bělského dokonce řešil prezident Edvard Beneš. Ministr obrany byl proti, aby Bělský nastoupil na Královskou kolej umění v Londýně. Bál se, že stipendia pak budou chtít využívat i další a oslabí to tří a půltisícovou exilovou armádu. Do sporu se vložil i ministr zahraničí Jan Masaryk v dopisu, který byl nyní po osmdesáti letech pro ČT odtajněn Vojenským ústředním archivem v Praze. ‚Připadne stipendium těm, kteří se dobrovolné službě vojenské vyhnuli, a bude snad i napříště odpíráno těm, kteří se v dobách kritických chovali jako Čechoslováci?‘ psal Masaryk Benešovi, jehož kancelář pak s názorem ministra souhlasila,“ vysvětluje v dokumentu jeho autor, zpravodaj ČT Bohumil Vostal. Během válečných let vytvořil Bělský např. plastické mapy pro potřeby armády nebo návrhy poválečných bankovek.
Po skončení války se vrátil do Prahy, kde zjistil, že 22 jeho příbuzných z otcovy strany se stalo obětí holokaustu. Do Československa za ním záhy přijela i jeho anglická manželka, později významná karikaturistka Margaret Constance Owen, kterou poznal během studií v Royal College. Společně s manželkou se po válce živili tvorbou pro noviny jako nezávislí grafici. Bělský současně s prací pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění u Otakar Španiela. První velkou poválečnou zakázkou byl památník parašutistům u krypty v Resslově ulici. Po roce 1948, kdy mu jako příslušníkovi západní armády hrozilo zatčení, musel Bělský opět emigrovat do Anglie, kde začal působit pod jménem Franta Bělský. Pokračoval dále ve studiu a začal učit na zkrácený úvazek na několika uměleckých školách.
V roce 1962 získal zakázku na vytvoření busty královny Matky, která započala jeho unikátní sérii portrétování čtyř generací královské rodiny – později mu modelem seděli královna Alžběta II., její manžel princ Phillip, princ Andrew a následník trůnu princ William. „Není větší pocty pro jakéhokoliv umělce, který pracuje v Británii, než když má sezení s královnou,“ řekl pro dokument ČT ředitel londýnské galerie Philip Mould Lawrence Hendra. Sám Bělský se k unikátní královské sérii vyjádřil v roce 1985 pro BBC. „Udělal jsem portréty čtyř generací královské rodiny. Já se tak trochu stal spojkou mezi světem smrtelníka a lidmi, kteří musí hrát roli nadlidskou. Žít v olympijských výškách. Často v pohádkovém prostředí.“ Bělský si během společných sezení získal důvěru členů královské rodiny, což dokazuje zachovaná korespondence z Bělského pozůstalosti, s princem Phillipem si psal např. o čs. válečných veteránech, nebo byl královnou pozván na oběd.
Další významnou zakázkou byla socha Winstona Churchilla pro americký Fulton. Socha v nadživotní velikosti byla umístěna vedle Westminsterské koleje, kde v roce 1946 ve svém slavném projevu Churchill poprvé použil termín „železná opona“. Bělský si sochou Churchilla splnil sen, který měl z dob osobního setkání v roce 1941. „Jednoho dne dorazil Winston Churchill. Zastavil se před každým vojákem, podíval se mu hluboce do očí, jako by ho hypnotizoval. Pak přišel ke mně. Bylo to, jako by to trvalo celou věčnost, když se na mě díval a já na něj. Řekl jsem si, že možná jednou udělám sochu tohoto muže,“ vzpomínal pro BBC. Na jejich setkání s Churchillem a Bělského sochu vzpomínal v roce 1993 v osobním dopise Bělskému i předseda Československé obce legionářské v zahraničí, jejíž byl Bělský členem, br. Miloslav Kašpar: „Náš Petr přivezl výstřižek z Guardian z 30. 3. s tím skvělým záběrem nejen Winnieho v jeho typickém postoji, ale i tebe v plné práci. V jednom paragrafu jsi to pěkně a stručně vysvětlil, proč jsme měli rádi Churchilla a proč mu tekly slzy z očí 19. dubna 1941 v Moreton Paddoxu, když jsme mu zazpívali ‚Rule Britannia‘. Bylo mu tenkrát 65. Z našeho dnešního hlediska ‚úplný mladík‘.„[2] Churchilla modeloval Bělský ještě jednou, když krátce po Sametové revoluci vytvořil bustu, která je umístěna v Praze v Thunovské ulici.
Bělský ani v exilu nezapomínal na svoji rodnou zem. Vždy se hrdě hlásil k Československu, byl rád, když jeho český původ připomínali v novinách a časopisech a že je znám jako český sochař. Při slavnostním odhalení sochy lordu Mountbattenovi, kterou vytvořil na zakázku britské vlády v roce 1983, měl na sobě řadu vyznamenání, včetně těch československých. Aktivně se zapojoval i do akcí pořádaných československou krajanskou obcí, na jejíž přání vytvořil v roce 1978 památník Janu Palachovi, který se nachází v londýnském Velehradě. Po Sametové revoluci připsal na své konto dva významné památníky, připomínající čs. vojáky v Británii za druhé světové války – Památník padlým čs. letcům v pražských Dejvicích a Pamětní desku čs. vojáků a letců, kterou v roce 1993 v londýnském Westminterském opatství odhalil Markýz z Cholmondeley. Ve Westminsteru vytvořil mj. i pamětní desku věnovanou českému rytci Václavu Hollarovi. V Londýně je možné vidět mnoho Bělského soch, ať už na Trafalgarském náměstí, či v blízkosti Hyde Parku v Knightsbridge Green.
V zahraničí uznávaný, ale v Čechách pro mnohé nepříliš známý František Bělský zemřel 5. července 2000. I jeho náhrobek patří rodné vlasti. Na přání Bělského druhé manželky, též významné sochařky Ireny Sedlecké, ho vytvořil sochař Martin Jennigs. Zadní stranu náhrobku zdobí český lev. „Vždy považuji za samozřejmé, že se hlásím ke svému českému původu. To je přece něco, na co můžu být vskutku hrdý. My tu máme výtečnou reputaci. V atletice, v kultuře. Náš vliv na mnohé dění je jistě neúměrný našemu počtu,“ říkal příkladný vlastenec Franta Bělský.
Závěrem bychom chtěli velmi poděkovat panu Bohumilu Vostalovi, zpravodaji ČT v Londýně, který nám poskytl zajímavé informace a materiály. Zároveň mu patří velký dík za vynikající reportážní dokument „Portrétoval jsem anglickou královnu“, který Česká televize uvedla v rámci 25. výročí návštěvy královny Alžběty II. v Praze a 100. výročí narození Františka Bělského.[3]
text: ses. Marcela Volfová
foto: sbírka ČsOL, kniha Františka Bělského Sculpture z roku 1992[1]
[1] BĚLSKÝ, Franta, 1992. Sculpture, 1. vydání. Praha: Prague Publishers RICHTER. ISBN 80-85276-07-0
[2] Zdroj: Dopis je ve vlastnictví Henry Moore Institute v Leedsu.
[3] Dokument je k vidění na ivysílání ČT a vřele ho doporučujeme shlédnout. https://www.ceskatelevize.cz/porady/10997918455-mimoradne-porady-ct24/221411033230001-portretoval-jsem-anglickou-kralovnu/
