Vlastimil Amort a prapor České družiny

Před 105 lety proběhla na Sofijském náměstí v Kyjevě slavností přísaha České družiny složené z dobrovolníků, kteří se rozhodli bojovat v řadách ruské carské armády proti Rakousko-Uhersku. V jejich řadách bylo také mnoho známých umělců. Mezi ně patřil i Vlastimil Amort, který měl nemalý podíl na tom, že jednotka vůbec vznikla a poté se stal autorem jejího praporu. 

Z umělecké rodiny

Vlastimil Amort se narodil 28. července 1880 v Povelu u Olomouce. Byl jedním z šestnácti dětí sochaře Aloise Amorta (1842-1912), žáka sochaře italského původu G. B. Pellerginiho (také Amortovi měli svůj původ v Itálii), který svou karieru zahájil na Domažlicku. Později se přestěhoval do Olomouce, kde si otevřel ateliér.

Vlastimil vychodil obecnou školu v Olomouci, měšťanskou školu v Přerově a poté se učil u otce sochařství. Spolu s ním se zde školil i jeho bratr Václav (1891-1967), který od 30. let 20. století žil na Domažlicku a vytvořil např. řadu bust osobností Chodska. Vlastimil se později přesunul ke svému bratranci Vilému Amortovi (1864-1913) do Prahy, kde své vzdělání dokončil. Následně se podílel na výzdobách několika domů v Praze, Luhačovicích i jinde a umělecké výzdobě plzeňského divadla. V roce 1909 se v Dobromilicích u Prostějova oženil s Boženou Horákovou.

V roce 1911 odjel s rodinou do Ruska a usadil se v Moskvě, kde vyhrál soutěž na pomník advokáta N. Plavkova. Provedl také reliéfy na divadle na Arbatském náměstí. V roce 1912 se uskutečnila velká oslava 100. výročí vítězství nad Napoleonem, přičemž se odehrály rozsáhlé carské borodinské slavnosti. Vlastimil Amort patřil mezi jejich organizátory a vytvořil uměleckou výzdobu a slavnostní brány. Zhotovil také sochu cara Mikuláše II. Zapojil se též do činnosti všech tří českých moskevských spolků – Českého kroužku, Slávie a pěveckého spolku Lumír.

Česká družina

Dne 28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii a o měsíc později vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Rusko mobilizovalo a 1. srpna 1914 mu Německo vyhlásilo válku, šestého se přidalo i Rakousko-Uhersko. Češi žijící v Rusku již od počátku přemýšleli o možnostech, jak se do boje proti Rakousku zapojit. V carské říši působila řada spolků, které uspořádaly několik demonstrací na podporu Ruska. Záhy se začalo také uvažovat o vzniku vojenské jednotky.

Druhý den po vypovězení války přinesly ruské noviny nepravdivou zprávu o popravě K. Kramáře a V. Klofáče. Rozčílený Amort ihned běžel do Zemské gubernské úpravy, kde si stěžoval na nečinnost Rusů – slovanských bratrů. Vyvolal tím rozruch a také náklonost přítomných, kteří jednoznačně prohlásili, že se musí začít jednat. V tom se ale na něj obrátil jeho přítel S. K. Rodinov s otázkou, co sami Češi ve věci učiní. Amort odpověděl: „Pánové, pomůžete-li nám, abychom mohli s vámi proti Rakousku bojovat, půjdeme všichni. Je to náš životní cíl, zničit Rakousko. Za moskevské Čechy ručím a ostatní strhneme s sebou.“ Rodinov se následně odebral za generálem Knorringem, adjutantem vrchního velitele ruských vojsk Nikolaje Nikolajeviče, aby mu celou záležitost vysvětlil, načež přišla zpráva: „Vyšlete Amorta a dva Čechy za moskevskou českou kolonii.“ To se ke službě již hlásilo na 90 dobrovolníků z Moskvy.

Dne 10. srpna 1914 tak navštívila delegace Českého komitétu, ve který se tři moskevské spolky spojily, ve složení V. Amort, S. Koníček a A. Tuček, doplněná Z. Rejmanem z Petrohradu, ministra vojenství Suchomlinova a vysoké štábní důstojníky. Zde bylo dohodnuto, že započne formování české vojenské jednotky, přičemž nejvíce se angažoval Z. Rejman. Již o deset dní později navštívila tříčlenná delegace cara a 28. srpna byl vydán první rozkaz České družiny, první národní jednotky od dob Bílé hory.

Amort mezitím objížděl Rusko, kde agitoval mezi krajany ke vstupu do čs. vojska. Navštívil charkovskou, poltavskou a jekatěrinoslavskou gubernii, kde pořádal přednášky a zakládal české komitéty. Poté přijel do Kyjeva, kde 4. září 1914 vstoupil do České družiny, přičemž byl pověřen „udržovat a povzbuzovat národní cítění.“

Prapor České družiny

Když probíhalo vyjednávání o vzniku čs. jednotky, přišli Tuček s Koníčkem s myšlenkou na vznik praporu pro chystaný útvar. Nápad se setkal s kladným přijetím a Vlastimil Amort provedl prvotní návrh praporu – svatováclavskou korunu s lipovými ratolestmi. Jeho návrh byl přijat a sochař Václav Bařtipán (1885-?) pak provedl detailní kresbu, která byla následně převedena na plátno. V téže době si několik moskevských českých dam otevřelo dílny na šití prádla pro dobrovolce, takže se ujaly výroby praporu. Návrh převzaly paní Amortová, Jůnová, Koníčková a další a daly se do vyšívání. Pomáhaly jim přitom i žačky stroganovského ženského učiliště.

Prapor byl vyšit z hedvábné látky. Přední strana byla bílo-červená a na ni byla zlatým dracounem vyšita svatováclavská koruna. Ozdobena byla jedním smaragdem a 47 imitacemi drahokamů, přičemž jejich barvy měly souhlasit s barvami drahokamů pravé koruny. Kolem koruny byly vyšity dvě lipové ratolesti. Druhá strana byla v ruské trikoloře. Dámy se měly co ohánět, protože již 23. září (st. d.) musel být prapor odvezen do Kyjeva na slavnostní přísahu. Nestačily tak na něj přišít znaky českých zemí, které se tak na praporu ocitly až později. Žerď vyrobil pan Hrabě.

Slavností přísaha se konala v Kyjevě na svátek sv. Václava 28. září (11. října nového data). Prapor do města přivezli velitel družiny plk. Sozentovič, Tuček a Čeček. Během manifestační slavnosti, které se účastnilo i velké množství obyvatel, zatlouklo 25 pozvaných osobností do žerdi praporu pozlacené hřeby. Mezi nimi byl např. velitel kyjevského vojenského okruhu gen. Chodorovič, který také na špičku žerdi připevnil pozlaceného carského orla, gen. Červinka, poslanec V. A. Makalov, starosta Kyjeva I. N. Djakov a zástupci ruských Čechů, např. O. Červený. Následoval církevní obřad, kdy kyjevský archimandrita prapor posvětil. Poté přísahalo 716 čs. dobrovolců (z toho 16 Slováků) a 8 důstojníků, kteří v rámci přísahy ještě políbili evangelium, kříž a prapor. Následně přísahalo také 12 ruských důstojníků, 263 ruských vojínů a 1 lékař. Slavnost byla zakončena přehlídkou jednotky. Za praporečníka České družiny byl vybrán jeden z nejstarších dobrovolců Jaroslav Heyduk (1863-1918). Na prapor byla ještě připevněna bělomodročervená stuha.

Ve válce

Vlastimil Amort odešel s družinou do pole, ale bližší informace o jeho činnosti nemáme. Družina byla v té době po rotách či polorotách přidělena k různým ruským jednotkám, kde vykonávala průzkumnou činnost a agitaci mezi vojáky nepřítele. Dobrovolci ale působili i na štábech jako tlumočníci, překladatelé, písaři či telegrafisté. V té době se však vítězný postup ruských vojsk zastavil a po průlomu u Gorlice v květnu 1915 dokonce následoval dlouhý ústup na východ. Po něm, ke dni 23. července 1915, byl Vlastimil Amort ze zdravotních důvodů z armády propuštěn.

Vrátil se tedy ke své práci sochaře a vytvořil mnoho monumentálních soch, např. generálů Brusilova a Kornilova či velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. Odboj ale i nadále podporoval. Po bolševické revoluci však bylo mnoho jeho soch zničeno a on sám se ocitl v hledáčku nového režimu. I přesto se svou rodinou pomáhali dalším ohroženým krajanům, až nakonec Rusko opustili a vrátili se domů, do již svobodné republiky.

Také prapor prodělal mnohé peripetie. S Českou družinou odešel do pole a prodělal veškeré její nasazení. V květnu 1915 během ústupu z Haliče byl ztracen smaragd a na stanici Žabinka přeražena žerď. Až v červnu na folvarku Ivani u Slucku byla vyrobena nová. Po rozšíření družiny na Česko-slovacký a později na 1. čs. střelecký pluk se stal prapor plukovním praporem. Prapor byl ve slavné bitvě u Zborova; u Voločisku se z žerdi ulomil pozlacený orel. Na prapor, i jako znak již padlého carského režimu, se nevrátil, byl uložen v pokladně a jeho místo zaujal plochý hrot s malým kalichem. Dne 7. května 1918 byl vlak štábu 1. pluku přepaden na stanici Zlatoust a prapor byl stržen z žerdi, aby byl zachráněn. Ztracen ale tak byl pozlacený orel i žerď. Opraven byl prapor v červnu a poté se již dočkal návratu do republiky, kam s 1. plukem dorazil 2. února 1920. Doma došlo k sloučení pluku s bývalým pěším plukem č. 91 a střeleckým plukem č. 29 v pěší pluk 1 „Mistra Jana Husi“ a prapor se stal jeho plukovním praporem. K 10. výročí založení čs. vojska v září 1924 nechal již značně omšelý a místy poškozený prapor velitel pluku plk. Ondřej Mézl opravit u českobudějovické firmy Stotzký. V roce 1926 byly všechny původní prapory slavnostně vyměněny za kopie a uloženy v Památníku osvobození. Zazděny v podzemí památníku přečkaly prapory dobu okupace a po osvobození byly předány jednotkám čs. armády. V roce 1953 však byly definitivně odevzdány do úschovy Vojenského historického ústavu v Praze. V roce 2006 byl originál praporu České družiny restaurován a ve výjimečných případech je používán ke slavnostním příležitostem.

Druhý odboj

Po příjezdu do Československa pracoval V. Amort v uměleckoprůmyslovém ateliéru Františka Anýže (1879-1934) v Praze. Ten měl několik oddělení, od drobných uměleckých prací, přes osvětlovací tělesa až po odlévání pomníků a soch, přičemž v roce 1926 otevřel největší slévárnu ve střední Evropě. Od roku 1927 otevíral ateliér pobočky po celém Československu a spolupracoval s nejvýznamnějšími čs. umělci té doby (např. v roce 1929 vytvořil bronzová vrata pro chrám sv. Víta dle modelu prof. Španiela).

Vlastimil Amort se věnoval zejména sochařství a drobné plastice. V roce 1927 navrhl pomník senátora Emanuela Hrubého (1865-1943) v Obočově u Příbrami, v Uherském Hradišti vytvořil sochy obrů na nároží domu čp. 293 na Palackého náměstí a je také autorem sošek Dr. A. Rašína, R. Berana a dalších osobností. V červnu 1927 se zapojil do výstavy Památníku odboje v refektáři Klementina, kde mimo jiné představil sádrovou Jezdeckou sochu T. G. Masaryka, bronzového Jana Žižku, Okopy České družiny r. 1914 v Tarnově či bronzovou plaketu Jezdecká šarvátka. Jeho práce se nacházely na Ministerstvu národní obrany, Památníku osvobození, ve vojenskohistorických sbírkách v Invalidovně a v řadě měst. Byl také činný v legionářských organizacích, mimo jiné jako člen Kruhu starodružiníků.

V druhé polovině 30. let 20. století se však nad osudem mladé republiky začalo smrákat. V sousedním Německu se k moci dostali nacisté, kteří si dělali územní nároky u svých sousedů. Následoval známý Mnichovský diktát, okupace zbytků republiky v březnu 1939 a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Vlastimil Amort se tak zapojil do svého druhého odboje. Jako výtvarník se podílel na výrobě a distribuci ilegálních časopisů V boj! a Rudé právo. Dne 26. srpna 1941 byl ale zatčen a převezen do Pankráckého vězení. Odtud v říjnu 1941 putoval do koncentračního tábora Mauthausen. Měl štěstí a všechny nástrahy tvrdého života v táboře vydržel a dočkal se 5. května 1945 jeho osvobození muži z americké 11. obrněné divize. Ze svobody se ale dlouho neradoval, zemřel již 29. srpna 1950 v Praze.

Do protinacistického odboje se zapojila také jeho dcera Světla Amortová, která se narodila v roce 1911 krátce před odchodem rodiny do Ruska. Od roku 1929 byla divadelní a rozhlasovou herečkou. Po okupaci se se svým manželem zapojila do odbojové činnosti, za což byla rok a půl vězněna. Zde na ni byly činěny pokusy s umělým oplodněním a ona poté nemohla mít děti, což jí silně ovlivnilo. Po válce se vrátila k divadlu a začala hrát také ve filmu a televizních seriálech (např. Ves v pohraničí, Jan Hus, Proti všem, Morálka paní Dulské, Stopy či Hop – a je tu lidoop!). Přednášela rovněž na DAMU. Byla aktivní členkou KSČ a působila v nejvyšších postech strany. Zemřela roku 1985 v Praze.

text: Michal Rak

foto: Archiv ČsOL