Martinská deklarace

Situace na Slovensku v průběhu první světové války byla v mnoha ohledech složitější než v Českých zemích, nejinak tomu bylo v posledním válečném roce 1918. Jak na Slovensku, tak mezi českými představiteli rostla kritika vůči slovenské inteligenci, která veřejně nevystoupila v zájmu budoucího poválečného uspořádání a vyslovení požadavku svobody a sebeurčení. Bylo jen otázkou času, kdy v obraně před touto nečinností dojde k iniciativě odspodu. 

Stalo se tak dne 1. května 1918. Na Svátek práce svolalo sociálně-demokratické dělnictvo manifestaci v Liptovském Svatém Mikuláši, na kterou jako hlavního řečníka pozvali čechoslovakistu Vavro Šrobára, jenž si okamžitě uvědomil, že se jedná o vynikající příležitost pro důrazný politický projev, po kterém volali i sami organizátoři. Šrobár toho dne přečetl před shromážděným davem ze schodů místního zájezdního hostince U Černého orla (dnes Liptovské muzeum) prohlášení. Do dějin se zapsalo jako Liptovská rezoluce, která jako první vydaná na území Uherska, obsahovala také požadavek na sebeurčení „uherské větve československého kmene“. Následovala silná odezva ve slovenském a českém tisku a zpráva se stala cennou i pro Masarykovu zahraniční akci.

Již 24. května 1918 se v Martině sešla řada slovenských předáků ze Slovenské národní strany, ale také Hlasistů pod vedením Šrobára a dalších. Do politických různic a váhání tehdy rozhodně promluvil Andrej Hlinka, který byl v té době zcela nekompromisním radikálem vyslovujícím se pro spojení Slovenska s Českými zeměmi: „Okolkováním nedopracovali by sme sa nikdy ku vyznačenému cielu. Tu je doba činnov. Třeba nám určite vysloviť, či pojdeme i nadálej s Maďarmi, alebo s Čechmi. Neobcházajme otázku! Povedzme otvorene, že sme za orientáciu československú. Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozísť.“

Výsledek porad byl, že Slovenská národní strana se usnesla hlásit se bez všech výhrad k sebeurčovacímu právu slovenského národa a na tomto základě nárokovat pro slovenský národ účast na utvoření samostatného československého státu, v němž by bylo obsaženo i Slovensko. Důsledkem však bylo i to, že dne 27. června 1918 nařídil státní zástupce vyšetřování proti Šrobárovi a jeho spolupracovníkům pro zločin velezrady. Šrobár byl nakonec 14. září 1918 internován…

„Všetko by to bolo hotové pracovať a pripravovať sa. (…) Každý cítí, že by sa bolo potřebné hýbať, len nikdo nevie na ktorej strane to začať“, psal Samuel Zoch v dopise Matúši Dulovi, který téhož dne – 24. října 1918 – svolal do Martina poradu slovenských představitelů. Celkem 106 účastníku dorazilo do místa konání již 29. října, aniž by se ke komukoli z nich dostala zpráva o tom, co se předchozího dne stalo v Praze. Naopak! Do Martina přijel také Ivan Dérer, který v uplynulých dnech konzultoval situaci s českými politiky ve Vídni. Vzkaz byl jasný: neukvapovat se! Slováci byli nabádáni, aby s každou akcí počkali, dokud jim ze Ženevy nevzkážou. Obava pramenila z toho, aby si předčasným projevem pro československý stát nepokazili svoji pozici v Uhersku pro případ, že by se nepodařilo Slovensko osvobodit.

Již 29. října 1918 začala předběžná porada a další probíhala následujícího dne dopoledne. Samotné shromáždění deklarantů se uskutečnilo 30. října 1918 odpoledne a zahájil jej Matúš Dula obsáhlou řečí, v níž se v závěru dovolával amerického prezidenta Woodrowa Wilsona jako arbitra mundi (soudce světa). Poté bylo zahájeno jednání o deklaraci. Za bouřlivého souhlasu byl přijat návrh deklarace Zochovy, jenž v prohlášení vrcholil: „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného československého národa“ a pro tento národ žádá „neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti.“

Zcela rozhodně byla odmítnuta myšlenka slovenské autonomii a sněmu. Autonomii přítomní považovali za politický nesmysl, nahrávající Maďarům, kteří by na mezinárodním poli argumentovali tím, že autonomii mohou Slovákům zaručit i v rámci Uher (již v následujících dnech se to skutečně stalo jedním z hlavních hesel maďarské propagandy). Z úst Ferdiše Jurigy zazněla obava, zda Slováci v státním celku s jazykově s nimi příliš příbuznými Čechy a Moravany neztratí svůj svéráz a nezaniknou. Následovala důrazná odpověď Methoda Bella: „A keby ma i s chĺpmi počeštili, bolo by mi to milejšie, ako ostať v tomto stave.“

Večer 30. října, když řada deklarantů již z Martina odjela, dorazil z Pešti Milan Hodža, který přinesl informace o událostech v Praze. Pod dojmem dosavadního vývoje navrhl několik změn v textu deklarace, které schválila shromážděním určená čtyřčlenná redakční komise. Žádná ze změn však neměnila původní vyznění deklarace a dokument by se bez nich obešel.

Význam i výklad Martinské deklarace byl za uplynulých 100 let umenšován, pokřivován a proměňován dle politického zadání. Nakupila se kolem ní řada nepodložených tvrzení a mýtů. Ve skutečnosti bylo její přijetí za daných podmínek malým zázrakem, který jasně a důrazně ukázal morální a politické odhodlání přítomných deklarantů navzdory aktuální situaci: přítomní si vyslechli instrukce českých politiků ještě nic nepodnikat, netušili o vyhlášení samostatného státu v Praze a vůbec si nemohli být jistí, zda nakonec nezůstanou v Uhrách. Nemluvě o tom, že nebylo známo, kdy skončí první světová válka. V následujících týdnech rovněž nemohli počítat s tím, že by bylo Slovensko (stále plně v maďarských rukách) obsazeno československými jednotkami. Situaci, ve které byla přijata Martinská deklarace, konečně dokresluje fakt, že dne 30. října 1918 byly na prostranství před bankou Tatra, kde probíhalo zasedání, rozloženy honvédské jednotky s puškami s nasazenými bodáky…!

Václav Chaloupecký v roce 1930 napsal: „Slováci v Martině prohlásili světu dne 30. října samovolně a bez každého nátlaku, že jsou Čechoslováci, že jsou částí, větví jednoho národa jazykově i v ohledu kulturním, že na všech kulturních bojích, které národ vedl a které jej učinily světu známým, měla účast a podíl i jeho slovenská větev v Uhrách usídlená, a že v důsledku toho mají nárok na to, aby byli pojati do československého národního státu, jenž právě vznikal. A byli si vědomi také toho, že tento revers dávají nově se tvořící Evropě jako záruku své vyspělosti a státotvornosti.“