Československý armádní sbor

Po zborovské bitvě padly téměř okamžitě všechny překážky pro budování dalších čs. jednotek, a tak se otevřela cesta k vybudování Československého armádního
sboru, jehož první rozkaz byl vydán na začátku listopadu 1917. Jeho struktura a jeho pluky jsou základem toho, co známe jako čs. legie v Rusku. 

Nečekaně úspěšná operace československé brigády u Zborova a následné ústupové boje u Tarnopolu se setkaly s uznáním ruského vrchního velení i vlády a zásadně změnily jejich dosavadní váhavý postoj k utváření nových čs. jednotek. Náčelník hlavního stanu ruské armády generál Alexej A. Brusilov dal již 4. července 1917 souhlas k ustavení II. čs. divize. Na naléhání ruské armády a po jednání s Tomášem Garriguem Masarykem ustoupil ministr války Alexandr Kerenskij ze svého odmítavého postoje k vytváření národních jednotek v rámci ruských ozbrojených sil a odvolal rozkaz, jímž v květnu zastavil formování dalších čs. jednotek, a naopak povolil neomezený nábor z řad zajatců. Do zajateckých táborů se rozjelo na 300 emisarů a do konce roku 1917 se podařilo získat na 30 000 mužů. Širší nábor byl umožněn také díky stoupajícím finančním darům a převodem části sbírek amerických krajanů do Ruska. Hlavní ekonomický zdroj spatřovala Odbočka ČsNR v tzv. revoluční zápůjčce. Vzniku čs. vojska tak nestálo nic v cestě.

Po stokilometrovém ústupu na haličsko-ukrajinskou hranici se na konci července soustředily zbytky čs. brigády v Jacovcích. Po krátkém odpočinku se brigáda přesunula do Podvoločisky a následně 160 km pěšky do okolí města Polonnoje k odpočinku, reorganizaci a především doplnění stavů ze záložních jednotek. Brigádním rozkazem č. 171 z 6. září 1917 byl zřízen 4. čs. střelecký pluk, s jehož formováním bylo započato 21. září v Šepetovce u Polonného. Ze stávajících pluků bylo do nového pluku převeleno na 1 000 zkušených vojáků, kteří byli doplněni nově příchozími dobrovolníky. Později byl do pluku též včleněn oddíl československých Kornilovců s hudbou ze „Slovanského“ pluku. Tak byla organizačně vytvořena I. čs. střelecká divize, nazvaná „Husitská“, neboť její pluky obdržely názvy osobností husitského hnutí a to: 1. čs. střelecký pluk „Mistra Jana Husa“, 2. pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. pluk „Jana Žižky z Trocnova“ a 4. „Prokopa Velikého“. Její výcvik probíhal rychleji, neboť základní kádr tvořili ostřílení vojáci a důstojníci.

Složitější situace byla u II. divize, která byla celá postavena z tisíců nových dobrovolníků přicházejících ze zajateckých táborů. S jejím formováním bylo započato již dříve. Od roku 1916 probíhaly spory mezi Svazen čs. spolků na Rusi a zajateckými organizacemi o kvalitativním nebo kvantitativním rozvoji vojska. Po únorové revoluci byl ruským Hlavním stanem schválen formační řád výstavby čs. jednotek a ruský generál českého původu Jaroslav Červinka byl 28. dubna 1917 ustanoven předsedou Komise pro výstavbu čs. jednotek v Kyjevě. Novou koncepci rozvoje podpořil i kyjevský III. sjezd Svazu čs. spolků na Rusi, na kterém převzali vedení svazu zástupci zajateckých organizací. Z nových, hromadně přibývajících dobrovolníků byly v Borispolu v květnu 1917 zformovány čtyři záložní prapory. Na rozdíl od I. divize, zde důstojníci nemuseli začínat od hodnosti střelce, ale obdrželi hodnosti zastávané v rakousko-uherské armádě, což v počátku vedlo k mnoha neshodám. Po bitvě u Zborova byly všechny záložní prapory změněny na pluky a zároveň stanoveny čísla a jména nejprve pěších a následně střeleckých pluků. Tak obdržely 5. pluk název „Pražský“, 6. pluk „Hanácký“, 7. pluk „Tatranský“ a 8. pluk název „Slezský“. Pluky společně tvořily II. čs. střeleckou divizi.

Na základě opakovaných intervencí předsedy Československé národní rady Tomáše Garrigua Masaryka, vydal nový náčelník štábu vrchního velitele ruské armády generál Nikolaj Duchonin 27. září 1917 rozkaz č. 613 o organizaci Čs. armádního sboru a jeho velitelem jmenoval generála Vladimira N. Šokorova. Stejně tak i všichni vyšší velitelé byli Rusové. Sbor tvořily dvě divize, obě po dvou brigádách. V každé brigádě byly dva střelecké pluky, celkem tedy osm, které byly základními kameny československých legií. Střelecký pluk sestával ze tří praporů, každý o čtyřech rotách. Dále k pluku patřila „nestrojová“ rota (písaři, zásobovači apod.), většinou dva kulometné oddíly (nazvané podle používané výzbroje „Maxim“ nebo „Colt“), ženijní oddíl, oddíl pěší rozvědky, oddíl jízdní rozvědky, oddíl zákopových děl, policejní oddíl, hudba atd. V rotě byly čtyři čety, z nichž každá čtvrtá byla tzv. granátnická. Sboru podléhaly také dva záložní pluky a další podpůrné jednotky. Pod velitelství každé divize dále podléhala jedna dělostřelecká brigáda o 6 bateriích, jeden hmoždířový dělostřelecký divizion (oddíl) o 3 bateriích a jedna samostatná ženijní rota. V rámci II. divize byl navíc zařazen také Úderný prapor, který byl určen k prolamování nepřátelské obrany a k bleskovým útokům. Tvořili jej nejzdatnější vojáci, kteří se mezi „úderníky“ přihlásili dobrovolně.

Více než půl roku pak zabralo budování a výcvik jednotek. V té době byla I. divize rozmístěna západně od Kyjeva v Polonném, Miropolu, Žitomíru, Berdičevě a dalších místech. Štáb sboru a Odbočka Československé národní rady (OČsNR) sídlily v Kyjevě. Jednotky II. divize se nacházely východně od Kyjeva v Dárnici, Borispolu, Baryševce, Berezani, Jagotíně, Grebjonce, Pirjatině a dalších místech. Předseda Československé národní rady T. G. Masaryk, který v druhé polovině roku 1917 pobýval v Rusku, postupně objížděl jednotky a při besedách s dobrovolníky si získal jejich nejvyšší úctu.

Od roku 1916 se snažili vedoucí představitelé ČsNR získat z Ruska posily pro vznikající československé vojsko ve Francii. Rodící se čs. vojsko v Rusku pomohlo i s výstavbou naší brigády ve Francii a 24. září 1917 vyjel ze Žitomiru, pod velením poručíka Otakara Husáka, transport 1 100 dobrovolníků z 1. čs. záložního praporu a 100 absolventů důstojnické školy. Z Archangelsku vyplul 16. října do Velké Británie a následně do Le Havru ve Francii, kam dorazil 12. listopadu. Druhý transport 500 dobrovolníků, pod velením kapitána Hynka Gibiše, který se vydal na cestu z Žitomiru 12. listopadu 1917, již poznamenal chaos bolševického převratu a do 4. února 1918 uvízl v Čerepovci a poté až do 20. března v Kole za polárním kruhem. Z Murmansku vyplul teprve 22. března a do Cognacu dorazil až 3. dubna 1918.

Bouřlivý rok 1917 probíhal na Ukrajině ještě komplikovaněji než ve vnitrozemském Rusku. Již v dubnu 1917 došlo v Petrohradě k ustanovení Centrální rady Ukrajiny, v Kyjevě k velkým demonstracím a v následujících měsících k zakládání komitétů a ukrajinských jednotek. V červnu byla vyhlášena autonomie Ukrajiny v čele s Generálním sekretariátem. Když do Kyjeva přišla 7. listopadu 1917 zpráva o bolševické revoluci, byla v Kyjevě vyhlášena autonomní lidová republika jako součást Ruska. Následující den ale Rada odsoudila bolševickou revoluci, načež jí bolševici opustili a o tři dny později byli zatčeni. Situace se stávala chaotickou a docházelo k politickým třenicím o další směřování Ukrajiny. Ještě před vypuknutím bolševické revoluce byla mezi OČsNR a hlavním štábem vrchního velitele ruské armády učiněna dohoda, že československá vojska nemohou být použita k zákrokům ve vnitřních ruských rozepřích, ale jen proti vnějšímu nepříteli, což bylo oznámeno sboru rozkazem č. 19 z 31. října 1917. Přesto byly rozkazem velitele ruské 11. armády části 2. čs. střeleckého pluku s přidělenou 1. baterií 1. čs. dělostřeleckého pluku odveleny 11. listopadu do Kyjeva, aby se zapojily mezi ruské útvary, které potlačovaly povstání bolševiků. Velitel Čs. armádního sboru se proti tomuto ihned ohradil s odvoláním na dojednanou neutralitu čs. vojáků. Profesor Prokop Maxa z OČsNR začal vyjednávat s Ukrajinskou centrální radou o okamžitém stažení čs. jednotek z Kyjeva. Toho se mu podařilo dosáhnout a 17. listopadu pluk s 1. baterií odešly z Kyjeva do místa svého dřívějšího tábořiště v okolí městečka Nová Čartorie. Sebou si legionáři odvezli dva své druhy, podporučíka Hrdinu a kulometčíka Koženého, kteří v nešťastných pouličních bojích padli. Naše vedení v zájmu zachování neutrality jednalo i s bolševiky, kteří uznali revoluční charakter čs. vojska a přistoupili na vzájemné neútočení.

Vyhlášení neutrality čs. vojáků bylo již ve své době diskutabilním krokem. Šlo o to, že někteří čeští vojáci, a také někteří Rusové, měli za to, že čs. sbor jako jedna z posledních bojeschopných jednotek bývalé ruské armády má za úkol pomoci Rusku. Tito lidé věřili, že Češi mají morální povinnost bojovat, když jim Rusko dovolilo vybudovat jejich armádu a po dlouhá léta ji financovalo. K tomu přistupoval názor, že bolševici (jak bylo později také dokázáno) se k moci dostali s německou pomocí, jsou vydržováni pomocí německých peněz a de facto plní německé příkazy. Boj proti bolševikům byl tedy podle těchto názorů bojem proti Němcům a za českou samostatnost. Prakticky by tyto úvahy ve snahách představitelů bělogvardějské Dobrovolnické armády znamenaly přesunutí Čs. armádního sboru, dvou polských armádních sborů a zbytků rumunské armády na jih Ruska, kde by vytvořily novou protiněmeckou frontu. Naproti tomu stál neméně oprávněný názor, že několik desítek tisíc vojáků nemůže donutit všechny obyvatele veliké říše k rozumu. Rozhodnutí již ale bylo vydáno, a tak se podle něj od listopadu 1917 čs. vojáci řídili.

text: br. Bernard Panuš, br. Petr Tolar

foto: VÚA-VHA Praha