Legionář František Kutlvašr

Památné bitvy u Zborova se neúčastnili jen bráškové legionáři, ale také rodní bratři. Mezi nimi byli i Karel a František Kutlvašrovi. První ze sourozenců nalezl na zborovských pláních slávu, druhého zde čekala smrt. 

Františkův o tři roky mladší bratr byl po zborovské bitvě vyznamenán a postupně stoupal na žebříčku hodností. V únoru 1919 se stal velitelem 1. čs. střeleckého pluku a do vlasti se navrátil jako podplukovník. Během období první republiky zastával celou řadu významných funkcí, za protektorátu byl aktivní v ilegální organizaci Obrana národa a v průběhu května 1945 řídil při povstání obranu Prahy. Karel Kutlvašr se stal významnou a dobře známou osobností československého odboje i obětí komunistických perzekucí, o které bylo již mnohé napsáno. V jeho stínu se tak zcela ztratil starší bratr František, který ve svých nedožitých dvaceti pěti letech padl v žáru zborovské bitvy 2. července 1917.

Starší z Kutlvašrů přišel na svět 27. července 1892 na statku v Michalovicích čp. 5 u Německého Brodu do rodiny sedláka. Jeho otec Josef a matka Magdalena, rozená Fikarová, měli dohromady šest dětí, z toho čtyři chlapce a dvě dívky. V létě roku 1899 postihla početnou rodinu krutá rána v podobě otcovi smrti a tak se děti musely, společně s ne zcela zdravou matkou, přičinit o chod hospodářství. František docházel do jednotřídky v Michalovicích, která se nacházela v přízemí domku u Kohoutů. Po ukončení školní docházky pracoval na rodinném statku a navštěvoval různé zemědělské kurzy. Vzdělával se i ve svém volném čase, a jakmile starší bratři Václav a Josef plně přebrali zodpovědnost za hospodářství, mohl jít František na vytoužená studia. Ve svých dvaceti letech, v roce 1912, se zapsal do Rolnicko-lnářské školy v nedalekém Humpolci a zabydlel se v místním internátě. Novým ředitelem byl v té době uznávaný autor odborné zemědělské literatury Otakar Březina, který pozvedl prestiž školy a dokonce zavedl i školní stejnokroje. V Humpolci toho času také pracoval mladší bratr Karel u stavitelské a dřevařské firmy Ing. Viléma Jenče. Z rodinných vzpomínek vyplývá, že František byl oblíben jak mezi učiteli, tak i spolužáky a po dvou letech studia narukoval do armády.

V červenci 1914, po vypuknutí války, byl odveden k 21. pěšímu pluku v Kutné Hoře, se kterým zakrátko odjel na ruskou frontu. Jeho působení v Rakouské armádě netrvalo dlouho a již během zimního ústupu pluku od řeky San byl František zajat patrně nedaleko Bardějova 19. listopadu 1914.

Během období, které strávil v ruském zajetí, napsal do vlasti celou řadu lístků. Korespondoval hlavně matce a zbylé dopisy byly adresovány pro bratry Josefa a Václava. František se v nich často těšil na moment, až se celá rodina opět shledá a neopomenul si postěžovat, že mu z domu chodí lístků málo. Podle adres odesilatele můžeme vysledovat místa, kam Františka Kutlvašra zavál osud válečného zajatce. Patří sem hlavně Petropavlovsk v Akmolinské oblasti (dnešní Kazachstán) a také Chersonská gubernie, kde František pracoval na statku barona Svachheima. V kontaktu byl i s bratrem Karlem.

V měsíci září 1916 si František podal přihlášku do československých legií ve Hlinině a 23. září byl zařazen do záložní roty 1. čs. střeleckého pluku v hodnosti střelce. Koncem října byl převelen do 2. čs. střeleckého pluku a v lednu 1917 byl definitivně zařazen ke 2. rotě 1. čs. střeleckého pluku. V této rotě byl již velitelem jedné z půlrot jeho bratr, zkušený rozvědčík, podporučík Karel Kutlvašr. 2. rota byla toho času přidělena na úseky ruské 53. a 102. pěší divize, kde její příslušníci vykonávali v průběhu února a března rozvědky v nepřátelských pozicích, než se koncem měsíce přesunuli na odpočinek do Alexandrovky u Rozyscze, kde setrvali až do poloviny května 1917. Odsud došlo k přesunu 2. roty ve směru na Stochod k jiným ruským divizím, ale toto zařazení trvalo jen krátce. Začátkem června 1917 obdržela 2. rota rozkaz k nástupu na frontu nedaleko Tarnopolu a František se tak brzy octl v poškozených zákopech poblíž doposud neznámého městečka Zborov ve východní Haliči.        Nastaly horečné dny, během nichž se upravovaly a prohlubovaly poškozené zákopy a atmosféra blížícího se útoku prosycovala ovzduší. Při průzkumných akcích, a také díky dělostřelecké palbě, měla brigáda první ztráty. Brzy se přiblížilo památné ráno 2. července a s ním i poslední Františkův den v životě. Jako příslušník Vašátkovy 2. roty 1. čs. střeleckého pluku se nacházel v momentě útoku společně s dalšími bratry v prostoru předsunuté zástavy Marusja: „Před devátou hodinou opouštíme zákopy, s nimiž jsme se po deset dní piplali. Jdeme do tak zvaných paralelek, připravených pro výpad. Jdeme kolem Karla Kutlvašra. Stojí před Čečkovou zemljankou a vesele mává své bývalé rotě. Vždyť v ní má bratra Frantíka. V paralelkách si nařizuji své hodinky přesně podle hodinek velitele roty Karla Vašátka,“ vzpomenul legionář Jaroslav Bukvička, kterého krátce před útokem znepokojila Františkova slova: „Kutlvašrův bratr Frantík je jat nějakou předtuchou. ‚Jarko,‘ povídá, ‚já dnes neuvidím sluníčko zapadat. Tadyhle mám fotografii, dopisy, peníze a tak dále. Dej to bratrovi!‘ Rozmlouvám mu takové představy a Vašek Soukupů mu dokonce laje. Pět minut před devátou. Přesně v devět se vyřítíme.“

Útok zahájili granátníci 1. čs. střeleckého pluku v 9 hodin a 7 minut, kdy se z Marusji vrhli vpřed proti palbě nepřítele. Záhy přišla na řadu i 2. rota. Františkovu smrt v žáru bitvy zaznamenal i bratr Karel, byť si dlouhou dobu nebyl jist, zda umírající voják byl jeho rodný bratr: “ … v zákopech postupujeme vpravo, asi směrem k Mohyle. Má půlrota jde zákopy, já zpočátku s ní, ale brzy je mi to pomalé, a proto vyskakuji na zákopy a v prostoru mezi první a druhou linií jdu rychleji. Padlí leželi v zákopech i na nich. Jeden náš padlý, jak jsem jej v rychlosti spatřil, se mi zdál povědomým. Ležel těsně před překážkami druhé linie rakouské, obličejem k zemi, u náspu spojovací chodby. Puška ležela opuštěna stranou. Levou rukou se držel za čelo. Až po čtrnácti dnech jsem si uvědomil, že to byl můj bratr František z druhé roty, když jsem se určitě dověděl, že padl. Připomněl jsem si též, jak byl před útokem tesklivý, upamatoval jsem se na dlouhý a bolestný jeho pohled, když mne míjel ráno 2. července na cestě k ‚Marusje‘. Cítil jsem jeho stisknutí ruky.“ Poslední minuty života staršího bratra mu po bitvě vypověděl s největší pravděpodobností Jaroslav Bukvička. Právě proto mohl Karel Kutlvašr ještě dodat: „Jeho přítel mi potom sdělil, jak při východu slunce z ‚Marusji‘ mu Frantík řek: ‚Snad zde uvidím slunce zapadat …‘. Nemohl jsem se tehdy bohužel zastavit. Byl jsem nucen sestoupit znovu do příkopu, neboť přede mnou zuřil boj…“ Na okamžik, kdy legionáři za hvizdu píšťalek velitelů vyrazili z relativního bezpečí svých zákopů vpřed, vzpomenul opět Jaroslav Bukvička: „Dělostřelectvo hučí na obou stranách. Do zákopů, nad ně a kolem nich padá železo. Kuličky šrapnelů se sypou jako hrách. Granáty zvoní ve vzduchu. Rvou na zemi zelený koberec, trhají drátěné překážky, zavalují zákopy. Jejich střepiny bzučí jako rozdrážděný roj. Rvou lidská těla, metají vysoko dříví úkrytů a hnáty bojovníků. Je devět. Vyrážíme. Mezi prvními Frantík Kutlvašrů. Naposledy. Rána do čela. Jeho předtucha se tak brzy splnila. Nemohu mu odebrat fotografie a ostatní věci a odevzdat je. Není čas. Kupředu!“ Tak padl v prvních minutách bitvy střelec František Kutlvašr. Jeho 2. rota v průběhu dne postoupila až na kótu 391 a některé z čet se probojovaly až do daleké Jezeřanky a do Zarudzie. Velitel roty, legendární praporčík Karel Vašátko, byl během útoku těžce zraněn a společně s Františkem padlo ještě dalších sedmnáct brášků z 2. roty. Ani bratr Karel nevyvázl ze zborovské vřavy bez újmy a odnesl si z bojů poranění ruky, na které, mimo jiné, vzpomenul dvacet let po památné bitvě: „Zborov pro mne znamená především ztrátu mého drahého bratra Františka, který padl ve 2. rotě 1. pluku, vedené praporčíkem Vašátkem. Ztratil jsem v něm nenahraditelného kamaráda a vlastně dvojnásobného bratra a každá vzpomínka na něho je zároveň spojena se Zborovem. Sám jsem byl raněn průstřelem pravého ramene, a proto nosím trvalou upomínku na zborovské zákopy.“

V noci po bitvě a následující den dorazily do linií československé brigády ruské jednotky, které unavené legionáře vystřídaly. Ti se následně přesunuli do Cecové ke krátkému odpočinku. V této obci byla shromážděna i velká část padlých, kteří zde byli obřadně pohřbeni 4. července 1917. Posledním místem jejich odpočinku se tak stala Bratrská mohyla, která je dodnes situována v těsné blízkosti tamního hřbitova a kam byly později přeneseny i ostatky těch, kteří byli po bitvě narychlo pohřbeni na bojišti.  Bok po boku zde dodnes spočívají hrdinové zborovské bitvy, mezi nimi i František Kutlvašr.

text: br. Erik Štrégl

foto: VÚA-VHA Praha, rodinný archiv Petra Švece