Legionáři a časopis V boj
Po násilném obsazení českých zemí vznikla řada odbojových skupin: Obrana národa, Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme nebo Ústřední výbor domácího odboje. Mezi nimi zaujal významné postavení časopis V boj. Ve všech těchto skupinách hráli významnou úlohu bývalí legionáři.
Po příjezdu německé armády do Prahy se 16. března sešla v Památníku odboje na Vítkově skupina vlastenců. Rozhodli se, že budou vydávat časopis s protiněmeckým obsahem. Touto myšlenkou se už v létě 1938 zabýval legionář major Emanuel Pryl, jeho přítel Vojtěch Preissig nebo František Vik. Nezávisle na této skutečnosti byla o den dříve v bytě legionáře Josefa Škaldy v Budečské ulici na Královských Vinohradech založena skupina Družstvo v prvním sledu. V bytě byla složena slavnostní přísaha za znovuobnovení republiky. Republice přísahali Škalda, Sejkora, Krupička, Lukeš, Vaněček, Straširipka, Benetka, Boháček, Pařízek, Doležal, Lukavský, Svoboda a Boháč.
Název V boj vymyslel pro časopis Josef Sejkora. V dubnu 1939 bylo vytištěno první číslo. Do ilegální práce se zapojil grafik Vojtěch Preissig, jeho rodina i příbuzenstvo. Malíř dal k dispozici i svůj byt na Spořilově. První obálky časopisu také navrhoval a přispíval do jeho obsahu nejen kresbami, ale i komentáři a překlady. První čísla byla tištěna v dílně Škaldova bratra. Z nepravidelného nákladu se vydávání časopisu ustálilo na několik set výtisků týdně. Časopis byl tištěn také na jiných místech protektorátu.
Na jaře 1939 se výroba přesunula do budovy vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí. Nákladní automobil firmy vozil V boj na pražská nádraží, odkud se po železnici dostal do všech krajů republiky i za její hranice. Zásluhou českých konfidentů mělo už v listopadu 1939 gestapo podrobné informace o jeho výrobě. Proto byla výroba přesunuta z vydavatelství Melantrich do hotelu Zlatá Husa, dnes Ambassador. Výrobu dvacátého sedmého čísla už gestapo monitorovalo.
Dne 10. listopadu 1939 byli před pasáží Alfa zatčeni Josef Škalda, Josef Sejkora a Jaroslav Straširipka. Odbojáře udal gestapu konfident Kotrbatý. Ve stejný měsíc došlo k druhé vlně zatýkání. Díky konfidentům se gestapu podařilo odhalit další síť distributorů. Přesto se nepodařilo vydávání časopisu zastavit. V pořadí 28. číslo už vyšlo za osm dní po zatčení Škaldy a jeho spolupracovníků.
V rámci bezpečnostních opatření byl časopis rozdělen na holešovickou a spořilovskou větev. Příslušníci holešovické tzv. vojenské části byli většinou bývalí legionáři. Někteří byli napojeni na Obranu národa – kapitán Josef Sojka nebo spolupracovník legendárních Tří králů Rudolf Mareš. Dalšími členy holešovické redakce byli legionáři Karel Lukeš, Jan Sadílek, Ladislav Čížek a Jan Hejl. Do skupiny patřili Josef Procházka, Jiří Pujman nebo Ladislav Brázda.
V bytě Ladislava Brázdy se od konce listopadu 1939 do dubna 1940 scházela redakční rada a bylo zde vytištěno 44 čísel časopisu. V bytě se také skrývali bývalí čeští legionáři Čížek a Lukeš, kterým se, po tvrdých zásazích gestapa, podařilo uniknout do zahraniční armády, Brázda byl gestapem zatčen v březnu 1944. V Pštrossově ulici se v září 1940 při zatýkání otrávil spolupracovník Obrany národa, již zmiňovaný Josef Sojka. V tiskárně byli zatčeni František Jáník, Arnošt Komárek a Josef Brym. Do holešovické tzv. vojenské části časopisu V boj patřil i představitel Politického ústředí Antonín Pešl, který úzce spolupracoval s podplukovníkem Balabánem a Sadílkovými.
V čele tzv. spořilovské části časopisu stál malíř a grafik Vojtěch Preissig s dcerou Inkou. Inka Bernášková byla 26. srpna 1942 v Berlíně za tuto činnost popravena. Její otec zemřel 11. června 1944 v koncentračním táboře Dachau. Do časopisu přispíval svými články také František Kotrba. Po obklíčení gestapáky se v bezvýchodné situaci zastřelil.
Časopis distribuovala rodina Dědinova a Tomáš Milota. Dalšími členy spořilovské redakce byl novinář Arnošt Polavský, Jan Týml, podplukovník Jan Lexa a spolupracovník Obrany národa, sportovní novinář Vladimír Hruban, kterému se podařilo vydat posledních šest čísel časopisu.
V boj ilustrovala Milada Marešová, malíř Emanuel Pryl, sochař Vlastimil Amort nebo kreslíř populárních Rychlých šípů Jan Fischer. Pryl a Amort byli ruští legionáři (k osobnosti V. Amorta viz Legiovnářský směr č. 4/2019 – pozn. red.). Po těžkých ztrátách, které zasáhly český odboj po příchodu zastupujícího říšského protektora Heydricha do Prahy – podzim 1941, zastavuje koncem roku svoji odbojovou činnost i časopis V boj.
Do historie časopisu patří i několik zaměstnanců Petschkova paláce, kteří spolupracovali s odbojem. Někteří byli ve vysokých funkcích. Zaměstnanec gestapa ředitel Čmolík získával cenné informace o agentech provokatérech a konfidentech gestapa. Získaný materiál předával vrchnímu tajemníkovi zemského úřadu Gregorovi, který je předával majoru Hejlovi. V březnu 1940 získal ředitel Čmolík informaci, že v hledáčku gestapa se ocitli distributoři časopisu legionáři Ladislav Čížek a Karel Lukeš. Byli včas varováni, unikli zatčení a, jak již bylo uvedeno, podařilo se jim uprchnout z protektorátu do zahraniční armády.
Jaroslav Záluský, policista pražského oddělení gestapa, mající v gesci komunistický odboj, a dozorce v Petschkově paláci, byl vyzván svým přítelem Josefem Škaldou ke spolupráci s odbojem. Překlady článků pro časopis V boj z cizojazyčných tiskovin připravoval pro Záluského major Jan Hejl, který je doručoval Josefu Škaldovi. Záluský o této činnosti později vypověděl: „Proto ihned vstoupil jsem ve styk s Lukešem Karlem, policejním oficiálem – ruským legionářem, přiděleným tiskovému oddělení polic. ředitelství, kterého jsem znal ze služebního styku, a žádal jsem jej o dodávání zahraničních časopisů, což on ihned učinil a tyto mi až do svého útěku do zahraničí dodával. Účel této mé žádosti byl Lukešovi znám, jakož i byl znám Hejlovi Janovi, rovněž policejnímu oficiálovi a kapitánu ruských legií, přidělenému v cenzurním oddělení pol. řed., který tyto noviny z poštovní výpravny celního úřadu přinášel. Oba tito policejní úředníci dostávali později ode mne po výtiscích ilegálního časopisu V boj, které také rozšiřovali.“ Použitý text je z knihy Jany Vrzalové Zasnoubena se smrtí, popisující tragický osud Inky Bernáškové.
Nejsmutnější kapitolou v období protektorátu byla spolupráce s nepřítelem. Mravní selhání mnoha českých lidí bylo jedno z nejvýraznějších v okupované Evropě. Těžce zasáhlo i časopis V boj. Jedním z nejodpornějších konfidentů gestapa byl Rudolf Kotrbatý. Do služeb gestapa přešel už v roce 1939 jako placený agent. Důvěru u odbojářů si získával svým věrohodným vystupováním a odkazem na svoji sokolskou a vlasteneckou minulost. Tímto způsobem si získal důvěru redaktora Otakara Javůrka a pronikl do časopisu V boj. Udáním zavinil zatčení asi dvaceti lidí. Mnozí se z německého vězení nebo koncentračních táborů už nevrátili. Díky zradě Kotrbatého byli 10. listopadu 1939 zatčeni významné osobnosti časopisu – Josef Škalda, Josef Sejkora a Jaroslav Straširipka. Josef Škalda byl za tuto činnost popraven.
Na zatčení Škaldy se podílel i konfident Jaroslav Nachtmann, který měl na svědomí stovky českých vlastenců. Josef Sejkora odsouzený k doživotnímu vězení se dožil konce války s těžce podlomeným zdravím. Další konfident Oldřich Jenáček si vytvořil síť udavačů, kteří sledovali podezřelé osoby. Prostřednictvím svých agentů Zahradnického a Paši byl v září 1940 upozorněn, že je vydáván a rozšiřován časopis V boj. Tuto informaci předal gestapu. Stejně odporně se zachoval i František Eliášek, který udal deset českých vlastenců pro distribuci časopisu. Německé vězení nepřežili Josef Havránek a Josef Pracna. Díky těmto zrádcům byla zatčena i dcera prof. Mareše Milada Marešová, která některá čísla časopisu ilustrovala. O distribuci informovali gestapo také spolupracovníci Sicherheitsdienstu manželé Bohumil a Marie Svobodovi a Karel Arnošt. Ve vězení zemřel odbojář Charvát, který byl udán za stejnou činnost.
Většina z těchto zavrženíhodných lidí byla po válce souzena mimořádnými lidovými soudy, které po zásluze udělovaly odsouzeným nejvyšší tresty.
text: Alexandr Hejl