Z okupované vlasti do Čs. samostatné obrněné brigády – Cesta plk. Jaroslava Tomčíka

V úvodu Legionářského směru č. 4/2023, na prahu roku 2024, nás předseda Československé obce legionářské plk. v. v. MUDr. Pavel Budínský oslovuje a ve svém přání připomíná rok 2024 jako rok 80. výročí boje Československé samostatné obrněné brigády u Dunkerque. Rok 2024 je též 85. výročím okupace Československa německým nacismem. Rok 2024 je též 35. výročím od událostí roku 1989, vrcholících 17. listopadu tzv. sametovou revolucí, pádem rudé totality, koncem komunistického režimu, nastolením pluralitní demokracie. Ambicí autora je uvedená výročí propojit v osudu a životních otřesů plukovníka Jaroslava Tomčíka jako účastníka západního odboje ve Francii, Velké Británii, Dunkerque, po válce jako politického tajemníka ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody, od listopadu 1949 do června 1954 politického vězně odsouzeného ve vykonstruovaném procesu na 15 let těžkého žaláře.

Autor tohoto článku, syn plukovníka Jaroslava Tomčíka Ing. Jan Tomčík, při psaní vychází jednak z písemných pamětí a válečného deníku otce (viz knihu Jaroslava Tomčíka Ve vichru 20. století, zkompletovanou jeho dcerou Věrou Daďovou, roz. Tomčíkovou), jednak z vlastních prožitků a vyprávění táty při společných vycházkách v krajině Hostýnských vrchů, a zejména návštěv maminky, táty, stařenky a dalších příbuzných ve Slavkově pod Hostýnem, kde se Jaroslav Tomčík v roce 1909 do celkového počtu jedenácti dětí narodil (dospělosti se jich dožilo devět).

Tátova vojenská služba v letech 1929-31. Nástup do Mukačeva, jako maturant povolán do Košic pro důstojníky v záloze. Poté kadetka, pro úspěšné studium byl ustanoven zástupcem velitele čety v hodnosti četař aspirant. Následně se vrátil do Mukačeva, ale byl znovu povolán do Košic, jako instruktor, a k 1. lednu 1930 byl jmenován podporučíkem. Nabídku, aby zůstal ve vojenské službě nepřijal, byl učitel a své povolání miloval.

Přišel 15. březen 1939, den okupace okleštěného území bývalého Československa hitlerovskou armádou. V té době Jaroslav Tomčík bydlel a učil 5. třídu chlapecké školy v Bystřici pod Hostýnem. Toho dne silně chumelilo. Zpráva o okupaci se již roznesla. Táta vstoupil do třídy, kde panovalo velké vzrušení, vysvětlil žákům situaci a vybídl ke klidu. Do třídy přišel ředitel školy, výuka byla ukončena a žáci šli domů. Masarykova svoboda skončila.

Jeho myšlenky se zabývaly jak z této nesvobody uniknout. Pokusil se využít konání Esperantského světového kongresu ve Švýcarsku. Za tím účelem zajel do Holešova zažádat o vízum, ale německý úředník žádost po přečtení roztrhal. Začal tedy zkoumat další možnosti. Možnost dostat se přes hranice na Slovensko z Nového Hrozenkova přes Javorník  zamítl.

V říjnu 1939 jej navštívila paní Herma Lančíková, manželka starosty Přerova pana Františka Lančíka, který už dříve odešel ilegálně za hranice a právě se nacházel v Bělehradě a mířil dále do československé armády vznikající na jihu Francie. Řekla, že její sedmnáctiletý syn Jaroslav je na seznamu osob určených na práci „do reichu“ a požádala jej, aby, kdyby náhodou „šel ven“, vzal jejího syna Jarku s sebou. Sdělila, že zná železničáře pana Jana Neumanna z Olomouce, který by je převedl z Moravy na Slovensko. Následně s ním byly domluveny podrobnosti přechodu. K přechodu se ještě přidal Vojtěch Bubílek. Odjezd tříčlenné skupiny s lyžemi byl stanoven na Silvestra, 31. prosince 1939, v den ročního výročí sňatku Jaroslava Tomčíka s manželkou Ludmilou, roz. Kalábovou. (Syn Jaroslav se jim narodil 12. června 1940.) Továrník Robert Slezák mu dal na cestu 5 000 korun, František Kapavík 10 amerických dolarů. V Hulině se setkali s Jarkou Lančíkem, kterého doprovázely maminka s dcerou Evou a sestra Růžena Stoklásková s panem Neumannem. Pokračovali vlakem do Veselí nad Moravou, kde vystoupili a šli do nádražní restaurace se silvestrovskou náladou. Po setmění se rozloučili se ženami a šli za panem Neumannem. (Jana Neumanna Němci později zatkli a byl popraven v Brně.) Do restaurace se právě vracela německá hlídka. Po půl hodině chůze pan Neumann ukázal směr, poděkovali mu, rozloučili se a pak již tři lyžaři klusali ke slovenské hranici do obce Skalice, odkud vyjížděl vlak a dopravil je do Bratislavy. U nádražní restaurace se domluvili s taxikářem, k penězům přidali troje lyže, a před půlnocí vyrazili k maďarské hranici. Za hodinu z auta vystoupili a šli směrem na jih, jak ukázal šofér. Po hodině chůze vešli do nějaké vesnice, kde na silvestrovské tancovačce vypukla rvačka, ke které přišli vojáci pohraniční stráže, všimli si jich a odvedli je na strážnici a potom je odvedli na sever ke slovenské hranici a tak se ocitli zpátky v Bratislavě.

Přes známé se dostali do Nitry, pak přešli přes Dunaj do vesnice, kde nasedli na vlak do Budapešti. Do vlaku nastoupili maďarští četníci, kteří je zatkli a doprovodili do Nových Zámků (zabraných Maďarskem), kde museli vystoupit. Četníci je zavedli do soudní budovy s věznicí v suterénu, kam je strčili. Byli zde již další emigranti. Zde pobyli asi dva týdny, pak museli podepsat prohlášení, že již nikdy se do Maďarska nevrátí. Pak jich celkem jedenáct spoutali, strčili do vlaku jedoucího neznámo kam. Vlak zastavil blízko rakouské hranice na nádraží Hedšalorn. Pak je četníci vedli ke hranici a stal se zázrak. Četnický velitel ukázal k budově se slovy: „tam je Rakousko“, pak se otočil k jihu: „tam je Jugoslávie“. Četníci odstoupili a exulanti byli volní.

Přišli k maďarské vesnici, kde se rozdělili na tři skupiny. Tátova skupina byla čtyřčlenná, přišli do nějaké vesnice odkud jel vlak do Budapešti. V konečné fázi jeli taxíkem na francouzský konzulát. Po výslechu druhý den byli transportováni do Bělehradu.  Přes dílčí potíže – maďarsko-jugoslávskou hranici museli přejít pěšky až do Subotice, cesta rychlíkem, kde po nich jugoslávští četníci požadovali doklady, které neměli, a tak museli vystoupit a pokračovat dalším rychlíkem zpět do Subotice – nakonec doputovali až do Bělehradu, do Sokolského domu, kde již byly stovky československých emigrantů. Byly jim vystaveny francouzské pasy a odjeli rychlíkem přes řeckou Saloniku do tureckého Istanbulu, dále do Ankary, do Alepa v Sýrii až do Beyruthu v Libanonu. Tam už přijeli rozděleni. Pak se dali francouzským parníkem do egyptské Alexandrie a poté přes Středozemní moře do francouzské Marseille, odtud vlakem do městečka Agde. Zde vznikla a organizovala se československá armáda na západě. Jaroslav Tomčík zde byl prezentován 6. února 1940 u náhradního tělesa, kde již pracoval František Lančík, Jarkův otec. Táta mu oznámil, že jeho syn Jarka je na cestě do Agde, neboť nejeli současně stejným vlakem.

V Agde byl zařazen jako velitel 5. roty k 2. pěšímu pluku, jehož velitelem byl plukovník Jan Satorie. Dne 10. května 1940, při pobytu v Paříži na dovolené, zamířil do Versailles. To bylo uzavřeno, lidé byli na ulicích a v kavárnách hlučně hovořili a gestikulovali. V novinách stálo velkými písmeny: „Němci přepadli Holandsko a Belgii a už také vpadli do Francie. Všichni vojáci, kteří jsou na dovolené v Paříži, ať ihned nastoupí u svých jednotek.“ Rychle odjel zpátky do Agde. Najednou měli Francouzi pro naše vojáky vše, co dříve nebylo a chybělo. Válka byla tady.

Zmatek a zmar ovládl Francii. Pochod pluku Francií – stále stejný obraz, podél silnic po obou stranách odhozené pušky francouzských vojáků, českoslovenští vojáci jsou poslední, kryjí ústup Francouzů a jsou v bojovém kontaktu s německým nepřítelem. Velení roty převzal poručík z povolání Jan Němec, Jaroslav Tomčík převzal velení čety.

Pluk dorazil do prostoru Gilbert a zaujal obranné postavení. Za dvě hodiny se pluk shromáždil v lese Sorgues, přišel rozkaz k přesunu na jižní břeh řeky Loiry. Pěchota odjela do Gien. Ústup. Vojáci zaujali obrana na řece Sauldre, následoval ústup přes řeku Chér u Tenioux, zajištění mostu u Chartres a Thenioux. V Chez le Chretien byl shromážděn celý pluk.

Po neúspěšné obraně mostu přes Chér zůstal Jaroslav Tomčík sám jen s asi deseti vojáky. Usedl vedle řidiče chenilettu a vojáci usedli na tančík. Dojeli k městu Chateau Rouge, kde vlál na kostele bílý prapor. Z města jim vyšla vstříc delegace se starostou a prosila je, aby odešli. Město prohlásili za „otevřené“ a vyvěsili bílou vlajku, aby je Němci nebombardovali. Následně, v tábořišti Bucque u Perigues, zjišťuje Tomčík situaci u francouzského velitele. Je zde mnoho ztracených československých vojáků. Dostal jejich seznam a byl jmenován velitelem skupiny přibližně 150 mužů. Požádal o vlak do Bordeaux. Po příjezdu do přístavu žádal francouzské velitelství o zajištění přesunu do Anglie. Francouzský generál sdělil, že přístav je již obsazen a všude jsou Němci. Proto požádal o dva vagony do Narbonn, na druhé straně Francie, blízko Agde. Vagony dostali a druhý den se v Narbonne setkali se svým plukem. Šel se hlásit plukovníku Satoriemu. Ten nařídil, aby celou skupinu nechal nastoupit rozdělit na ty, kteří chtějí zůstat ve Francii a ty, kteří chtějí pokračovat dále v boji v Anglii. Druzí pak jeli vlakem do přístavu Séte, nasedli na egyptskou loď (loď zajistili Angličané na žádost prezidenta Beneše) a vyrazili do Gibraltaru. Zde přestoupili na britskou loď Viceroy of India.

Tak pro Jaroslava Tomčíka skončilo francouzské bojové nasazení 1. československé pěší divize. Jejím velitelem byl do června 1940 generál Rudolf Viest, nahrazený generálem Bedřichem Neumannem (krycí jméno Bohuš Miroslav). Velitelem 1. pěšího pluku byl plukovník Jan Kratochvíl, velitelem 2. pěšího pluku byl plukovník Jan plk. Jan Satorie.

Asi 30. června 1940 zakotvila loď v jihoanglickém přístavu Plymouth. Bylo odpoledne a právě odletěli Němci, kteří před chvílí přístav bombardovali. Ulice města byly prázdné. Všude klid a pořádek, tu a tam stály bezpečnostní hlídky. Jaký to byl rozdíl se zmatkem ve Francii! Kolona automobilů po několika hodinách jízdy zastavila před nenápadným parkem. To bylo Cholmondeley v hrabství Cheshire. Veliký park s mnoha starými duby a se spoustou připravených prázdných stanů. Na konci parku měl sídlo majitel, Lord of Cholmondeley.

Citujme z poznámek Jaroslava Tomčíka:

Československá armáda se stávala v Anglii velmi populární svými kulturními a sokolskými vystoupeními. Po jednom koncertu přišel mezi nás Jan Masaryk a řekl: „Chlapci, to, co jste dnes předvedli, by nedokázalo ani deset diplomatů.“ Československé jednotky v Anglii nezahálely. Britské velení nás často posílalo na různá místa, nejčastěji na pobřeží, kde jsme prováděli ostrahu proti možné invazi německých vojsk do Anglie. A tak po skončení bitvy o Francii zbytky československých jednotek byly evakuovány do Velké Británie, kde se staly základem 1. československé smíšené brigády, velitel generál Miroslav (pravé jméno generál Bedřich Neumann).

Vzpoura. Z Francie do Anglie nás přijelo necelých 5 tisíc, většina byla důstojníci, kteří neměli komu velet. Na MNO v Londýně to vyřešili nešťastně tak, že byla zřízena kategorie nezařazených důstojníků a já byl mezi nimi. Pak z Londýna dne 20. 10. 1940 přijelo několik generálů, vč. ministra národní obrany Ingra. Oznámili nám, že nezařazení důstojníci budou sloužit jako obyčejní vojáci, hodnosti se přestěhují na prsa s žoldem 6,5 šilingu. Byla z toho velká debata a nespokojenost na obou stranách. Více než 100 nezařazených důstojníků napsalo a podepsalo stížnost prezidentu Benešovi. Po fázi nátlaku na odvolání podpisů zůstalo 29 důstojníků a v brigádním rozkaze nás vyloučili z armády. 5 měsíců trvaly různé strkanice, pak jsme dostali papíry a jízdenky k brigádě zpět a začali opět sloužit. Uložené tresty a pachuť kolem byly smazány abolicí prezidenta Beneše.

19. 4. 1941, sobota. Churchill byl na návštěvě u 1. praporu. Oslava – defilé. Přítomen byl také prezident Beneš.

10. 7. 1941, Londýn. Dopoledne s Laušmanem: Jan Masaryk včera řekl rozhlasem domů, že určitá skupina si chce přihřát polívčičku na ruském konfliktu… Po příjezdu do Leamingtonu se dozvídám: Soudní řízení proti skupině 29 důstojníků bylo zastaveno abolicí prezidenta republiky ze dne 17. 6. 1941.

22. 6. 1941, neděle. Válka rusko-německá. Ve 4 hod. ráno vtrhli Němci do SSSR. Hromová rána – světová událost. Jsou-li Rusové dobře připraveni, myslím já, může být do Vánoc po válce a my doma! Večer mluvil Churchil do rozhlasu – krásně, všichni jsme poslouchali bez dechu. Řekl, že Velká Británie bude Sovětskému svazu pomáhat až do vítězného konce.

Rodina Lančíkova. František Lančík, starosta Přerova, z Agde přešel do Anglie. Jeho syn Jarka Lančík byl příslušníkem 311. čs. bombardovací perutě. Z deníku táty:

V 10.00 hod. 3. 7. 1941 jsem dostal od Franty Sadila telegram: Jarka Lančík je nezvěstný. 4. 7. v dopise – Jarkův bombarďák byl sestřelen anglickým stihačem, 5 mrtvých, 1 nezvěstný. 5. 7.  z dopisu – Jarka byl zadní střelec, dále v letadle Sgt. Helma, Sgt. Plocek, P/O Hapala, Sgt. Petrucha a Sgt. Dolejš.

7. 7. 1941. Pohřeb Jarky Lančíka. Po urgencích a prosbách mohl otec Lančík uvidět Jarkovo tělo. Otevřeli rakev, tělo už bylo v rozkladu. Otec byl šťasten, poznal syna podle rukou a nohou. Paní Herma Lančíková, manželka a matka.

4. 6. 1942 zpráva v novinách: „Brno, 3. 6. 1942. Stanným soudem v Brně odsouzeni k smrti zastřelením …Lančíková Herma roz. Dvořáková, okres Přerov“.

18. 7. 1942 se dozvídám z Našich novin strašnou zprávu: Nacisté popravili Evu Lančíkovou, naroz. 1924! V brněnských Kounicových kolejích byly postupně zastřeleny paní Herma Lančíková a dcera Eva. František Lančík přišel o všechny své nejdražší, zůstal sám.

27. 10. 1941. Ráno odjezd z Purton Stoke přes Londýn do Leamingtonu. Večer v rozkaze v Kinetonu: por. Jaroslav Tomčík povýšen na nadporučíka s platností od 7. března 1941!!!

10. 3. 1942. V brigádním rozkaze č. 53/578: npor. Jar. Tomčík je odeslán do kurzu pro velitele rot v Doddingtonu, od 13. 3. do 9. 4. 1942.

14. 4. 1942. Účastnil jsem se speciálního kurzu pro důstojníky v Moreton Morrel. Byli přítomni generálové Ingr a Miroslav.

26. 4. 1942, neděle. Llangadock: ostrá střelnice. Střelba z pušek Tommygunu, A.Tk.G., Brengun.

31. 3. 1943, středa. Odpoledne u plk. Lišky, velitele brigády, jsem předložil výchovný program na měsíc duben 1943. Přišel fonogram, že mám odjet do Londýna.

17. 4. 1943, sobota. Teprve dnes přinesly noviny zprávu, že v pátek v noci RAF bombardovala Plzeň, Škodovku! Sestřeleno 37 letadel!

15. 5. 1943, sobota. Do SSSR odchází první várka důstojníků z Anglie: Přikryl, Krátký, Novák, Kukla, Záhora, Moravec, Kaplan.

16. 5. 1943, neděle. Beneš je v USA s Churchillem u Roosevelta.

23. 7. 1943, pátek. Američané dobyli Palermo, boje o Katánii trvají. Podle brig. rozkazu odchází ke svobodným Francouzům další skupina asi 15 čs. důstojníků – hodně pozdě!!

31. 7. 1943, sobota, Londýn. Navštívil jsem na MNO pplk. Brože, který mi sdělil, že plk. Alois Liška, velitel brigády, byl povýšen na generála (stejně jako plk. Kratochvíl, který je v SSSR).

13. 8. 1943. Čs. jednotka ze Středního východu přijela dnes do tábora u Colchesteru.

1. 9. 1943, pátek. Dnem 1. září 1943 vstupuje v platnost nová organizace čs. jednotky ve V. Británii: Československá samostatná obrněná brigáda.

10. 9. 1943, pátek. Připravuji si projev na 14. 9. k úmrtí TGM. Odpoledne na velitelství brigády u pplk. Klapálka, zástupce velitele brigády. Klapálek mi škrtl v přehledu vykonané osvětové činnosti odstavec o vojácích ze SV, že neumí anglicky (Klapálek: neměli jsme na to čas!!).

9. 10. 1943, sobota. Příjezd do Edinburgu dopoledne po dvou hodinách zpoždění v 11.00 hod. Při východu z Waverly Hotel jsem potkal norského krále Haakona, právě odcházel, sám, bez ochrany, ochranka šla daleko za ním, velmi prostý a lidský člověk.

27. 10. 1943, středa. V podvečer 28. 10.: Veliká vojenská přehlídka nově reorganizované a vyzbrojené brigády. Přítomen prezident Beneš a mnoho jiných  významných hostí.

1. 12. 1943, středa. BBC: V Egyptě se konala konference Churchil, Roosvelt a Čankajšek, usnesení a společný postup proti Japonsku

5. 12. 1943, Londýn. Dopoledne v Putney u R. Bechyně, který mi sdělil obsah dopisu, který poslala skupina Bechyně, Laušman, Čaplovič, Jurnečková a Janšta prezidentu Benešovi před jeho odjezdem do Moskvy.

6. 1. 1944, úterý. Dr. Beneš se vrátil z Moskvy do Londýna. Mezi důstojníky se hodně mluví o cestě prezidenta Beneše do Moskvy.

3. 2. 1944, čtvrtek, Londýn. Dopoledne slavnostní zahájení Státní rady. Projev prezidenta Beneše.

20. 3. 1944, pondělí. Brigádní rozkaz přinesl, že npor. Jaroslav Tomčík je ustanoven osvětovým náčelníkem brigády na místo škpt. Picky, který odchází do SSSR.

27. 5. 1944, sobota. Stěhování z Anglie do Skotska

6. 6. 1944 INVAZE spojeneckých armád do EVROPY. Odpoledne shromáždění velitelů na velitelství brigády v Galashiels.

7. 8. 1944, pondělí. Stěhování brigády z Melrose přes Rochester, Scotch Corner a York do North Burton u Bridlingtonu.  

16.-17. 8. 1944. Brigádní cvičení

21. 8. 1944, pondělí. Prezident Beneš se přišel rozloučit s brigádou před odchodem do pole.

26. 8. 1944, sobota. Přesun čs. obrněné brigády do naloďovacího prostoru na jižním pobřeží Anglie.

30.-31. 8. 1944 Naloďování v přístavu v Londýně při ústí řeky Temže. Naše loď SAMPA vyplouvá ze Southend on Sea do Kanálu La Manche podél anglického pobřeží ve velkém konvoji.

5. 9. 1944, úterý. Epaney kamp u Falaise: celá brigáda ubytována v lese a v zahradách pod stany.

21. 9. 1944, čtvrtek. Gen. Ingr jako hlavní velitel navštívil brigádu. Rezignoval před 2 dny z funkce ministra NO, kterou převzal Jan Masaryk.

9. 10. 1944, pondělí. Dopoledne na velitelství brigády ve Wormhout, viděl jsem plán DUNKERQUE a úkol při obléhání přístavu.

12.-14. 10. 1944. Večer jsem povolán na vel. brigády (Liška, Ondráček, Pospíšil). Zítra odjedu k Amiensu do tábora pro čs. vládní vojsko a zajatce. Odjezd do tábora vládního vojska, prezentace a odvody, přítomno 6 důstojníků a 239 mužů. Dopoledne přísaha, 3 odmítli jít k prezentaci, příjezd asi 200 Romeláků.

Zde je konec válečného deníku Jaroslava Tomčíka.

Rychlý postup invazních anglo-amerických armád znemožnil ústup části německé armády, která se uchýlila do severofrancouzského přístavu Dunkerque na francouzsko-belgické hranici. Nepřítel v počtu 10-15 tisíc mužů, jimž velel admirál Frisius, musel být pod kontrolu, aby neznepokojoval týl spojenců. Tímto úkolem byla pověřena Československá samostatná obrněná brigáda s ostatními spojeneckými oddíly, která přístav obklíčila a zabránila silnému nepříteli vést ofenzivní útoky proti týlu postupující 21. skupiny armád. Brigáda též zabránila posilování a zásobování obklíčené posádky. Nepřítel rozvodnil síť kanálů kolem přístavu, všude byla samá voda a bahno. Území kolem Dunkerque bylo poseto minovými poli, na kterých zahynulo mnoho našich vojáků. Ti museli z tanků dolů a zalehnout do bláta. Tímto úkolem byli velmi nespokojeni a zklamáni. Brigáda byla připravena na pohyblivý boj a tady v blátě tanky rezivěly.

Opět z tátových pamětí:

Chlapci z „Našich novin“ zachytili z rozhlasu zprávu, že Sověti dobyli koncentrační tábor Buchenwald, kde bylo osvobozeno mnoho Čechoslováků. Zašel jsem za velitelem brigády Aloisem Liškou a požádal o dovolenou, a také o nějaké potraviny, cigarety, čokoládu apod. Velitel mi dal souhlas. Dostali jsme plně naložený náklaďák, do něj nasedli i dva redaktoři z „Našich novin“, pro sebe jsem vzal malé auto Austin a příští den časně ráno jsme vyrazili. Přes Cáchy jsme dojeli až k Buchenwaldu. Službu tam konali Američané, kteří nás ochotně pustili dovnitř. Zde jsem hovořil s redaktorem Ferdinandem Peroutkou, poslancem Tomešem a celou řadou dalších. Večer jsem měl přednášku o čs. armádě na západě, bylo nabito. Druhý den mi vězni ukázali plynové komory, kamenný lom, kde pracovali a pece, kde Němci spalovali mrtvoly. Byl jsem z toho na nic. Návštěva tábora patří k mým nejhlubším životním zážitkům. Tím pro mne skončila  2. světová válka. Třetího dne jsme odjeli zpět k brigádě. Německo kapitulovalo, admirál Frízius, složil kapitulaci do rukou generála Aloise Lišky a ten vydal rozkaz k odjezdu do Československa. Brigáda se dne 12. 5. 1945 po vlastní ose vydala domů přes Lucemburk k Rozvadovu na naši hranici, kterou jsme překročili 15. 5. 1945 a zamířili na Plzeň. Tam jsme zastavili a přenocovali v okolních vesnicích. Čeští lidé nás přijali s nadšením, ale byli nějací nervózní a říkali, že v okolí ještě řádí Wehrvolf, jednotlivé skupinky Němců, kteří plánovaně terorizovali český lid. Moje OPL četa byla ubytována v Němčicích.

Za využití vzpomínek a deníkových záznamů svého táty sepsal Ing. Jan Tomčík,
člen Jednoty Československé obce legonářské Praha 10