První padlí České družiny

Dne 11. října (28. září st. data) 1914 bylo slavností přísahou na Sofijském náměstí v Kyjevě ukončeno formování České družiny, načež zahájila přesun na frontu. Družina postupovala přes Lvov do Jaroslavi, kde byla 7. listopadu zařazena do stavu 3. armády gen. Radko Dimitrijeva. Dobrovolníci měli být původně určeni jako oddíl propagátorů a agitátorů po plánovaném průlomu fronty do Českých zemí a na Slovensko. Protože takové okolnosti nenastaly, byli družiníci určeni k roli divizních nebo armádních rozvědčíků, což odpovídalo jak jejich malému počtu, tak jejich inteligenci, vyspělosti a schopnostem. Mohlo se tak velice účinně využít jejich jazykové vybavenosti a znalostí o ra­kousko-uherské armádě. Družiníci konali výzvědnou a pátrací službu, kde zjišťovali sílu a rozložení nepřátelských sil. Důležitou činností byla agitace mezi slovanskými pluky rakousko-uherské armády, zajímání nepřátelských vojáků a jejich výslechy.

Česká družina byla rozdělena na půlroty a samostatné čety, které byly přiděleny k jednotlivým vyšším jednotkám, prakticky ale podléhala přímo gen. Dimitrijevovi. Štáb s 3. a 4. rotou dorazil 19. listopadu k Tarnovu, 1. rota se hlásila u 44. divize v Sendzišově a 2. rota u XI. armádního sboru v Tyčíně. Jednotky České družiny ihned započaly s průzkumnou činností. Jako první se do bojových operací zapojila 1. rota, která se od 28. listopadu účastnila pronásledování rakouských sil směrem k Dunajci. Následující den pak dostala svůj první samostatný úkol s cílem prozkoumat břeh řeky Bialé u Machové a obsadit stejnojmennou obec. Hlídka úkol splnila a vysloužila si poděkování velitele 44. divize.

K prvnímu střetu s nepřítelem došlo 1. prosince (18. listopadu st. data) 1914, když se hlídka vedená ppor. Čečkem úspěšně utkala s rakouskými husary. Následujícího dne se u vsi Ščepanov (Szczepanów) dostala do boje hlídka ppor. Petříka. Z akce se dochovalo jeho hlášení:

„18. listopadu r. 1914 večer jsme doslali od štábu 44. divise úkol, abychom se přepravili přes řeku Užvici a prozkoumali rajón Rudy-Mokřiska-Ščepanov-Slotvina. Oddíl rozvědčíků, čítající 35 lidí, vytrhl pod mým velením z Radlova do vesnice Gramic (na jihovýchod od Bořetína), a na úsvitě přepravivše se přes řeku Užvici, postupovali jsme dále směrem k Přiborovu, obsazenému již jízdním oddílem rozvědčíků naší divise. Poněvadž rajón, který jsme měli prozkoumal, byl rozsáhlý, šla jedna partie našeho oddílu na Zagrody Mokřisku, druhá partie z Přiborova na Podgorku Mokřisku, zatím co hlavní náš oddíl pod mým velením v síle 20 lidí se dal přes Lenky a Vokovice na Ščepanov.

V lese za Vokovicemi jsme zpozorovali nepřátelské hlídky, o čemž bylo ihned učiněno hlášení štábu divise. Přiblíživše se, krytí lesem, k prvním chatám Ščepanova, zpozorovali jsme, že vesnice je obsazena nepřátelskou pěchotou. Abychom zjistili velikost nepřátelských sil, obešil jsme vesnici, skrývajíce se za chaty, a viděli jsme, že nepřítel připravující se na severozápadní straně vesnice k nástupu, kope za vesnicí zákopy. Vesnice byla obsazena nepřátelskou polní ochranou. Probíraje se zpět k vesnici, náš oddíl doslal se do silného ohně nepřátelských pušek a byl nucen obsaditi v Ščepanově starý hřbitov a zahájiti proti útočícímu nepříteli palbu. Odrazivše několikrát nepřítele, zpozorovali jsme, že tento pokouší se obejíti nás z pravé strany, pročež jsme ustoupili do nového ščepanovského kostelíku, chráněného vysokou kamennou zdí, kde jsme se drželi 2 1/2 hodiny, jsouce stále pod ohněm nepřítele. Odtud se nám podařilo poslat do štábu (divise) druhé hlášení a náčrt nepřátelských linií.

Avšak naše situace se stávala přece jen z minuty na minutu obtížnější, protože jsme vystříleli téměř všechny své patrony. Včas se proto přiblížil k nám na pomoc oddíl rozvědčíků Baturinského pluku, a s ním se nám podařilo udržeti posici námi obsazenou do příchodu Baturinského pluku. Nastupujíce pak spolu s tímto plukem, obešli jsme pravý bok nepřítele, v důsledku čehož byl tento k večeru námi ze zákopů vypuzen a ustoupiv, zanechal v našich rukou veliký počet zajatců a mrtvých. Z našeho oddílu byli zabiti dva dobrovolníci a tří těžce ranění.„

Po boji se ukázalo, že ztráty byly ještě těžší, než ppor. Petřík prvotně udával. Padli tři dobrovolci, tři zůstali nezvěstní a čtyři byli zraněni.

Padlí:

• Džuro Nikolič (* 5. 4. 1874, Čevo, Černá Hora) patřil mezi několik příslušníků dalších slovanských národů, kteří se ze solidarity přihlásili do České družiny.
• Antonín Řehák (* 1887, Kvasilov) patřil mezi dobrovolce z krajanské komunity na Volyni, kde pracoval jako soustružník.
• Josef Vasický (* 1888) povoláním stolař, vstoupil do České družiny 2. září 1914.

Více informací bohužel o prvních padlých v Rusku nemáme. Všichni byli za odvahu in memoriam povýšeni na svobodníky a vyznamenáni Křížem sv. Jiří IV. stupně.

Nezvěstní:

• Jan Datel (* 10. 6. 1896, Cavtat u Dubrovníku), měl domovskou příslušnost v obci Koleč u Slaného a pracoval jako sladovník. Během bojů u Ščepanova se ztratil. Po válce se ukázalo, že zraněný padl do zajetí. Podařilo se mu utajit totožnost a později byl jako Rus repatriován, což by značilo, že zranění bylo vážnější. Během cesty měl však ve Švédsku zemřít.
• Augustin Galíček (* 8. 5. 1895, Tovačov) byl klempířským tovaryšem, roku 1911 odjel do Ruska. Dobrovolně vstoupil do České družiny, ale během boje u Ščepanova byl Rakušany zajat. Později byl odhalen jako Čech, držen v zajateckém táboře v Josefově a vyšetřován pro vyzvědačství a velezradu. V červnu 1915 byl však pro nedostatek důkazů osvobozen a odeslán jako zámečník do Vítkovic. V srpnu 1918 se dobrovolně přihlásil ke službě na italskou frontu, kam o měsíc později odjel s c. a k. pěším plukem č. 54.  Do bojů ale již nezasáhl. V roce 1921 patřil k zakládajícím členům Jednotky ČsOL v Zábřehu nad Odrou, kde také 6. srpna 1981 zemřel.
• Alexandr Ptáček (* 1857), hudebník, byl nejstarším dobrovolcem České družiny. Po bojích u Ščepanova o něm není více zpráv.

Tato šestice se tak stala prvními bojovými ztrátami České družiny, které do přejmenování na Čs. střelecký pluk 2. února 1916 nebyly malé. Družina celkem přišla o 86 mužů, z tohoto 27 padlo v boji a 8 zemřelo na utrpěná zranění, tři byli zajati a popraveni. Nezvěstných zůstalo 33 družiníků, z nich někteří též padli do zajetí.

text: br. Michal Rak
foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha