Tomáš Garrigue Masaryk

Špatné překonávat dobrým – to není tak těžké, ale těžko je překonávat dobré lepším.

Dnes je tomu přesně 175 let, kdy se v Hodoníně narodil manželům Masarykovým jejich první syn Tomáš. Negramotného kočího Josefa a ani jeho manželku Terezii, která pracovala jako kuchařka a údajně uměla lépe německy, než-li česky, by zajisté ani nenapadlo, že jejich prvorozený se stane filosofem světového formátu a hlavně prvním prezidentem nového československého státu.

Tomáš brzy na to získal i další čtyři sourozence. V roce 1852 se narodil Martin a o dva roky později nejmladší Ludvík. Další dva sourozenci, Jan a Františka, bohužel zemřeli ještě v mladém věku.

Prvotní studium našeho prvního prezidenta bylo vskutku různorodé. Po absolvování obecní školy v Čejkovicích prošel přes dvě reálná gymnázia, nejprve Hustopečích a následně ve Strážnici, studium, ale nedokončil. Vydal se tedy do hlavního města monarchie – Vídně – aby se dal do učení zámečníkem. Brzy ale z učení utekl, vrátil se na rodné Slovácko a v Čejkovicích byl dán do učení k panskému kováři. Řemeslo mu ale nebylo souzeno, a i zde brzy svou pozici učně opustil. Řemesla zjevně nebyla Tomášovou silnou stránkou.

Silný byl naopak duchem a inteligencí. Bohužel, jeho chudá rodina mu rozhodně nemohla poskytnou takové zázemí, aby mohl tento talent dostatečně rozvinout. Měl ale štěstí na řadu lidí, kteří jeho talent odhadli a dokázali mu v těchto dobách pomoci. Po učňovských neúspěších získal Tomáš pozici podučitele na gymnáziu v Hustopečích. Velkou pomoc mu zde poskytoval kaplan František Satora, pod jehož vedením se Tomáš připravoval na zkoušky na německé gymnázium v Brně. Byl úspěšný a v roce 1855 zde zahájil studium. Díky výbornému prospěchu získal stipendium, a navíc se živil jako rodinný učitel. Takto se dostal i do rodiny policejního ředitele Antona Le Monniera. Tomáš byl již ve svých 17 letech dostatečně zajištěn tak, aby dokázal finančně podpořit při studiích i svého bratra Ludvíka.

V roce 1868 byl však z gymnázia vyloučen, jelikož odmítl účast na povinné školní zpovědi. Naštěstí byl brzy nato jeho mecenáš povýšen do šlechtického stavu a převelen jako policejní ředitel do Vídně. Tomáš tedy využil nabídky a odešel s rodinou Le Monnierových. Tam v roce 1872 úspěšně maturoval na akademickém gymnáziu a následně byl přijat na Vídeňskou univerzitu, obor filologie. O rok později Tomášův mecenáš Le Monnier zemřel, ale jeho místo brzy zaujal rada Anglo-rakouské banky Rudolf Schlessinger. V roce 1876 mladý Masaryk úspěšně dokončil studium a rozhodl se vydat na studijní cestu po Evropě. Navštívil Itálii a rok studoval na univerzitě v Lipsku. Právě tam potkal v červnu 1877 svou osudovou lásku – Charlotte Garrigue, dceru bohatého podnikatele z New Yorku. Již 10. srpna 1877 se spolu zasnoubili. Tomáš pak odjel zpět do Vídně, kde se snažil získat docenturu, aby mohl následně získat dobré zaměstnání na některé z univerzit pro zajištění rodiny. V roce 1878 ale musel svá studia na čas přerušit. Charlotte se vážně zranila. Odcestoval tedy za ní do Spojených států amerických, čehož její rodina využila a oba snoubence dotlačila k uzavření sňatku. Dne 15. března 1878 tak Charlotte a Tomáš vstoupili do svazku manželského a oba navzájem přijali svá příjmení.

Do monarchie se tedy vrátil již jako Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1879 úspěšně habilitoval a získal docenturu s prací zabývající se sebevraždou. Téhož roku se manželskému páru narodilo i první dítě, dcera Alice. Tomáš se snažil zajistit rodinu jak to jen šlo. Vyučoval na univerzitě i soukromě. Když se Masarykovým v roce 1880 narodil první syn Herbert, začala se finanční situace zhoršovat. O dva roky později naštěstí získal plnohodnotné a dobře placené místo na Karlově univerzitě v Praze. Celá rodina se tedy přestěhovala do Prahy. Masaryk udivoval ostatní pedagogy, ale i své studenty, velmi moderním přístupem. Při přednáškách otevíral dosud tabuizovaná témata, jako byla právě sebevražda nebo třeba prostituce. V roce 1883 také založil svůj měsíčník Athenaeum. Jednalo se o vědecký časopis, který měl seznamovat čtenáře s novinkami ve vědě z celého světa.

Jeho nejznámějším vystoupením se stal tzv. spor o Rukopisy. Masaryk a další vědci se v roce 1886 postavili za názor Josefa Dobrovského a povedlo se jim pomocí expertíz dokázat nepravost těchto děl. Díky tomu vznikl v odborné ale i laické veřejnosti léta se táhnoucí spor a hádky. V ultranacionalistických kruzích si tak Masaryk příznivce rozhodně nezískal. Další spor na sebe ale nenechal čekat dlouho. V roce 1899 se Masaryk zapojil do tzv. hilsneriády a zasadil se o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem, Židem obviněným z vraždy. Díky tomu zažil i četné ústrky.

Začal být i politicky aktivní. Díky příspěvkům do časopisu Athenaeum se setkal s Karlem Kramářem a Josefem Kaizlem, se kterými společně formovali tzv. realismus – nový politický směr, který měl upřednostňovat vědu a fakta. Jednání se staročechy skončila neúspěchem, ale roku 1890 byli realisté přijati mezi mladočechy, a o rok později dokonce zvoleni do Říšské rady. Na konci téhož roku byl Masaryk navíc zvolen do Českého zemského sněmu. O dva roky později se však obou mandátů vzdal, hlavně kvůli sporům s vedením strany, ale rovněž i z rodinných důvodů. Rodina Masarykových se totiž v roce 1886 rozrostla o syna Jana a v roce 1891 o dceru Olgu. V roce 1900 pak založil Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana, se kterou získal mandát v Říšské radě. Rovněž aktivně publikoval a přednášel, v létě 1902 měl dokonce přednáškové turné po Spojených státech, několikrát navštívil i Rusko a řadu dalších zemí.

S příchodem Velké války byl Masaryk v odborných kruzích skutečným pojmem. Avšak, co se politiky týkalo, byl již spíše zapomenutým hráčem. To se mělo již brzy změnit. Na konci roku 1914 odjel do exilu, kde ihned zahájil svůj boj proti Rakousko-Uhersku. Nejdříve působil v Itálii, následně ve Švýcarsku, postupně ale získal jméno a za pomoci Milana Rastislava Štefánika se dostal i na jednání ve Francii. K této dvojici se posléze připojil i Edvard Beneš. I přes četné neshody mezi sebou, dokázala trojice najít společný cíl a ten jasně prosazovat – osvobození Čechů a Slováků. Společně lobbovali u dohodových vlád, důležitým bodem bylo zajistit rozrůstání dobrovolnických jednotek, například v Rusku, Francii, a nakonec i v Itálii.

V letech 1915 a 1916 soustředil svou práci zejména na Francii a Velkou Británii, kde se snažil získat tamní politiky pro svou věc, a rovněž pořádal i různé přednášky pro veřejnost. S únorovou revolucí se přesunul do Ruska, kde se u prozatímní vlády zasazoval o rozšiřování našich jednotek. Ty si nakonec vybojovali svůj největší argument samy, v památné bitvě u Zborova. Kromě jednání Masaryk několikrát navštívil i československé dobrovolce, jejichž srdce si opravdu plně získal. Následně se přesunul do Spojených států. Podepsal Pittsburskou dohodu a Washingtonskou deklaraci. Předně se mu podařilo získat amerického prezidenta Wilsona k podpoře rozbití Rakousko-Uherska, i díky obřím úspěchům našich dobrovolců na Sibiři.

Když pak válka skončila, zrodilo se z popela rakousko-uherské monarchie několik států. Jedním z nich bylo právě Československo, kam se v prosinci navrátil i Masaryk. Již jako první československý prezident, který původně odcházel do zahraničí jako pozapomenutý druhořadý politik.

V úřadu prezidenta republiky se Tomáš Garrigue Masaryk stal jakousi ikonou Československa. Jeho jméno platilo jako pojem po celém světě. Uchovával si také si podstatně silnější vliv na chod státu, než mají například novodobí prezidenti. Okolo sebe zformoval tzv. Hrad, skupinu sympatizujících představitelů politické, ale i kulturní sféry. Naproti tomu se zformovala i opozice v jejímž čele stál Masarykův dlouhodobý přítel Karel Kramář, ale také komunisté nebo fašisté.

Opětovně byl na pozici prezidenta zvolen třikrát. V roce 1920 byl potvrzen, následně byl zvolen v roce 1927 a 1934. V roce 1930 byl u příležitosti jeho 80. narozenin přijat zákon, tzv. Lex Masaryk, který obsahuje i onu velmi známou větu: “Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.”

Účastnil se řady zahraničních návštěv. Blízké vztahy navázal se srbským králem Petrem I. i jeho synem, jugoslávským králem Alexandrem I. Navázal i na blízké vztahy se židovskou obcí. Pod jeho patronací hostila Praha několik sionistických kongresů a on sám se vydal podívat i na území dnešního Izraele.

Od dětství byl aktivním sokolem a na Sokol nezanevřel ani ve stáří. VIII. i IX. všesokolského sletu se zúčastnil na svém koni Hektorovi. Hektora Masaryk sedlal velmi často. Dnes si tak řada z nás představí při zmínce jména Masaryk právě prezidenta na koni. Naposledy se na Hektorovi veřejně ukázal při 15. výročí vzniku republiky, 28. října 1933. Jízdu na koni v pozdějších mu, bohužel, zdraví nedovolovalo.

Tatíček Masaryk nezanevřel ani na dobrovolce ze zahraničních vojsk, kterým se po válce začalo říkat legionáři. Legionáři prezidenta doprovázeli během slavnostního příjezdu do země na podzim 1918, následně tvořili i jeho stráž. Tradice legionářských stejnokrojů Hradní stráže přetrvala i v následujících letech první republiky.

V posledním volebním období bylo již Masarykovo zdraví notně poznamenáno. Téměř neviděl, pravou ruku měl ochrnutou, a ani jeho paměť již nebyla nejlepší. Post prezidenta již osobně nechtěl vykonávat a chtěl abdikovat. K té nakonec došlo až 13. prosince 1935. Trvale se zabydlil na zámku v Lánech a na veřejnosti se již příliš neukazoval. Naposledy se na veřejnosti objevil na Strahově při 20. výročí bitvy u Zborova.

Na začátku září 1937 onemocněl Masaryk zápalem plic. Bohužel, i přes snahu lékařů, se jeho stav nedařilo zlepšit a nemoc se postupně zhoršovala. Kolokvium lékařů, v čele s osobním lékařem prezidenta Adolfem Maixnerem, se 13. září shodlo, že další boj je zbytečný. Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk zemřel v půl čtvrté ráno 14. září 1937.

text: br. Lukáš Janda