Zemřela ses. kpt. v. v. Božena Ivanová
V noci z 23. na 24. května 2023 opustila tento svět poslední příslušnice 2. československé paradesantní brigády v SSSR, válečná veteránka ses. Božena Ivanová, členka Jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí. Stalo se tak necelý týden po jejích devadesátých šestých narozeninách.
Boženka se narodila 18. května 1927 v Praze Marii a Antonínu Koutným. V době velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let 20. století našel otec Antonín práci v Sovětském svazu a odstěhoval se. Nakrátko se vrátil zpět do Československa, byl politicky aktivní a v roce 1932 byl obviněn za pobuřování a hrozilo mu pět let odnětí svobody. Společně s manželkou Marií tak ještě před přelíčením odjeli do Německa a odtud znovu do Sovětského svazu. Přitom použili pasy svých přátel, Anny a Josefa Fialových, a v dalších letech pak tato jména používali. O rok později je v doprovodu babičky následovala i jejich dcera Boženka, která cestovala na pas Věry Fialové. Fialovi (Koutní) se usadili v ukrajinském městě Luhansk, kde je v roce 1941 zastihla zpráva o napadení SSSR nacistickým Německem. Podnik, ve kterém otec pracoval, se přeorientoval na válečnou výrobu a produkoval tanky. Kvůli postupující frontě byly výrobní linky a rodiny zaměstnanců evakuovány za Ural do Omska a později Alma-Aty. Tam se otec dozvěděl o formování československé vojenské jednotky na sovětském území a odjel do města Buzuluk, kde se stal jejím příslušníkem. V srpnu 1942 jej následovaly i manželka s dcerou Boženou. Vzhledem k jejímu nízkému věku, bylo jí pouhých patnáct let, pokračovala v přerušené školní docházce a v roce 1943 absolvovala zdravotnický kurz. Dne 4. ledna 1944 se sama dočkala odvodu do československé zahraniční armády a stala se příslušnicí náhradního praporu. Po příjezdu do města Jefremovo se stala příslušnicí 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR, nejdříve u štábní roty, později u 1. praporu. Na počátku března 1944 se dostala do skupiny osmnácti žen, kterým byl povolen paradesantní výcvik, při kterém absolvovala tři seskoky z upoutaného balónu. Na výcvik vzpomínala: „Nevěděla jsem, co to obnáší. 700 metrů vysoko, dole nevidíte nic. Vystrčili nás z balonu, padák jsme měli na karabině. Letěli jsme volným pádem. Já o sobě nevěděla, až když to se mnou trhlo a otevřel se padák, přišla jsem k sobě. Přistání bylo měkké, do sněhu.“ Ostatní frekventanti kurzu však nebyli z mladých výsadkářek nadšení a dělali jim naschvály. „Slovenští důstojníci nás brali bezohledně, cvičily jsme v slzách a bolestech. Nechtěli nás, protože jsme ženy, navíc mladičké, a dělali nám naschvály. Ani kluci v naší četě nás neměli rádi, protože kvůli nám trpěli taky. Jak velitelé mohli, přitvrdili zrovna u naší čety. Když šla naše rota, tak my tři holky jsme chodily vždycky v poslední třetí četě jako poslední trojice, jako takový odpad.“ V dubnu byla společně a matkou přidělena k pomocné rotě parabrigády. V Proskurově se všichni tři členové rodiny Koutných alias Fialových znovu setkali. Její otec, rotmistr Josef Fiala (Antonín Koutný), zde pečoval o padáky celé brigády a manželka i dcera mu při této práci byly nápomocny až do doby, než si materiály převzala Rudá armáda. Následně působili v Přemyšlu. Na nedalekém letišti Stubno probíhal výcvik slovenských pilotů 3. perutě 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR a svobodnice Božena Fialová zde působila jako administrativní síla v kanceláři. Vybrána byla pro svou dobrou znalost ruštiny. Někdy však také vypomáhala své matce v kuchyni. Při dovážení jídla pilotům na letiště se seznámila se svým budoucím manželem, četařem Pavlem Ivanem.
Konec druhé světové války zastihl Boženu Fialovou (Koutnou) v Turčianském Sv. Martině na území osvobozeného Slovenska. Božena i její matka Anna/Marie demobilizovaly již v červnu 1945 v Kroměříži, vrátily se ke svému původnímu příjmení Koutná a přestěhovaly se do České Třebové, odkud Marie Koutná pocházela. Otec Josef Fiala (Antonín Koutný) ještě zůstal sloužit v armádě. V září 1945 navštívil Boženu Koutnou letec Pavel Ivan a požádal ji o ruku. Svatba se konala 10. října 1945 v Piešťanech. Manželé Ivanovi se často stěhovali, neboť Pavel Ivan budoval kariéru u vojenského letectva a působil na letištích v Pardubicích, Prostějově, Hradci Králové, Mimoni, Českých Budějovicích, Plzni-Líních a Žatci. Dosáhl povýšení do hodnosti plukovníka. Božena a Pavel Ivanovi měli dva syny. Od roku 1963 žila rodina v České Třebové, kde Božena až do roku 1980 pracovala ve skladu náhradních dílů pro lokomotivy. Její manžel zemřel v roce 2006.
Za svou válečnou službu získala Božena Ivanová řadu vyznamenání, například Československou pamětní medaili se štítkem SSSR, Dukelskou pamětní medaili, sovětskou medaili Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945 a mnohé další ocenění. Dne 28. října 2019 byla ve Vladislavském sále Pražského hradu vyznamenána státním vyznamenáním – Medailí za hrdinství v boji. O den později byla povýšena do hodnosti kapitánky ve výslužbě. Od roku 1996 byla aktivní členkou Jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí. Účastnila se besed ve školách a na veřejnosti, vzpomínkových akcí a patřila k mediálně známým válečným veteránům generace druhé světové války. Vždy překypovala dobrosrdečnou náladou. Poslední roky života už jí stáří neumožňovalo chodit tak často do společnosti, a žila v Domově Vlčí mák pro válečné veterány při Ústřední vojenské nemocnici Praha. Tam také v noci z 23. na 24. května 2023 zemřela.
Čest její památce.
