Členstvo ČsOL
Členem Československé obce legionářské se od roku 1921 mohl stát každý československý legionář ve smyslu zákona č. 462 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 24. července 1919. Zákon kodifikoval statut legionáře jako dobrovolníka československé revoluční armády, který do ní byl zařazen na základě přihlášky k některému orgánu Československé národní rady podané nejpozději 28. října 1918, popřípadě který v této armádě dne 28. října 1918 dobrovolně sloužil, anebo kdo prokázal, že z důvodů na jeho vůli a moci nezávislých se nemohl v uvedený den k zařazení dostavit. Za legionáře byli považováni i ti, kteří byli z československé armády řádně propuštěni a také Čechoslováci, kteří během války dobrovolně vstoupili do některé ze spojeneckých armád. Statut legionáře pochopitelně nezískali příslušníci Rudé armády, ani dalších armád, vzniklých za ruské občanské války.
Uchazeč o členství v ČsOL se přitom musel řádně přihlásit k určité jednotě a zaplatit zápisné 3 Kč spolu s jedním členským příspěvkem, který se platil měsíčně. Mezi formálními členy s legitimací č. 1 nechyběl ani prezident Tomáš Garrigue Masaryk, ale i další významní představitelé první republiky. V roce svého založení evidovala ČsOL celkem 19 061 členů, v roce 1925 již 39 901 členů a v polovině 30. let se počet členů přiblížil 50 000.
Po druhé světové válce přijala obnovená ČsOL do svých řad rovněž italské domobrance a dobrovolníky z let 1918–1919, především tedy účastníky bojů o Těšínsko a Slovensko, dále pak účastníky československého odboje z druhé světové války, jak ze zahraniční armády, tak z odboje domácího, ale také pozůstalé po legionářích a odbojářích a rovněž jejich rodinné příslušníky. Příliv členů předčil všechna očekávání a na počátku dubna 1947 organizovala ČsOL již 76 735 členů.
Obnovení Československé obce legionářské v Československu se na podzim roku 1991 účastnili i poslední žijící českoslovenští legionáři, ale rozhodující část členstva tvořili bývalí příslušníci československé zahraniční armády druhé světové války z Východu a Západu. Předseda ČsOL Tomáš Sedláček od počátku chápal, že pro budoucnost organizace bude nezbytné přivést do jejích řad nové členy, kteří by zajistili další pokračování a rozvoj činnosti ČsOL v překotně se proměňujících podmínkách po pádu komunistického režimu.
Významná kapitola našich dějin se uzavřela 24. února 1999, kdy ve věku 103 let zemřel v Radkově Lhotě na Přerovsku poslední legionář dle zákona č. 462 Sb. z. a n. z 24. července 1919 Filip Kazík, příslušník 1. čs. střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“. Pohřben byl se všemi vojenskými poctami za přítomnosti nejvyšších představitelů Armády České republiky a tehdejšího předsedy ČsOL Jana Štursy.
Zlomem ve struktuře členské základny se stal rok 2004. Za předsednictví generála Antonína Špačka došlo k přijetí velkého počtu válečných veteránů novodobých válečných a mírových misí polistopadové československé a české armády, jejichž představitelé byli následně zvoleni i do nejvyšších funkcí v organizaci a podíleli se zásadní měrou na rozvoji ČsOL.
V současné době ČsOL sdružuje více než 3 700 členů, mezi nimiž jsou účastníci II. a III. odboje, váleční veteráni zahraničních misí, současní i bývalí příslušníci ozbrojených sil, potomci a rodinní příslušníci čs. legionářů a účastníků zahraničního a domácího odboje a v neposlední řadě sympatizanti. ČsOL je otevřenou organizací, jež je přístupná všem zájemcům z řad široké veřejnosti, kteří jsou ochotni pracovat na prosazování programových cílů ČsOL a spolupracovat na jejích projektech.
