Sociální programy ČsOL
Představitelé nového československého státu chápali odpovědnost, kterou má republika vůči československým legionářům. Vznik Československa by nebyl možný právě bez jejich odhodlání vstoupit do boje za samostatnost vlasti. V prvních letech vzniklo několik zákonů, které měly legionářům usnadnit hledání zaměstnání. Válkou vyčerpaná ekonomika ale nebyla schopna pojmout desetitisíce legionářů, navracejících se ze Sibiře v průběhu roku 1920. Výsledkem byl fakt, že až 15 000 legionářů po svém návratu nebylo schopno nalézt práci, a to ani v dělnických profesích.
Problému vzdorovaly příslušné instituce, podpůrné fondy a především organizační složky Československé obce legionářské za značné podpory jejích poslanců. Intenzivní činností bylo do roku 1927 trvale umístěno ve státní službě na 20 000 legionářů, v samosprávě více než 1 000 a v soukromém sektoru 5 258. Řada legionářů neměla kvůli své účasti ve válce dokončené vzdělání. Nápravu zajišťovala celá řada rekvalifikačních kurzů, jejichž absolventi získali možnost ucházet se o jistější a lépe ohodnocené profese.
V otázkách sociální péče o legionáře se ČsOL angažovala nejvýrazněji ze všech organizací republiky. Společně s Kanceláří československých legií, která byla pověřena koordinací sociální péče o legionáře, jejich rodiny a pozůstalé, otevřela ČsOL v květnu roku 1925 Domov československých legionářů-invalidů v prostorách bývalého zámečku Jenerálka u Prahy. Pomoc legionářům vyžadovala od ČsOL značnou finanční oběť, neboť za první republiky bylo registrováno více než 10 000 československých legionářů-invalidů.
Na pomoc potřebným navázala ČsOL i po druhé světové válce. Nástup komunistického režimu a zrušení ČsOL tak pro mnohé čs. legionáře znamenal citelné zhoršení jejich sociálního postavení.
Obnovená Československá obec legionářská se v 90. letech minulého století soustředila na sociální podporu svých členů, a to nejen veteránů druhé světové války, ale i po nich pozůstalých vdov. Koordinovala mimo jiné rozdělování podpory ze strany britské charitativní společnosti A.B.A a prosadila i to, že podpora nebyla určena pouze bývalým příslušníkům československých jednotek z Velké Británie, ale mohla být poskytována i válečným veteránům z východní fronty.
Představitelé ČsOL se rovněž snažili o větší zakotvení podpory válečných veteránů do zákonů státu, což se jim v mnoha případech podařilo. Z velké části tak současné legislativní prostředí těží z jejich tehdejší neúnavné práce.
Po ničivých povodních v roce 1997 uspořádala ČsOL sbírku, která vynesla celkem půl milionu korun a byla poskytnuta členům ČsOL nejen u nás, ale také na Podkarpatské Rusi.
V současnosti ČsOL řídí projekt Péče ČsOL o válečné veterány, který realizuje s podporou Ministerstva obrany České republiky, a na jehož chodu se sama finančně spolupodílí. Pracovníci projektu pečují o válečné veterány druhé světové války, III. odboje a novodobých zahraničních misí. Prvořadým úkolem pracovníků projektu je zabránit sociálnímu vyloučení veteránů a být nápomocni při řešení různých problémů, které jsou spojené s jejich vysokým věkem, zdravotním stavem obecně nebo vyplývajících z konkrétní situace, v níž se válečný veterán nachází. Pro válečné veterány jsou pořádána setkání a rovněž je zajišťována jejich účast na slavnostních a kulturních akcích po celé republice.
Pro členy ČsOL je určen projekt Sociálně-zdravotní pomoci, který potřebným hradí část jejich nákladů na léky či zdravotní pomůcky a ve vybraných případech je schopen pomoci v tíživé sociální situaci. Projekt je hrazen výhradně z příslušné kapitoly rozpočtu ČsOL.
