Od Dunkerque do Prahy

Na podzim roku 1944 se Československá samostatná obrněná brigáda ocitla v severofrancouzském Dunkerque, kde se zapojila do obléhání silně opevněného přístavu. Přání československých vojáků postupovat do srdce Evropy a podílet se na osvobození vlasti naráželo na logistické obtíže, nedostatek záloh a strategické priority britského velení, a tak Čechoslovákům zbylo vcelku osamocené, ale komplexní bojiště. Velitelem celé samostatné bojové oblasti se stal brigádní generál Alois Liška, kterému kromě jeho brigády podléhaly četné britské jednotky.

Německá posádka pod velením fanatického viceadmirála Friedricha Frisia kladla urputný odpor. Zatímco na podzim roku 1944, zejména po razantním útoku československé brigády provedeném na státní svátek 28. října, vypadala její situace beznadějně, i přes více než půlroční obležení dokázali němečtí vojáci ještě v dubnu 1945 dobývat některé ztracené pozice. Frisius udržoval disciplínu drakonickými metodami a neváhal popravovat vlastní vojáky za sebemenší prohřešky. Jeho odhodlání bránit Dunkerque až do posledního muže vedlo k urputným bojům a zmařeným životům na obou stranách až do samého závěru války.

Boje o Filature

Klíčovým bodem pro vzpružení morálky posádky „Festung Diekirchen“, jak byl Dunkerque Němci označován, se měla stát demonstrativní útočná operace v západním perimetru obrany. Německé velení pečlivě vybralo ty nejelitnější muže své posádky, týdny je cvičilo k průlomu, aby udeřili na nejslabší článek obrany – pozice čerstvě zformované 8. roty II. praporu 51. pěšího pluku francouzských FFI u továrny Filature. Nečekaný útok v noci z 9. na 10. dubna Francouze zaskočil a ti s minimálním odporem opustili svá postavení.

Plán znovudobýt ztracené pozice na sebe nenechal dlouho čekat, a tak už 11. dubna v 17.30 vyrazily do útoku 3 bojové čety, první tvořili Čechoslováci tankového praporu 3, zbylé dvě pak francouzského 33. pěšího pluku FFI. Francouzi byli opět důvodem neúspěchu akce, neboť nejenže se nedrželi stanoveného plánu, ale dokonce začali střílet do postupujících Čechoslováků.

Na útok po válce ve své knize „Nebyli jsme svatí“ vzpomínal brněnský rodák a tehdy mladý podporučík Blahoslav „Cyril“ Zavadil: „Když jsme se dostali pod obranné valy, a tak i z dosahu přímé palby, zjistil jsem, že mně chybí málem polovina čety. To již ke mě přiběhl Lojza Wollman se zprávou, že mu právě zemřel v náručí velitel další čety podporučík Adam Adamovič se slovy ‚Pozdravuj mamku.‘ Po chvíli jsem se dozvěděl od několika příslušníků čety podporučíka Josefa Pončíka, že i francouzská rota nepokračuje v útoku. To už byl zraněn i velitel naší roty kapitán Procházka. Nyní jsme již bez dalších průtahů začali ustupovat.„

Další pokus o dobití ztracených pozic proběhl 15. dubna. S ohledem na nepříznivý terén nebyla možná přímá podpora tanků – hlavní zbraně naší brigády, které tak mohly útočící pěchotu podpořit jen v úvodní fázi útoku. Přestože útok od začátku probíhal podle plánu, když se naši vojáci dostali do blízkosti továrny, nepřítel zahájil silnou dělostřeleckou palbu. Útočící jednotky dosáhly určeného prostoru, ale utrpěly silné ztráty. Útok se brzy změnil v boj muže proti muži a ve večerních hodinách se zbytky útočících jednotek vrátily do svého výchozího postavení.

Pětidenní boje o Filature byly extrémně náročné a vyžádaly si ztráty 49 padlých Čechoslováků a 75 raněných. Německý odpor byl houževnatý a československým vojákům se nedařilo továrnu dobýt. Toto místo zůstalo v německých rukách až do samotné kapitulace.

Zformování Kombinovaného oddílu, jeho cesta přes Německo do Pomezí a Chebu

Zatímco obrněná brigáda sváděla krvavé boje u Dunkerque, československé exilové vedení usilovalo o to, aby se její jednotky zapojily do osvobozování vlasti. Britové ale postupovali severním Německem, daleko od hranic Československa, a tak bylo z organizačních a logistických důvodů rozhodnuto o zformování symbolické jednotky Kombinovaného oddílu, který se přidá k americkým jednotkám vstupujícím do Československa.

Rozkaz k jeho zformování padl 21. dubna 1945 a jádrem oddílu, pod velením podplukovníka Aloise Sítka, dosavadního velitele oddílu kanonů proti útočné vozbě, se stala baterie protiletadlových kanonů Bofors ráže 40 mm doplněná o pěchotu dvou motorizovaných čet tzv. motopraporu. Řada příslušníků Kombinovaného oddílu byla veterány bojů nejen od Dunkerque, ale i ze severní Afriky a od Tobrúku. Kolona oddílu čítala 7 motocyklů a 26 vozidel, z toho 3 jeepy, 6 třítunových nákladních automobilů, 6 tahačů s děly, 4 kolopásové obrněné transportéry Halftrack, 3 pásové obrněné transportéry Universal Carrier a 3 nákladní automobily a sanitku. Ve výzbroji kromě protiletadlových děl měli 14 lehkých kulometů Bren, tři protitankové vrhače min PIAT, 67 samopalů Sten a 57 pušek Enfield.

Oddíl se vydal na cestu 24. dubna přes Belgii a Lucembursko po trase Dunkerque – Brusel – Namur – Charleoi – Bastogne – Lucemburk. Německé hranice překročili 25. dubna 1945 přes pontonový most na Moselle a prvním německým městem byl pak silně boji poničený Igel. V cíli jejich cesty – ulicích Chebu – již v tu dobu bojovali vojáci jejich nadřízené americké 97. pěší divize (Trident).

1. května 1945 v 8:45 ráno se po předchozím průzkumu zformovala kolona k překročení československých hranic. V čele jely jeepy podplukovníka Sítka a štábního kapitána Pujmana, následované Universal Carrierem, tahači s protiletadlovými děly, šesti nákladními vozy, čtyřmi polopásovými transportéry Halftrack, třemi nákladními vozy 15cwt, dalšími dvěma Universal Carriery, třetím džípem a sanitkou, proud vozidel uzavíralo několik civilních vozů, které oddíl zrekvíroval cestou v Německu. Současně dorazili američtí filmaři, aby zdokumentovali vstup československých vojáků. Film kameramana, který je patrný z fotografií příslušníka oddílu Václava Straky, však od války zřejmě nikdo neviděl. V 9:00 kolona vyjela ze své poslední zastávky v Německu a o hodinu později překročila hranice u obce Mülbach, dnešního Pomezí nad Ohří. Na místě u železničního přejezdu na Pomezí, nedaleko současného pomníčku Československé zahraniční armády, byla vztyčena československá vlajka. Tu čest ji vztyčit měl rotný Jaroslav Květ, nejstarší člen protiletadlové baterie. Vojáci s dojetím zpívali hymnu a dle vzpomínek mnohých se konečně cítili „být doma“. Následoval přesun do Chebu, kde se vojáci Kombinovaného oddílu podíleli na udržování pořádku a správě osvobozeného území. Chebsko nebylo ani před válkou typickou českou oblastí, a tak se přítomnost Československé jednotky s britskou technikou stala pro místní zpupné Sudeťáky studenou sprchou.

Cesta do Plzně a do Prahy

6. května 1945 padlo rozhodnutí o přesunu oddílu do Plzně. Vojáci doufali, že se ještě zapojí do osvobození Prahy, kde propuklo povstání. Osud a především politické dohody tomu ale chtěly jinak. 7. května 1945 v 9:00 oddíl opustil Cheb a zamířil do Plzně, kam dorazil oklikou přes Bavorsko po trase Mitterteich-Tirschenreuth – Haid – Weidhaus – Rozvadov – Stříbro v pět hodin odpoledne. Přestože byli vojáci v Plzni nadšeně přijati, byli zklamaní, že nemohou pokračovat do Prahy, zastavila je demarkační linie v obci Kyšice. Podplukovník Sítek se snažil přesvědčit americké velení, aby oddíl mohl pokračovat do Prahy, ale neuspěl. Generál Eisenhower respektoval přání Stalina, aby Prahu osvobodila sovětská armáda. Až 10. května 1945 se štábní kapitán Pujman a rotný Ervín Bellák dostali do Prahy jako první a navázali kontakt s místními činiteli. Zúčastnili se i přivítání vlády na letišti v Kbelích.

11. května 1945 v 10:00 vyrazil oddíl z Kyšic do Prahy. Ve 14:00 dorazili do Košíř, kde je přivítal zástupce velitele povstaleckého velitelství „Bartoš“ plukovník Heřman. I když se tradovalo, že oddíl dorazil do Prahy před sovětskými vojáky, válečný deník protiletadlové baterie to vyvrací:

„10. květen 1945
Štábní kapitán Pujman odjíždí ráno do Prahy, aby navázal spojení s vojenskými i civilními činiteli v hlavním městě. Zúčastňuje se jako zástupce Čsl. vojenské jednotky ze Západu slavnostního uvítání členů vlády na letišti v Kbelích. Rozmlouvá s generálem Kutlvašrem a generálplukovníkem Rybalkem o vstupu Čs. Kombinovaného oddílu do Prahy. Jednotka zůstává v Kyšicích. Přijíždí delegace Národního výboru v Praze vedená kpt. Kudrnáčem s hlášením, že Národní výbor očekává příjezd jednotky do hlavního města a že všechna povolení pro příjezd jednotky do Prahy jsou vyřízena. Jednotka vysílá do Prahy ubytovatele společně s delegací, která se večer vrací, a připravuje se na zítřejší přesun. Část jednotky v síle jedné čety střeží německé válečné zajatce v táboře jz. Rokycan.

11. květen 1945
V 10.00 hod. odjezd kolony z vesnice Kyšice. Před odjezdem rozloučil se pplk. Sítek rozhlasem místní obce s občany kyšickými a poděkoval jim za přijetí a pohostinství. Osa pochodu: Kyšice-Rokycany-Beroun-Praha. Jednotka odjela do Prahy na výzvu kpt. Kudrnáče, člena Národního výboru v Praze. Na hranicích Velké Prahy dojel kolonu pplk. Sítek, který tlumočil rozkaz amerického sboru v Plzni, že jednotka musí zůstat v prostoru Plzeň a nesmí přijeti do Prahy. Protože z technických důvodů nebylo možno chybu ihned napraviti, nařídil velitel jednotky ubytování v Praze na jednu noc. Jednotka projela jako první část čs. zahraniční armády Košířemi, Smíchovem, přes most Legií, Národní třídu, Václavské náměstí, Ječnou ulici, Karlovo náměstí, Reslovou ulici a nábřeží zpět do Košíř. Vozidla byla zaparkována na fotbalovém hřišti klubu „Lev Košíře“ Na Cibulce. Mužstvo bylo ubytováno po domech v soukromých bytech. Obyvatelstvo Košíř přijalo jednotku vřele. Mužstvu dáno volno po provedení přípravy na další přesun.

12. květen 1945
V 10.30 hod. odjezd kolony z parkoviště na fotbalovém hřišti po ose pochodu Košíře-Beroun-Rokycany-Plzeň-Horní Bříza…„

Zatímco obyvatelé Košíř příslušníky Kombinovaného oddílu nadšeně vítali a ubytovali je ve svých bytech, sovětské velení za horlivé podpory generálů Bohumila Bočka a Ludvíka Svobody se postaralo, aby se naši vojáci hned druhý den vrátili do amerického pásma. Přestože šlo o událost nabitou symbolikou a vlasteneckou hrdostí, v poválečné historii se na Kombinovaný oddíl rychle zapomnělo – nehodil se do politické linie nově nastupujícího režimu, předzvěstí vývoje událostí mohla být i situace oddílu v Praze. Význam západního odboje posluhovači komunistů začali vymazávat bezprostředně po odeznění posledních výstřelů. Historie oddílu se uzavřela 19. května 1945, kdy se vojáci začlenili do svých původních jednotek do Čech navrátivší se Československé samostatné obrněné brigády. Prahu pak měli možnost navštívit ještě jednou, a to v rámci slavnostní přehlídky brigády, která proběhla 30. května.

Znovuzrození kombinovaného oddílu

Projekt Kombinovaný oddíl 1945 se snaží tento zapomenutý příběh vrátit do veřejného povědomí. „Kombinovaný oddíl je symbolem naděje, touhy po návratu a zároveň připomínkou křehkosti svobody,“ říká Radko Manda, sběratel a duchovní otec projektu. V rámci letošních akcí se uskuteční rekonstrukce příjezdu jednotky do Chebu, dobový vojenský tábor s autentickou technikou v rámci oslav osvobození Chebu, a především pietní akt u pomníčku u bývalé celnice v Pomezí. „V roce 1945 šlo o politické gesto. Dnes jde o gesto historické paměti,“ dodává Manda. Hlavním tahákem letošních vzpomínkových akcí budou tři britské pásové obrněné transportéry Universal Carrier, přesně v takovém počtu, v jakém byly součástí originální jednotky v roce 1945. Doplní je jeepy, motocykly a další vozidla v československém válečném zbarvení a více než dvacítka dobově oděných vojáků. V hojnějším počtu pak bude Československá samostatná obrněná brigáda zastoupena i na Slavnostech svobody v Plzni. Těžištěm projektu je právě kombinace historické věrnosti a důstojné připomínky lidského rozměru návratu. „Naše akce není jen rekonstrukce – je to živý důkaz, že hrdinství a ideály našich zahraničních vojáků a legionářů nejsou zapomenuty,“ uzavírá Manda.

Hlavní program projektu

● Sobota 26. dubna 2025 – Chebský hrad: V rámci oslav osvobození města Chebu bude veřejnosti představen dobový vojenský tábor Kombinovaného oddílu. K vidění budou uniformy, výzbroj i historická technika. V programu je kromě výstavy a komentovaných ukázek také příjezd na náměstí v závěru ukázky osvobození města americkou armádou.
● Neděle 27. dubna 2025 od 10:00 – Pomezí nad Ohří: Pietní vzpomínka u pomníčku Československé zahraniční armády u bývalé celnice. Proběhne rekonstrukce příjezdu Kombinovaného oddílu, slavnostní vztyčení státní vlajky a zpěv československé hymny – přesně tak, jak se událo 1. května 1945. Tímto symbolickým aktem se po osmdesáti letech navrací historická paměť na místo, kde začal návrat československých vojáků do vlasti.

Organizátoři a podpora

Za realizací projektu stojí vojensko-historické uskupení Benešovi muži sdružující kluby nadšenců, kteří dlouhodobě připomínají československou zahraniční armádu, a Československá obec legionářská. Jejich dlouhodobým cílem je uchování paměti na československý zahraniční odboj a jeho hrdiny, a to formou historických rekonstrukcí, vzdělávacích programů i veřejných připomínkových akcí. Projekt Kombinovaný oddíl 1945 vzniká s podporou Ministerstva obrany České republiky.

Osobnosti:

● Alois Sítek (1903-1993): Narodil se 11. září 1903 v Orlové, po maturitě na reálce nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích a svůj život zasvětil profesionální vojenské službě. Okupace ho zastihla jako štábního kapitána a velitele roty. Ještě před vypuknutím 2. světové války odešel do exilu. K československé zahraniční jednotce se přihlásil 25. srpna 1939 v polských Bronovich, následně se dostal do Francie a po jejím pádu byl evakuován do Velké Británie, kde prošel řadou kurzů včetně kurzu parašutistů. V březnu 1944 se stal velitelem oddílu kanonů proti útočné vozbě vyzbrojenými vynikajícími sedmnáctiliberními protitankovými kanony. S oddílem se na přelomu srpna a září 1944 vylodil v Normandii a v jeho čele stál po celou dobu obléhání Dunkerque do dubna 1944, kdy byl pověřen velením kombinovaného oddílu. Během války si vysloužil mnohá vyznamenání, mimo jiné Československý válečný kříž, britský Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), byl nositelem francouzských, amerických i sovětských vyznamenání. Po válce sloužil na Ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947 se stal jejím profesorem. Po komunistickém převratu jej nadřízení na jaře 1949 odeslali na „zvláštní dovolenou“, což bylo předzvěstí nuceného odchodu z armády. V té době byl Alois Sítek již plukovníkem generálního štábu a vedl katedru výsadkového vojska. Následně se mu však podařilo znovu odejít za hranice. Vrátil se do Velké Británie, kde žil až do své smrti 12. června 1993. Krátce poté, v září 1993, byl jmenován generálmajorem Armády ČR in memoriam.

● Jiří Pujman (1904-1964): Zástupce velitele kombinovaného oddílu se narodil 26. dubna 1904 v Chotěboři. Vystudoval reálné gymnázium a zapsal se na pražskou právnickou fakultu, kterou bohužel pro nedostatek finančních prostředků nedokončil. Prezenční vojenskou službu absolvoval u jezdeckého pluku 8 v Čáslavi, kde prošel i školou pro výchovu záložních důstojníků jezdectva. Jako záložák absolvoval několik vojenských cvičení a v hodnosti kapitána zažil v roce 1938 mobilizaci. V civilu úředník úrazové pojišťovny se zapojil do domácího odboje prakticky ihned po okupaci a byl spoluzakladatelem odbojového časopisu „V boj“, který rovněž redigoval. Po zatčení jeho manželky Marie v červnu 1940 byl odeslán do zahraničí. V Bělehradě podepsal přihlášku do čs. zahraniční armády a přes Turecko odcestoval do Palestiny k čs. vojsku na středním východě, kde postupně působil u výcvikového střediska, následně jako zpravodajský důstojník čs. východní skupiny a předseda redakční rady čs. exilových tiskovin „Zpravodaj“ a „Čechoslovák v Orientě“, pobočníkem velitele čs. části spojenecké nemocnice v Buselle u Alexandrie. Od 19. července 1942 byl přidělen k čs. lehkému protiletadlovému pluku 200 – Východnímu, jako velitel 5. roty 501. praporu, odkud byl 14. srpna 1942 přemístěn k 502. praporu jako velitel 12. roty a zbrojní důstojník praporu. S čs. lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním se účastnil druhé obrany Tobrúku. Následně se s jednotkou přesunul do Británie, kde v září 1943 převzal velení lehké protiletadlové baterie Československé samostatné obrněné brigády. V této funkci také odjel v srpnu 1944 na frontu do Francie, kde byl 1. listopadu 1944 lehce zraněn nástražnou minou při průzkumu palebných postavení. Jeho protiletadlová baterie se v dubnu 1944 stala jádrem Kombinovaného oddílu a s ní se vrátil do vlasti. Po válce byl povýšen na majora jezdectva v záloze, zemřel 17. května 1964 v Praze. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, čs. medailí Za chrabrost, čs. medailí Za zásluhy I. stupně, čs. pamětní medaile SV-VB a britskými 1939-45 Star, Africa Star, France & Germany Star, Defence Medal, War Medal.

text: br. Miloš Borovička
foto: VÚA-VHA Praha, sbírka ČsOL, sbírka Roty Nazdar