Památce Heliodora Píky

Vlastence Heliodora Píku, jednu z prvních obětí komunistických justičních vražd, jsme si připomenuli u příležitosti 75. výročí jeho popravy, v pátek 21. června 2024 u pamětní desky vedle hlavního vchodu do budovy Generálního štábu Armády České republiky na Vítězném náměstí v Praze-Dejvicích. Za Československou obec legionářskou se pietního aktu zúčastnil organizační tajemník br. Jiří Filip.

Vzpomínkového setkání se zúčastnili představitelé státní institucí, armády a vojenské veřejnosti, spolků a vlasteneckých organizací. Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky se s projevem zúčastnila její první místopředsedkyně Věra Kovářová. Za Ministerstvo obrany České republiky vystoupil náměstek ministryně obrany Daniel Blažkovec a za Generální štáb AČR první zástupce náčelníka generálního štábu generálporučík Miroslav Hlaváč. Rodinu komunisty popraveného generála Píky reprezentoval jeho prasynovec Jan Píka. Ve svém proslovu uvedl: „Generál Heliodor Píka svůj život směnil za naši svobodu, za spravedlnost a pravdu.„

text: br. Petr Tolar
foto: ses. Marcela Tolarová

Život Heliodora Píky

„Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji, a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?„

To jsou slova z posledního dopisu generála Heliodora Píky rodině před jeho popravou, ke které došlo právě před 75 lety. Jednalo se o jednu z prvních justičních vražd v Československu, po uchopení moci komunisty. Obětí jejich nenávisti se stal československý vlastenec, legionář, důstojník a diplomat.

Heliodor Prokop Píka se narodil 3. července 1897 v obci Štítina u Opavy. Plány na studia farmacie mu přerušila první světová válka, neboť byl v říjnu 1915 odveden do rakousko-uherské armády a v roce 1916 odeslán na východní bojiště. Zde byl 28. července 1916 zajat Rusy u ukrajinského města Berestečko na Volyni.

V zajetí si podal přihlášku do řad samostatného československého vojska, tzv. legie, která však byla vyřízena až o rok později, po úspěchu Čechoslováků v bitvě u Zborova. Od července 1917 se tak i Heliodor Píka stal ruským legionářem, který však byl na podzim téhož roku zařazen do transportu směřujícího z Ruska do Francie. Stal se tak jedním z prvních dobrovolců, kteří položili základ nově formované československé legie na francouzské půdě. Pro své základní lékařské vzdělání byl zařazen jako lékárník 21. střeleckého pluku a byl odpovědný za ochranu proti bojovým plynům. Vojákům postiženým plynem pak také poskytoval ošetření i během bojového nasazení ve Vogézách a hlavně během tuhých bojů na řece Aisne v oblasti Argonne. Za své osobní nasazení získal řadu vyznamenání, československých i spojeneckých, a z vojína dosáhl povýšení na poručíka.

Po příjezdu do Československa se rozhodl pro další kariéru vojáka a svůj osud spojil se svou vlastí. V roce 1919 se účastnil bojů proti Maďarům na Slovensku ve funkci pobočníka velitele 21. střeleckého pluku. Vojenské vzdělání zdokonaloval dalšími kurzy ve Francii, po návratu pak v Praze a Hranicích sám přednášel na téma bojových plynů. V roce 1922, kdy byl pobočníkem velitele Vojenské akademie v Hranicích, se oženil s Marií Sehnalovou a narodil se jim syn Milan. Po několika letech u Hlavního štábu československé branné moci byl od září 1932 jmenován vojenským atašé v Rumunsku a o dva roky také v Turecku. V době zářijové mobilizace roku 1938 byl plukovník Píka vyslán do spojeneckých zemí, Rumunska a Jugoslávie, kde měl dojednat materiální pomoc v případě napadení republiky.

Již v březnu 1939, několik dní po německé okupaci zbytku Čech a Moravy, odešel Heliodor Píka do exilu, aby se zapojil do svého druhého odboje. Spojil se s Edvardem Benešem a na jeho popud odjel do Bukurešti, kde měl organizovat uprchlíky z Protektorátu Čechy a Morava pro zahraniční československou armádu. Po změně režimu se za dramatických okolností dostal do tureckého Istanbulu, kde pokračoval ve stejných úkolech. Tam se také poprvé dostal do kontaktu s představiteli Sovětského svazu, kam se odebral na jaře 1941 a stal se náčelníkem československé vojenské mise v SSSR. Zde stál u zrodu první československé jednotky na sovětském území pod velením plukovníka Ludvíka Svobody, která se zformovala v Buzuluku.

Píka byl ve své pozici v častém sporu s československými komunisty v Moskvě a opakovaně před nimi i před kroky Sovětů varoval Benešovu exilovou vládu v Londýně. Osobně měl velkou zásluhu na vyreklamování československých občanů ze sovětských gulagů, kteří pak doplnili řady Svobodoy jednotky. Od prosince 1943 byl povýšen do hodnosti brigádního generála, po skončení války se stal divizním generálem. Účastnil se poválečných mírových jednání v Paříži. Po návratu se stal zástupcem náčelníka Hlavního štábu armádního generála Bohumila Bočka.

V době komunistického převratu v únoru 1948 se generál Píka léčil s nemocným žlučníkem, ale byl již několik měsíců pod bedlivým dohledem Obranného zpravodajství. Dne 5. května byl zatčen a falešně obviněn z velezrady a sabotáže ve prospěch Spojeného království. Během vykonstruovaného soudního procesu byl 29. ledna 1949 odsouzen k vyloučení z armády, ztrátě vyznamenání a trestu smrti. K popravě oběšením došlo 21. června 1949 na dvoře věznice na plzeňských Borech.

Zatčen byl i Heliodorův syn Milan Píka, který během války působil v řadách britského Královského letectva, ale byl propuštěn na zásah generála Svobody. Na základě posledního rozhovoru, který s otcem vedl, dělal vše pro očištění jeho jména a odkazu. V roce 1968 byl rozsudek zrušen, ale k plné rehabilitaci mohlo dojít až po listopadu 1989.