Československá legie v Itálii za první světové války

Hledáme-li v historii Čechů a Italů něco společného, můžeme se vrátit na počátek roku 1848, kdy otřásla Habsburskou říší revoluce a Češi a Moravané na severu a obyvatelé italské Lombardie a Benátska na jihu povstali, inspirování jednotnou snahou dosáhnout nezávislosti na Rakousku.

Tenkrát vlastenec František Palacký usiloval o přeměnu říše ve federaci národů, se svrchovanou vládnoucí dynastií. Tuto myšlenku si Vídeň osvojila až 1. října 1918, kdy už bylo pozdě na to, aby byl zadržen neodvratný zánik říše. Pokud chceme pokračovat v historické paralele, na italské scéně působil ještě před rokem 1848 janovský vyhnanec Giuseppe Mazzini, nazývaný apoštolem spojené Itálie. Bojoval proti zastaralému, strnulému politickému uspořádání, zavedenému v Evropě Vídeňským kongresem. V r. 1831 založil v Marseille hnutí Mladá Itálie a v roce 1834 v Bernu Mladá Evropa. Hnutí bylo potlačeno: na jedné strany i druhé straně však vzpoura skončila nezdarem; v Praze potlačena dělostřelectvem Windischgrätzovým, v Miláně a Benátkách pěchotou Radeckého. Vojsko tak dokázalo odložit pád rakousko-uherské monarchie až na rok 1918.

Severně a jižně od Alp byl cíl prosazován různými cestami. V Itálii byl uplatněn nátlak na provincii Piemonte, která pro své osamocené postavení nebyla s to čelit sama Rakousku, využívajíc napětí mezi Vídní, Francií a Pruskem a podporujíc různá lidová hnutí na poloostrově, vytvořila jakýsi náčrt národního sjednocení.

Naproti tomu v Čechách obzvlášť po velkorysých samosprávných ústupcích Vídně Uhersku roku 1867, získala váhu myšlenka federálního státu, respektujícího multietnický charakter monarchie. Odezva těchto a podobných ústupků, zvládaných až do první světové války v mírumilovném duchu, dala vyniknout osobě Tomáše Masaryka, který byl jak prorokem, tak i apoštolem české samostatnosti, jako Mazzini v Itálii. Když mu bylo znemožněno působit legálně v parlamentu , nezbývalo mu než zaměřit se na porážku rakousko-uherské říše usilovnou snahou o rozložení jejích elementů, což by stejně bylo nevyhnutelným důsledkem jejího rozpadu. Masarykovo rozhodnutí požádat o azyl a politickou podporu mocnosti Dohody, které již byly ve válce s Rakouskem, bylo zajisté velmi bolestivé; i když se opíralo o naději a souhlas Čechů, kteří vlastenecké hnutí nejen propagovali, ale často i dezertovali z front, kde museli bojovat za zájmy Rakouska. Pod tlakem událostí Masaryk opustil roli spekulativního a dialektického filozofa, aby se věnoval roli rázného a nepohodlného státníka. V Itálii Masaryka podporoval Benedetto Croce, filozof a politik, který ve svém proslovu k památce Tomáše Masaryka v Římě 7. března 1945, mimo jiné řekl: „ Po vypuknutí války v roce 1914 Masaryk rychle pochopil, že staré Rakousko je již odsouzeno k porážce a že v žádném případě by z konfliktu nevzešlo s dostatečnými silami na to, aby udrželo pohromadě národy usilující o svou samostatnost. … Masaryk měl vždy dostatek historického romantismu, který byl od počátku přítomen v obrození Čech, považoval se za dědice českých bratrů, byl žákem velkého učitele Komenského, interpretem českého politického cítění, a to vše v souhrnu bylo jak národní, tak světové“.

Do války vstoupila Itálie s jasným cílem dokončit národní sjednocení, k němuž stále chyběly provincie Trento a Trieste, ještě podrobené Rakousku. Londýnskou smlouvou z dubna 1915 Francie a Velká Británie ve snaze přilákat Itálii na válečné pole slíbily jí kromě Valony a albánského zázemí mnohem více – Istrii a téměř celou Dalmácii. Tímto by Itálie získala moc nad celým pobřežím Jadranu, dříve nazývaného Benátský záliv. Avšak tento štědrý ústupek skrýval v sobě nebezpečí možného konfliktu, který také posléze vznikl, konfliktu s novým státem zrozeným na zbytcích Rakouska na druhém břehu Jadranu, Jugoslávií. Proto italská národní a z mnoha důvodů i mezinárodní politika po dlouhou dobu nebyla jednotná v názoru na osud Rakousko-Uherska po jeho porážce. Velmi opatrně se choval i ministr zahraničí Sonnino. Ve svém dopisu papeži Benediktu XV. z 1. srpna 1917 zdůrazňoval své pochyby týkající se rozdělení Rakouska i změny jeho vnitřních struktur. Na základě jeho názoru Itálie o několik měsíců odložila svůj oficiální postoj k otázce Československa.

Proto také Itálie, která vstoupila do války deset měsíců po velmocích, nepřipravena na válečné úsilí, přesahující veškeré očekávání, nevěnovala okamžitou pozornost Československé národní radě, neobvyklému konkurentovi, který začal z Paříže hrát na šachovnici zahraniční politiky. Čs. národní rada, díky mezinárodní prestiži politika a myslitele Tomáše Masaryka, mohla počítat s finanční podporou mnohých komunit českých a slovenských emigrantů v Severní Americe i s vojenskou podporou krajanů, pobývajících v Rusku a Francii. Ale na rozdíl od Ruska a Francie v Itálii, která vstoupila do války měsíc po podepsání londýnské smlouvy, nebyli Češi schopni získat pro Čs. národní radu podporu veřejnosti ani politický souhlas. Zcela zde chyběli čeští a slovenští emigranti. Sama Itálie byla od poloviny 19. století až do začátku první světové války zemí velkého vystěhovalectví do Ameriky a Francie, zde byla tu a tam podporována separatistická politika Masaryka, Beneše a Štefánika, slovenského emigranta, ale naturalizovaného Francouze.

Na začátku italsko-rakouského nepřátelství asi 300 Čechů a Slováků žijících v Itálii bylo urychleně internováno, většinou na Sardinii, Ti, jako poddaní nepřátelského národa, i když mnozí protestovali, že jsou Češi nebo Slováci, ne Rakušané. Ale když válka pokročila, 14. dubna 1916 zazněl konečně z italského parlamentu hlas poslance De Cesare na podporu českého separatismu. Na podzim téhož roku se Čechu Karlu Veselému, bývalému řediteli cukrovaru ve Ferraře, podařilo vymanit se z nuceného pobytu na Sardinii a v Římě začal obracet pozornost italského tisku k československé otázce. Byla to hlavně italská žurnalistika, která udržovala tento problém živý, nejprve články Pietra Silvy a Vica Mantegazzy v „Corriere della Sera“, jimž přizvukovaly listy „Il Messaggero“, „Il giornale d´Italia“ v Římě, „ Il Mattino“ v Neapoli, „ La Gazzetta del Popolo“ v Turíně a Mussoliniho „Il popolo d´Italia“. V lednu 1917 Enrico Scodik, člen ústřední rady „Dante Alighieri“, založil v Římě „ Italský výbor pro československou samostatnost“. Ve svém programovém prohlášení se snažili o vyjasnění faktu, že „ Itálie, která si vymohla svá práva na Jadranu, může povolit přístup k tomuto moři i Čechoslovákům, kteří by pro své potřeby nalezli v italských svobodných městech Terstu a Fiume přístavy vždy bezpochyby přátelsky otevřené“. Ke Scodikovu výboru se připojilo 57 senátorů a 142 poslanců. Československá otázka se také v Itálii vrátila mezi témata diskusí o evropské politice. Byl nejvyšší čas, protože na začátku roku 1917 Česko-slovenská národní rada v Paříži, vzniklá z původního Českého komitétu zahraničního, otevřela svou reprezentační kancelář v Římě. Československá otázka si v té době pro mnoho důsledků nevyžadovala tichou politickou dohodu, naopak vyžadovala bezprostřední řešení dohodou vojenskou. Byla to Národní rada v Paříži, která pobízela k rychlému založení vlastního národního vojska s cílem dosáhnout uznání statusu svrchované československé státní reprezentace. Jistě tedy při vypuknutí války nestačily k takovému účelu dobrovolnické odvody mezi Čechy žijícími ve spojeneckých zemích: jen asi 300 dobrovolníků ve Francii v Cizinecké legii, 700 v Rusku a asi 100 ve Velké Británii. Bylo zapotřebí několik desítek tisíc vojáků a nebylo jiné řešení než využít Čechy a Slováky, zajatce z rakousko-uherských pluků na ruských a italských frontách. Bylo v plánu vyslat je na francouzskou frontu, která potřebovala nové síly a kde nebyly rakousko-uherské regimenty, z jejichž řad by se mohlo čerpat. Tato možnost byla vždy odmítnuta italským vojenským velením. V červenci roku 1916 Cadorna zavrhl i požadavek Rusů naverbovat celý prapor výzvědčíků mezi českými vězni, tak jak to sami provedli na ruských frontách a s dobrými výsledky. Italské velení vůbec nezajímaly etnické kontrasty ani rozdílné ideologické motivace protivníků. Bosňáci, Němci, nebo Češi byli jednoduše nepřátelští vojáci vázáni respektem k zákonu cti, který nepřipouštěl „zradu“. V koncentračních táborech byli dezertéři dokonce vůči ostatním vězňům diskriminováni. Porozumění vojenského velení pro československou kauzu zrálo tedy hodně pomalu. Dalším impulsem v tomto směru byl také ohlas knihy Edvarda Beneše „Čechy proti Rakousku“ v italském tisku. Byla vydaná s předmluvou poslance Andrey Torre, kterou publikoval i římský list „ Messaggero“.

Velký neklid zatím zasáhl i místa, kde byli internováni rakousko-uherští vězni bez rozlišení národnosti. První úspěch v politice i publicistice ve prospěch československé nezávislosti se dostavil konečně v lednu 1917, kdy byly evakuovány koncentrační tábory v Santa Maria Capua Vetere a v Padule na jihu Itálie, aby uvolnily místo Čechům roztroušeným ve smíšených táborech Sulmona, Altamura, Carini a jiných, zřízených obvykle z opuštěných klášterů a starých pevností. Češi přivítali toto opatření s radostí, jelikož to znamenalo konec pří se skupinami národnostních soupeřů a opětovné shledání se ztracenými druhy. V Santa Maria Capua Vetere byl téměř okamžitě vytvořen „Československý dobrovolnický sbor“, zejména díky iniciativě Bedřicha Havleny, Josefa Logaje, který později sepsal historii legií, a Jana Čapka, který 17. června 1918 padl na jižním toku řeky Piavy v lokalitě Fossalt, v boji proti Rakousko-Uhersku, v poslední ofenzívě v historii habsburské monarchie.

Klášter, kaple a baráky zajateckého tábora Certosa di Padula v Itálii,kde se formovala čs.legie (originál pohlednice zakoupen v tabaccheria (prodejně tabáku) v táboře zajatcem a krátce nato již čs. dobrovolcem (legionářem) Václavem Špottem 25. února 1918)

Velikonoční oslavy pěti tisíc českých vězňů 8. – 9. dubna 1917 proběhly v táboře Santa Maria Capua Vetere ve vlasteneckém duchu. Po pochodu „Za českou krev“, zahraném smyčcovým orchestrem a písni „Ty, jenž jsi Čech“ zazpívané sborem, následovala gymnastická cvičení Sokola, která převedlo několik stovek dobrovolníků. Program vyvrcholil prezentací později slavného obrazu „Za svobodu“ malíře-vězně Břetislava Bartoše. Obraz představoval čtyři povstávající figury, jako symboly povstání Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků proti Rakousku. Na závěr zazněla píseň vězňů „Kde domov můj“, která se na konci války stala národní hymnou. Koncem června byli internovaní z tábora Santa Maria Capua Vetere přestěhováni do tábora Padula, kde 10. října 1917 bylo napočítáno 3.195 příslušníků „Československého dobrovolnického sboru“, povětšinou dělníků, nádeníků a rolníků, ale jen 120 úředníků a 129 studentů, učitelů a vysokoškoláků.

Nečekaný útok Rakouska ve východním Benátsku v říjnu 1917 s následující italskou porážkou na frontě od Isonza k Piavě obměkčil, i když zcela nepřekonal odpor vojenského velení proti vyzbrojení českých a slovenských zajatců, požadovanému Národní radou v Paříži.

V únoru 1918 bylo proto možné dosáhnout jen kompromisu, navrženého prezidentem Komise pro válečné zajatce generálem Spingardim: vytvořit z dobrovolníků tzv. „pracovní prapory“ určené k vybudování obranných zařízení v zázemí fronty. Mezi začátkem března a polovinou dubna 1918 odjelo celkem 11 200 dobrovolníků v italských uniformách s červeno-bílou stuhou na baretu a na levém rukávu stavět obranné stavby v Adige a Mincio. Jejich zaměstnání ovšem trvalo krátce; z „pracovních praporů“ se na italské frontě záhy stala „Československá legie“, která jako taková byla 15. dubna 1918 uznána i italskou vládou. Šest dní nato byl ustavující protokol podepsán předsedou vlády Orlandem a ministrem války Zupellim v Římě. Za Československou národní radu jej podepsal generál Milan Štefánik. Itálie uznávala jednotu a nezávislost československého vojska, které podléhajíc Národní radě v Paříži bojovalo proti centrálním mocnostem. Jeho jednotky v Itálii byly podřízeny nejvyššímu italskému velení a Italové byli i nejvyššími důstojníky legie. Českoslovenští vojáci však byli rozhodně stavěni na roveň italským a měli možnost optovat italské občanství.

Poté začaly se okamžitě formovat ozbrojené oddíly hlavně výběrem z „pracovních praporů“. Z 1600 mužů IV. praporu to bylo 1372 mužů. 26. dubna už byly připraveny tři pluky po třech praporech. N počest statečnosti Čechoslováků nosili označení nejlepších italských vojenských oddílů: klobouk alpínů a dýku vojínů úderných rot. 4. května 1918 měla legie 11 473 vojáků a 365 důstojníků, z nichž bylo 1235 italských vojáků a 166 italských důstojníků. O dva měsíce později, těsně před útokem na alpské frontě a na Piavě, vzrostl počet na 13 653 vojáků, z toho 1270 Italů a 489 důstojníků, z nichž bylo 164 Italů. Legie se nyní dělila na čtyři pluky, očíslované od 31. do 34., a disponovala výzbrojí a všemi službami předepsanými pro italské divize.

Jeden z italských legionářů, střelec čs. 31.pluku br. Vomelka (foto V. Valníček, 1918)

Později vznikl i pátý pluk číslo 39, který spojil družiny výzvědčíků působících od švýcarských hranic až po dolní tok Piavy a podléhajících přímo rozkazům z jednotlivých frontových úseků. Podle příkladů z Ruska měli výzvědčíci riskantní úkol proplížit se až k nepřátelským liniím a díky svým znalostem němčiny zachytit ústní rozkazy předsunutých hlídek. Ale měli také podněcovat své krajany z rakousko-uherských jednotek k dezerci nebo k skrytému sabotování útoku. K tomuto účelu používali letáky shazované letadly nebo vystřelované vrhači bomb. Přestože legionáři jako českoslovenští příslušníci bojovali jen krátce, zanechali za sebou dlouhou stopu krve podél fronty od Trentina až k Piavě, kterou ještě dnes označují pamětní desky 46 popravených.

Boje začaly ofenzívou Rakousko-Uherska rozpoutanou od Altopiana po Monte Grappa v noci ze 14. na 15. června 1918, která ale brzy byla zastavena. K prolomení, i když jen na pár dní, přece jen došlo, na středním toku Piavy, před výšinou Montello, kde se řeka rozšiřuje a tím v období sucha, jaké nastává v půli června, vystupují na dlouhém úseku řeky ostrůvky. Zde asi 50 legionářů z 9. setniny 39. pluku výzvědčíků bylo překvapeno přípravnou palbou a 25 z nich, bez možnosti stáhnout se, padlo do rukou Schutzenovy 13. divize. Po spěšném, více než desetikilometrovém pochodu, bylo 15 výzvědčíků odvedeno do Conegliana, souzeno v kasárnách Vittoria Emanuela II., ihned popraveno a pohřbeno na protějším cvičišti. Dnes je připomíná mramorová pamětní deska v ulici „Via dei Martiri Cecoslovacchi“. Dalších deset výzvědčíků bylo zavedeno ke Casa Montone, sídlu rakousko-uherského velení, na návrší Collalto. Téhož večera po rychlém soudu byli zastřeleni a na místě pohřbeni. I v nížině, v průrvě otevřené směrem k řece Piavě od Candelú do Musile, mezi italskými zajatci byli v rakousko-uherském zajetí i českoslovenští výzvědčíci. Tři z nich, zajatí 71. slovensko-maďarským plukem se sídlem v Piavonu, byli oběšeni odpoledne 16. června na morušovníku na místním náměstí. Další tři byli oběšeni o dva dny později pěšáky 64. uherské divize v Oderzu.

Níže, v oblasti Fossalta u Piavy směrem k San Doná, se odehrávaly kruté bitvy, které trvaly od 17. do 19. června a kterých se zúčastnili i Češi prvního praporu z 33. pluku. S nimi byly i dvě výrazné osobnosti československého odboje – Jan Čapek a Bedřich Havlena, kteří byli, jak již bylo zmíněno, mezi zakladateli „Československého dobrovolnického sboru“ v Santa Maria Capua Vetere. První z nich, uznávaný jako „nejslavnější osobnost československého hnutí v Itálii“ zahynul, při postupu proti kulometnému hnízdu. Bedřich Havlena byl mezi osmi legionáři zajatými Rakušany. Během soudu dokázal svou odhodlanost a při popravě oběšením 21. června v Calvecchia, na předměstí San Doná na cestě do Ceggia, projevil mimořádnou odvahou. Požádal, aby mu byly uvolněny ruce, předešel popravčího a sám si navlékl černou kápi. I dalších sedm legionářů bylo oběšeno, pět 18. června v Davanzo nedaleko Calvecchia na kaštanech před místní školou a dva 19. června v San Stino, na morušovnících v lazaretu.

V bitvách na dolním toku Piavy padlo deset legionářů. Byly napočítány stovky raněných, mezi nimiž byli posléze další mrtví. Mezi četnými nezvěstnými byli i popravení legionáři. 4. července v Bassanu Viktor Emanuel III. osobně vyznamenal legionáře jednou stříbrnou a čtrnácti bronzovými medailemi a rovněž třinácti válečnými kříži. Událost byla vysoce ohodnocena národním tiskem.

Koncem června se boje přesunuly do nížiny Piavy, na frontu u Trentina. Akce na získání Cima Valbella 29. června se zúčastnil také 5. a 6. oddíl výzvědčíků, jejichž součinnost byla hodnocena novinami „Corriere della Sera“ jako skvělá. Zahynulo zde 19 legionářů, 66 bylo zraněno a 4 byli nezvěstní. Mezi nimi byl i legionář Bohumil Vacha, který byl zajat a oběšen 6. července v Mandriele, v Altipiano Asiago. Většina čs. legie byla přestěhována 21. června 1918 do sektoru Monte Altissimo, mezi jezerem Lago di Garda a řekou Adiží, s úkolem bránit veronskou nížinu. 21. září legionáři 34. pluku bránili v bojích muži proti muži kótu 703 Doss Alto, napadenou po prudké dělostřelecké přípravě dvěma rakousko-uherskými oddíly. O dva dny později zaútočili legionáři s podporou bersaliérů na opevněné protivníkovy zákopy v Cima Tre Pezzi, na soutoku bystřin Assa a Ghelpac. Tentokrát se legionáři vrátili s asi osmdesáti zajatci, ale v Doss Alto zanechali v rukou nepřítele 4 spolubojovníky, kteří byli 22. září oběšeni rakousko-uherskými protivníky v olivovém háji v Prabi, v oblasti Arco.

Památka československých legionářů je připomínána každého 4. listopadu, spolu s památkou Italů padlých v první světové válce. Ale každá návštěva Čechů na památných místech je příležitostí ke vzpomínce, i když jejich cesta nemá charakter putování tak jako letošní pouť Václava Viktora, který zdolal pěšky v 28 etapách vzdálenost 600 km z Levin do Davanzo, kde byl 19. června 1918 popraven jeho předek František Viktora.

Z italštiny přeložila Šárka Myslikovjanová, překlad upravil Ivo Imrýšek

Text: Euegenio Bucciol¨

Foto: archiv MUDr. Svatopluka Valníčka

O autorovi

Profesor Eugenio Bucciol, prezident Centra pro historickou dokumentaci první světové války v San Polo di Piave, se narodil 26.září 1930 v obci Piavone, která je dnes součástí města Oderzo, jež leží několik km východně od řeky Piavy v severní Itálii. Je historikem a zabývá se dlouhodobě činností československých legií a jejich bojem za naši samostatnost, který probíhal po boku Italů v první světové válce. S tím souvisí i jeho zásluhy o organizaci péče o pamětní desky československých legionářů popravených rakousko-uherskými velitelskými kádry v oblasti řek Piavy a Brenty v roce 1918. Je autorem výstavy „Od Piavy k Vltavě“ a spolu s Ing. Hofbauerem a jeho následovníkem Milanem Henzlem i její české verse „Od Vltavy k Piavě,“ která po počátečních expozicích v Itálii v devadesátých letech prošla v době od konce let devadesátých do dneška mnoha českými městy (např. Praha, Blansko, Boskovice, Moravská Třebová, Krucemburk, Letovice, Brno-Tuřany) , ale i některými místy na Slovensku. V současné době začíná v ČR putovat jeho další výstava, věnovaná osudům zvířat ve válkách. V letošním roce pan profesor spolu se správními a ekonomickými činiteli z okolí Piavy pozval a hostil při příležitosti devadesátiletého výročí vzniku Československa a 90. jubilea činnosti čs. legií v Itálii žáky a učitele Střední vojenské školy Československých legií a Vojenské odborné školy MO z Moravské Třebové. Organizoval spolu s českou stranou jejich návštěvu oblasti bývalých bojů v okolí Piavy. Byli provedeni všemi pro naši historii památnými místy v této části Itálie. Profesor Bucciol je nositelem českého vyznamenání „Záslužný kříž Ministerstva obrany ČR “ a to zejména za zásluhy o propagaci tradic českých legionářů a jejich udržování a to nejen v Itálii, ale i u nás. 

Svatopluk Valníček

Otištěno: Hlasy muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm, č. 1 – 4/2008

Připravila: Jitka Lenková