Slavné bitvy čs. legií – bitva u Zborova
Kdy: 2. 7. 1917
Kde: u městečka Zborov nedaleko Tarnopole v dnešní Ukrajině
Kdo: státy Dohody (Velká Británie. Francie, Itálie, USA, Rusko) X tzv. centrální (ústřední) mocnosti (Německá říše, Rakousko-Uhersko, Bulharsko, Osmanská říše)
přesněji: v tomto střetu armáda Rakousko-Uherska X ruská armáda vč. čs. brigády
Důvod: Ruská armáda po třech letech bojích a s prosakujícími revolučními myšlenkami začínala podléhat nedisciplinovanosti, chaosu a rozkladu. Vojáci se zvláště zajímali o bolševickou vizi ukončení války na základě předválečného stavu,. Povzbudit do dalších bojů by je mohly, podle představ prozatímní vlády a nového vrchního velitele generála Brusilova, úspěchy na frontě. Přes všechny problémy to nebyla nerealistická vize, protože ruská armáda měla na své frontě stále ještě dvoj- až trojnásobnou převahu nad nepřítelem, jehož jednotky na Východě navíc nepatřily právě mezi ty elitní. Generál Brusilov se rozhodl opřít o své nejspolehlivější jednotky a s jejich pomocí ukáznit i ty rozvrácenější, zasažené bolševickou propagandou. Takto připravené ruské vojsko potom mělo své síly proti nepříteli napřít v tzv. Kerenského ofenzívě vedená ve směru Tarnopol-Lvov.
Průběh bitvy: V té době již v ruské armádě působily i početnější československé jednotky složené především ze zajatců a přeběhlíků. Jejich kariéra začala již na počátku války, kdy českoslovenští vojáci působili jako průzkumníci u ruských jednotek. K jejich spojení do jednoho oddílu útočné pěchoty, brigády o třech neúplných plucích pod velením ruského plukovníka Trojanova, došlo v létě 1917. Vzhledem k nedostatkům ve výzbroji, výstroji i výcviku se s ní však počítalo jen ve vedlejším, nikoliv hlavním útočném sledu, a to ve II. sboru 11. ruské armády pod velením generála Selivačova. Úkolem čs. brigády se tak stalo působit jako spojka mezi dvěma finskými brigádami, které měly zaútočit jako první. Čechoslováci, celkem cca 3500 mužů s 30 kulomety, 4 zákopovými děly a 4 minomety, zajišťovali na frontě úsek dlouhý 6 km a především měli při ofenzívě chránit finské divize z boku. Shodou okolností se proti Čechoslovákům na ruské straně ocitli rovněž převážně Češi, příslušníci plzeňského 35. pěšího pluku pod velením plukovníka Köppla, dále jindřichohradeckého 75. pěšího pluku a olomouckého 5. mysliveckého praporu, doplnění ještě 1. bosenským plukem. Tyto síly měly převahu jak v mužích (cca 4000 vojáků), tak ve zbraních (100 kulometů, 50 – 60 děl). To, že vlastně bojují Češi proti Čechům, obě strany zjistily až během bojů. Celou ofenzívu ruské armády zahájila 7. 7. 1917 v 8 hod. dělostřelecká příprava a vpád do nepřátelských zákopů, jediný úspěch toho dne však ruské jednotky zaznamenaly u Koňuch jižně od Zborova. I tak se však podařilo postavení rakousko-uherských jednotek oslabit a jejich plánované německé posily se navíc opozdily, takže výchozí situace pro další útoky ruské armády se tak stala značně příznivou. Druhý den, 2. 7. 1917, začala znovu ruská dělostřelecká příprava a 4. finská divize zahájila útok na dominantu tohoto úseku fronty, kopec Mohyla. Čechoslováci tento finský útok podpořili a cca v 10 hod. se jim podařilo obsadit 1. linii nepřátelských zákopů, po dalších 45 minutách i druhou a před polednem ještě třetí, čímž dosáhli nejhlubšího průlomu v rámci celého II. sboru. Generál Selivačov podpořil čs. brigádu zálohami (82. divize), přibližně ve 13 hod. obě jednotky společně dobyly kopec Mohyla a postoupily tak až 5 km hluboko do nepřátelského území. Tento bojový úspěch II. sboru se však nepodařilo dále zúročit, protože k prolomení fronty došlo na nečekaném místě a za útočnými sledy nebyly připraveny další zálohy.
Důsledky: Kerenského ofenzíva, poslední ofenzíva 1. světové války, nebyla přes dílčí postup na některých úsecích fronty úspěšná. 19. 7. 1917 přešly jednotky nepřítele do protiútoku, ruská vojska byla poražena a rozklad ruské armády pokračoval dál. Sám Alexandr Fjodorovič Kerenskij (1881-1970), premiér ruské prozatímní vlády, po němž byla ofenzíva pojmenována musel po levicovém převratu 25. 10. 1917 (Velká říjnová socialistická revoluce) Rusko opustit a žil v exilu, do roku 1940 ve Francii a do konce života v USA. Čs. brigádu stálo vítězství u Zborova na 200 padlých a 800 raněných, samotná brigáda však zajala 3210 nepřátelských vojáků a ukořistila 15 děl a 50 kulometů. (Celkem padlo v Rusku v této válce 4112 čs. vojáků). Význam bitvy u Zborova, po roce 1948 nepříliš zmiňované, spočívá v tom, že po ní se Rusko již nebránilo tomu, aby vznikla regulérní československá zahraniční armáda. Původní jediná brigáda tak mohla být byla během následujícího půl roku doplněna z dobrovolně se hlásících československých zajatců až do velikosti armádního sboru s vlastním dělostřelectvem a pomocnými technickými jednotkami. K porážce Rakouska-Uherska v 1. světové válce přispěli tito legionáři také obsazením Transsibiřské magistrály, čímž znemožnili návrat německých a rakousko-uherských zajatců zpět a jejich nové začlenění do dalších bojů. V politické rovině oficiální uznání této československé zahraniční armády mělo za následek nastolení nového právního vztahu mezi Čechoslováky jak k Rakousku-Uhersku, tak k jeho nepřátelům v této válce, spojencům v rámci Dohody. Z tohoto „zárodku“ se nakonec také po rozpadu Rakouska-Uherska podařilo „vypěstovat“ až zcela nový, samostatný československý stát přesně podle vize jeho budoucího prvního prezidenta, T. G. Masaryka.
Zajímavost: Pozoruhodný úspěch čs. brigády býval vysvětlován tím, že jakmile bojující strany zjistily, že vlastně Češi stojí proti Čechům, zastavily boj a Češi na rakousko-uherské straně přešli hromadně a dobrovolně do zajetí Čechů na straně ruské, což vzhledem ke značnému počtu zajatců vypadá i logicky. Rakouské vojenské velení se však snažilo tomuto nařčení, týkajícího se především plzeňského 35. a jindřichohradeckého 75. pluku, čelit a generál Böhm-Ermolli dokonce svému císaři, Františku Josefovi I. , poslal 11. 7. 1917 hlášení o tom, že k něčemu takovému rozhodně nedošlo a že se ani jeho vojáci nedohodli s nepřítelem na vyklizení pozic.
V bitvě u Zborova proti sobě údajně stanuli také dva budoucí českoslovenští prezidenti, na rakousko-uherské straně Klement Gottwald a na ruské Ludvík Svoboda.
Boj rozvědky české družiny ručními granáty (František Parolek)
Zdroj: Jitka Lenková, Václav Pavlík: Nejdůležitější bitvy našich dějin, Alpress 2007
