Přímý a očitý svědek poválečných událostí v českém pohraničí vzpomíná

V několika posledních měsících jsme stale častěji svědky sílících snah o relativizaci výsledků 2. světové války. Považuji proto za zcela zásadní, a také nezbytné, aby Československá obec legionářská, věrná odkazu zakladatelů samostatného Československého státu, stála na straně ochrany hodnot svobody, demokracie a cti.

Proto vám nyní nabízíme autentickou zkušenost člověka, který zažil na vlastní kůži 2. světovou válku a také situaci bezprostředně následující po jejím skončení v českém pohraničí. Česká televize před časem odvysílala velmi jednostranně pojatý pořad s názvem Vraždění po česku. Text rozhovoru s pamětníkem tehdejších událostí Josefem Kučerou vám tímto předkládáme v nezkrácené podobě především jako osobní výpověď člověka, který byl přímým a očitým svědkem událostí, které Česká televize svým pořadem zdeformovala. Učiňte si prosím svůj vlastní názor na to, co se tehdy mohlo stát.

Děkuji vám za čas, který věnujete přečtení tohoto rozhovoru, který s panem Josefem Kučerou vedl náš bratr Jaroslav Jarolím.

S legionářským pozdravem Věrnost za věrnost

Milan Řepka, tiskový tajemník ČsOL

Josef Kučera z brněnské organizace ČsOL působil krátce po skončení 2. světové války v roce 1945 v Počeradech poblíž Postoloprt. Zde je s ním rozhovor.

Za jakých okolností ses dostal na Žatecko a jaké byly tvoje první úkoly?

17. května 1945 jsme dorazili s 1. čs. armádním sborem do Prahy. Už 23. května jsem byl odeslán do Žatce převzít místní poštu do národní správy. 25. května jsem poštu předal poštovním úředníkům z Prahy. Za několik dní poté jsem byl odvelen do Počerad, kde jsem byl jmenován velitelem místní posádky. V této době se vše velmi rychle měnilo, zařazení, úkoly, lidé přicházeli a odcházeli.

Máš nějakou konkrétní vzpomínku z počátku svého působení na Žatecku?

Přibližně počátkem června jsem byl služebně v Postoloprtech. Vzpomínám si, že jsem jednou musel zakročit, když jsem byl svědkem šikanování německého obyvatele, který na pokyn jistého gardisty musel přenášet dlažební kostky hned na jedno místo a zpět. Tomuto jsem učinil přítrž v souladu s pokyny, které jsem obdržel pro výkon funkce v převážně německém prostředí.

Kde se nacházelo v té době obyvatelstvo německého původu a jak s ním bylo nakládáno?

Ženy a děti německé národnosti byly umístěny v tzv. „Bažantnici“, což byl ale jen místní název. Ve skutečnosti se jednalo o koncentrační tábor, který Němci nechali vybudovat pro židovské míšence protektorátu. Sám jsem tam byl asi dvakrát na pravidelné kontrole pořádku a zákonnosti a nezjistil jsem nic nepatřičného nebo dokonce odporujícího zákonu.

Máš jakoukoli konkrétní informaci o nějakých porušeních pravidel a zákonů ve vztahu k německému obyvatelstvu v místě tvého působení?

Jednoho dne ráno jsem se dověděl, že jistý kpt. Černý nechal zastřelit přibližně 20 Němců, příslušníků SS, které rozpoznával podle typického tetování v podpaždí. I když jsem nebyl přímo u vyšetřování případu, doslechl jsem se, že kpt. Černý pocházel ze severních Čech, kde měl před válkou rodinu. Po návratu zjistil, že celá rodina byla Němci vyvražděna, což u něj vyvolalo touhu se pomstít. Kpt. Černý byl příslušník zahraničního odboje a vrátil se s 1. čs. armádním sborem. Po této svévolné a nikým nenařízené exekuci náhodně vybraných příslušníků SS byl kpt. Černý odvelen do Prahy a bylo mu zakázáno působení v pohraničí, tedy mezi Němci. Jak byla tato záležitost řešena právně, nevím. Ukazuje to ale, jak rozjitřená to byla doba a jak válečné události ovlivnily psychiku lidí.

V poslední době se v našich médiích dovídáme stále zaručené informace o bestialitě Čechů obecně a českých vojáků zvlášť. Mluví se dokonce o okolo tisíci postřílených Němcích v Postoloprtech samotných. Co na to můžeš říct?

To není vůbec myslitelné. Nedomnívám se, že tato obec vůbec měla tehdy tolik obyvatel, jestli si vzpomínám, tak obyvatel měla kolem 700, což je ostatně možné zjistit v archívu. V každém případě by se taková událost nemohla nijak utajit a všeobecně by se o ní vědělo, zvláště mezi vojáky tam sloužícími! Nic takového jsem ale v dané době neslyšel, takže to považuji za naprostý nesmysl a snahu ex post očernit zejména zahraniční odboj.

Vzpomínáš si ještě na něco zvláštního, co tě zaujalo jako člověka a zůstalo ti v paměti z oné doby?

Na jednu epizodu si vzpomínám velmi dobře. Byl jsem poslán zjistit totožnost člověka, který se ubytoval krátce předtím v Počeradech. Zjistil jsem, že se jedná o Ukrajince s rodinou, který pocházel od Lvova, a prchajícího před pronásledováním. Protože jsem byl znalý tamních poměrů a metod tamní tajné služby, doporučil jsem mu, jelikož se o něm již vědělo, aby urychleně odešel, což patrně udělal, neboť do rána zmizel. Poté jsem podal hlášení, že se na uvedeném místě nenachází. Jiná moje příhoda, už v době, kdy jsem byl v Brně. Jel jsem tehdy do Počerad, kde mi jeden domek se zahradou připomínal naši usedlost v Teremné na Volyni a řekl jsem nahlas, že by se mi ten domek líbil. Po návratu do Brna jistá Němka, nepamatuji si již její jméno, se mě zeptala, zda chci jejich dům. Na to jsem jí odpověděl, že jejich dům nechci a ona jako sociální demokratka může v republice zůstat. Paní však prohlásila, že se rozhodla odejít s ostatními Němci a že by byla ráda kdyby si právě on jejich domek ponechal. Nevím proč, možná to řekla proto, že jsem měl v tom místě dobrou pověst, kdo ví.

Jak se ubíral dál tvůj osud? Jak jsi se vlastně dostal do Brna?

Jednou jsem se vracel vlakem z Prahy z MNO do Počerad vlakem a tam jsem se setkal se svým kamarádem učitelem Liškou. Ten mi řekl, že Zemský národní výbor potřebuje pracovníky pro tzv. „cenovou kontrolu“. Vrátil jsem se tedy do Prahy na MNO a tam mi nabídli místo v Brně nebo v Ústí nad Labem, Protože jsem nechtěl zůstat v pohraničí, vybral jsem si Brno, kde, s přestávkou svého věznění v padesátých létech, žiji dodnes.

Josef Kučera byl později, v padesátých letech, několik let vězněn, mimo jiné v Jáchymově. Nyní žije s manželkou v Brně a těší se dobrému zdraví.

Vložil: Ladislav Lenk