Vzpomínky na Balkánskou cestu

Dne 8. 5. 2010 byl do hodnosti generála povýšen pan Jaroslav Klemeš. Je jedním z 2500 účastníku čsl. zahraniční armády, kteří zvolili cestu za svobodou přes Balkán.

Jaroslav Klemeš odešel z Čech v lednu 1940, po strastiplné cestě přes Slovensko a Maďarsko, překročil jugoslávsko-maďarské hraníce a pomoci krajanů v Slavonii se dostal do Českého národního domu v Zagrebu. Zde byl v péči krajanů odbojářů spolu se svým přítelem z mládí Ludvíkem Čambalou. Jeho přítel tuto cestu popsal v útlé knížce Moje druhá světová válka. Společné s vděčnosti vzpomínají na vřelé přijetí od krajanů a starostlivost o jejích osud. Krajanská odbojová organizace vedena prof. MUDr. Smetánkou organizovala soustředění uprchlíků z ČSR do Českých národních domů, kde bylo zajištěno ubytovaní, stravování, ošacení a zabezpečení náhradními cestovními doklady a jízdenkou na cestu přes Beograd do míst, kde se organizovala československá armáda. Z českého národního domu v Zagrebu, Šubišova 20, bylo doložitelně a jmenovitě odesláno 672 dobrovolníků. Jaroslav Klemeš spolu s dalšími 22 uprchlíky byl odeslán 22. 3. 1940 do Beogradu Dále jeho cesta vedla na Střední Východ, prodělal vojenský výcvik v francouzské Cizinecké legii. Převeden byl do řádné československé zahraniční armády, bojoval v Africe a Francii. Popádu Francie byl evakuován do Velké Británie, prodělal výcvik radisty a parašutisty s určením působností na území protektorátu. Následovalo dlouhé čekání, až přijde řada na jeho skupinu. Seskok na území Čech se uskutečnil v lednu 1945 a Klemeš udržoval styk s Londýnem do května 1945. Když vypuklo květnové povstání v Praze, přesunul se do Prahy a zde působil jako radista. V letech 1950–51 byl zatčen a vězněn.

Po 70 letech jsem vypátral Jaroslava Klemeše v Ústí nad Labem, a navštívil ho. Bylo to nádherné setkáni. Byl upřímně dojat, když jsem mu ukázal sepsané vzpomínky napéčí, kterou věnovala krajanská organizace Česka Beseda uprchlíkům z ČSR v letech 1939-1941 v Zagrebu. V seznamu uprchlíků-dobrovolníků kromě sebe a přítele Čambaly našel zhruba 145 jmen, které znal osobně ze zahraniční armády.Tímto se prakticky potvrdila pravdivost seznamu.

U příležitostí mé druhé návštěvy generála Klemeše v Ústí jsem mu věnoval přehled jeho druhů parašutistů, kteří prošli přes Zagreb a Beograd. Byl jsem překvapen, jak veliký byl počet parašutistů vysazených na uzeni ČSR během války, kteří prošli Balkánskou cestou.

Na oplátku jsem dostal prohlášeni a poděkováni určené všem krajanům, kteří pomáhali budoucím československým vojákům na jejích cestě přes Jugoslávii.

Prohlášení generála Klemeše:

„Prohlašují, že popis Balkánské cesty uprchlíků přes Jugoslávii tak, jak tyto události líčí Ing. Václav Šrámek ve zprávě pro Vojenský historický ústav Praha, jsou věrohodně zpracovány.

Osobně jsem prožil zejména tu část zprávy, kde se hovoří o přijeti, ubytování – stravováni-ošacení v Českém národním domě v Zagrebu a zajištění přepravy do Beogradu, kde nás převzala do opatrováni další skupina českých krajanů.

Toto mé potvrzeni zde je vlastně maje povinnost potvrdit zahraniční odbojovou činnost těm lidem z Jugoslávie v Zagrebu a Beogradu, kteří nám v té době r. 1940 na naší cestě do zahraniční armády tak nezištně pomáhali.

Tímto jim jak za sebe, i za mnohé spolubojovníky upřímně děkuji.“

Podklady pro výše uvedené skutečností jsou přejaty z:

Vzpomínky na Balkánskou cestu uprchlíků z ČSR a Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska přes Jugoslávii za svobodou v létech 1939–1941

Zpracoval: Ing. Václav Šrámek žijící do roku 1946 v Zagrebu

Vzpomínky na Balkánskou cestu uprchlíků z ČSR a Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska přes Jugoslávii za svobodou v letech 1938-1941

(Zkrácená anotace zprávy připravované pro VHÚ Praha.Tato úprava je určená na webové stránky Československé obce legionářské.)

Pojem Balkánská cesta vznikl počátkem druhé světové války a vysvětluje, kudy se odcházelo za svobodou. Po prohrané válce Polsko nebylo použitelné jako cesta za svobodou. Zůstala cesta přes Maďarsko, Jugoslávii a dále přes Balkán. Maďarsko bylo nebezpečné, ale útěk přes Jugoslávii byl snadnější, protože o uprchlíky se postarala česká menšina.

V Jugoslávii před 2. světovou válkou žilo zhruba 115 tis. Čechů a Slováků, kteří se schází v mnoha spolcích. Všechny zastřešuje Československý svaz v království Jihoslovanském. Od roku 1936 je jeho předsedou prof. MUDr. František Smetánka, děkan lékařské fakulty v Záhřebu.

První uprchlíci

Po mnichovském diktátu v září 1938 přichází do Záhřebu první uprchlíci z ČSR, hlavně antifašisté a rodiny židů. Po březnu 1939 přichází další, zejména ti, kterým hrozí přímé nebezpečí od nacistů. Následují je jednotlivci a skupiny, kteří chtějí bojovat za osvobození ČSR. Uprchlíci hledají pomoc u krajanů a čs. svaz organizuje jejích příjem za široké účasti krajanů. Tato péče trvá od září 1938 do pádu Jugoslávie v dubnu 1941.

Dne 19. března 1939 reaguje předseda Československého svazu v království Jihoslovanském prof. Smetánka na projev dr. Beneše z 16. 3. 1939 v Chicagu, ve kterém odsoudil okupaci ČSR a vyjádřil pevnou víru v znovunabytí svobody. Prof. Smetánka se jménem krajanů, Čechů a Slováků žijících v Jugoslávii, přihlásil k výzvě prezidenta Beneše k znovuosvobození vlasti.

V březnu a dubnu 1939 organizuje Čs. svaz v Jugoslávii průjezd demobilizovaných československých vojáků a dalších uprchlíků z Podkarpatské Rusi přes celou Jugoslávii zpět do Čech.

Po okupaci

Dne 22 dubna 1939 na schůzce širšího výboru čs. svazu v Bělehradě je přijata rezoluce odsuzující okupaci ČSR a je vyhlášen boj za osvobození staré vlasti. Tímto aktem dostává spontánní reakce krajanů organizovaný řád, nejen v péci o uprchlíky, ale také v počínajícím odboji. V dubnu až červnu 1939 prof. Smetánka 3x píše krajanským sdružením ve světě a žádá vytvoření centra, které bude organizovat ve světa, nebo alespoň v Evropě, boj za osvobození vlasti. Dne 18. května 1939 píše vyslanec ČSR v Bělehradě dr. Lípa prezidentu dr. Benešovi a vysvětluje situaci v Jugoslávii v návaznosti na ukončení činnosti vyslanectví. Hlásí připravenost pracovat za nových podmínek dle pokynů prezidenta.

Dne 4. června 1939 v Daruvaru (u příležitosti otevření Českého národního domu), byla svolána valná hromada Čs. svazu, která schválila, aby odbojovou činnost vedli dobrovolní pracovníci delegováni do nově zvoleného výboru svazu. Odboj byl zaměřen na péčí o uprchlíky na jejich cestě do zahraniční československé armády, dále na informační činnost pomoci časopisu Čehoslovački Vjestnik v chorvatštině a tiskem letáku o vývoji v ČSR do 15. 3. 1939. Zároveň začala organizace sběru financí a materiální pomoci pro uprchlíky, která se konala s pomocí krajanských spolků. Vše bylo odesíláno do národních domů v Záhřebu a Bělehradě. Touto organizací byl pověřen tajemník čs.svazu Veselý. Dohodlo se začíts předběžným soupisem československých příslušníků armády žijících v Jugoslávii.

Dne 31. srpna 1939 v Bělehradě svolal dr. Lípa schůzku vynikajících krajanů, Čechů a Slováků, kteří jednohlasně potvrzují, že všichni Češi a Slováci v Jugoslávii se staví za vedení dr. E. Beneše v boji za osvobození ČSR a bez výhrad je uznávají.Vedení odbojové práce bylo svěřeno tříčlennému direktoriu – vyslanec dr. Jaroslav Lípa, MUDr. František Smetánka a zástupce Slováků. Byla přijata organizace odbojové činnosti, program nejbližší činnosti po stránce vojenskéi péče o uprchlíky a usnesení o přijetí národní daně, jednak pro krytí nákladů péče o uprchlíky, jednak pro případ, že čeští učitelé na českých školách při krajanských spolcích nebudou dostávat platy z Prahy. Se zadostiučiněním byla přijatá zpráva, že došlo k sjednocení odboje na Západě pod vedením dr. E. Beneše.

Ve zprávě není žádná zmínka o návaznosti na domácí odboj v protektorátě ani o zřízení vojenských organizací v zahraničí.

Francouzská pomoc

Dne 13. září 1939 v Záhřebu na jednání zvolených důvěrníků přednesl dr. Lípa referát o dosavadní odbojové činnosti v Americe a Evropě. Následně bylo jednohlasně potvrzeno přijetí závěrů svazu o odboji přijatých na jednání 31. srpna v Bělehradě.

Od března 1939 do září 1939 prošlo přes Lublaň–Záhřeb–Bělehrad mnoho uprchlíků, rodin i jednotlivců, kteří se snaží dostat do zahraniční československé armády. Nemají cestovní doklady ani víza, ani kde spát a co jíst. Dostává se jim pomoc od krajanů. Ubytováni jsou v spolkových národních domech, dostávají najíst i lékařskou pomoc.

Hlavní, co dostávají, jsou cestovní doklady. Získává je čs. svaz přes francouzské konzuláty. U vojáků byl podmínkou pro získáni francouzského cestovního dokladu závazek se sloužit v Cizinecké legii s příslibem, že pokud bude ustanovena řádnáarmáda_, budou ze služeb Cizinecké legie uvolnění pro čsl. armádu.

Organizačně vše zajišťoval tajemník čs.svazu Veselý v Záhřebu, v Bělehradu JUDr. Soeltner, v Lublani Jirásek. Jmenovaní měli na starosti styk s francouzským konzulátem. Všechny výdaje hradí čs. svaz ze sbírek mezi krajany až do okamžiku vyhlášení druhé světové války. Od září – října 1939 dochází i finanční pomoc z Francie.

Z tohoto období se nezachovala písemná dokumentace, není jmenný seznam uprchlých rodin a dobrovolníků do armády, ale pamětníci po válce uváděli i počet několika set osob. Podle pamětníků byli vojenští dobrovolnicí odesíláni s francouzskými doklady rovnou na Střední Východ.

Dne 23. září 1939 hlásí dr. Lípa československému zahraničnímu ústředí v Paříži výsledky jednání Čs.svazu z 31. srpna 1939 a 13. září 1939 a přikládá přehlednou zprávu o dosavadní odbojové činnosti v Jihoslávii sestavenou 19. září 1939 předsedou Československého svazu v Jihoslávii prof. MUDr. Františkem Smetánkou. Zpráva na šesti stránkách informuje o provedené činnosti a přihlašuje se k činné spolupráci s prezidentem Benešem.

dne 30. září 1939 byl vypraven první transport čs. dobrovolníků, kteří se shromáždili v Záhřebu, do Bělehradu kde jsou převzatí do další péče. Je to první dokument svědčící o plnění dohod z Bělehradu z 31. srpna 1939. Záhřeb se tak stává shromáždištěm uprchlíků, kteří se různými cestami dostali do Slovinska a Chorvatska a nadále jsou odesílání ne rovnou na Střední Východ, ale do Bělehradu.

Přichází civilové, odchází vojáci

Od 30. 9. 1939 do 15. 6. 1940 bylo ze Zagrebu vypraveno 93 transportů o celkovém počtu 673 dobrovolníků díky péči a organizační aktivitě Čs. svazu v království Jihoslovanském. Svědčí o tom jmenný seznam dobrovolníků. Seznam byl ověřen konfrontaci s dalšími historickými zdroji a odsouhlasen generálem Jaroslavem Klemešem, který prošel Balkánskou cestou, byl přijat do Českého národního domu v Záhřebu a dne 22. 3. 1940 odeslán do Bělehradu.

Vše zde popsané odehrávalo se v hluboké ilegalitě, jak při příjmu uprchlíků do Národního domu v Záhřebu, tak také při jejich odeslání nejdříve přímo na Střední východ a později do centra druhé ústupové cesty, do Bělehradu. Odtud odjížděli přes Srbsko do Řeckaa dále přes Turecko do Bejrútu.

O činnosti bělehradské sekce odboje svědčí doklad vypracovaný vyslancem dr. Lipou pro období od 15. 3. 1939 do 31. 1. 1940. Za hlavní pokládá přijetí, vybavení a vypravení vojáků, kteří se rekrutují z osob, které se do Bělehradu dostávají ilegálně, po překročení trojích hranic. Odesláno bylo dvacet transportů v počtu 512 již vojáků. Situace je hodnocená takto: Přichází civilové, odchází vojáci.

Podrobné rozpisuje počet vydaných jídel, provádí vyúčtování financí na tuto činnost. Jmenný seznam není přiložen.Jednoznačné hodnotí činnost krajanů, bez jejich finanční a organizační pomoci a hlavně reálně provedené péče o uprchlíky by nebylo možné provádět akce v takovém rozsahu.

Zatčeni gestapem

Koncem roku 1939 přichází do Bělehradu vojenský zpravodajec major Hájíček (krycí jména Petr, Skála, Kříž), člen Obrany národa, a zařizuje vojenským způsobem příjem a odesílání dobrovolníků na Střední východ. Následně přichází na základě rozkazu gen. lngra z Paříže již ucelená vojenská zpravodajská skupina Marie a organizují ústupovou cestu z protektorátu přes Maďarsko do Jugoslávie, na kterou navazuje další ústupová cesta do Agde ve Francii,

Taková aktivita neušla německým konzulátům, které povolávají pracovníky gestapa z Německa a hlásí, že Češi v Jugoslávii provádí protiněmeckou činnost. V srpnu 1940 jsou gestapem odvlečení hlavní organizátoři odboje, dr. Soeltner z Bělehradu, Veselý ze Záhřebu, Jirásek z Mariboru, a předání na území Německa, kde jsou souzení za velezradu. Všichni zahynou v koncentračních táborech.

Dne 17. 2. 1940 pověřuje výbor Čs.svazu svého předsedu, prof. Smetánku, k jednání o sjednocení odbojových akcí s představitelem Slováků, dr. Milanem Hodžou, toho času v Paříži. O  vpodstatě neúspěšném jednání je pořízen zápis, který převzal tajemník dr. E. Beneše Smutný a pro prezidenta zpracoval komentář.

Příjem uprchlíků ale neustává. Svědčí o tom zpráva vyslance dr. Lípy z 2. září 1940 adresována Ministerstvu zahraničních věcí ČSR v Londýně. Uvádí přehledný seznam všech transportů dobrovolníků odeslaných z Bělehradu. Celkem bylo vypraveno 77 transportů s 2058 muži. Jmenný seznam není přiložen.

Dvě krabice dokumentů

Důležitou dokumentaci k období od počátku druhé světové války až do pádu Francie v červnu 1940 se podařilo odhalit panu Řehákovi z Rakovníka, který pátral po činech svého dědečka, který prošel Balkánskou cestou.

Zjistil, že v Národním archivu Praha jsou dvě krabice Československého svazu. V jedné korespondence svazu týkající se období ledna, března, dubna a května 1940. V další krabici se nachází desky s názvem „Seznamy dobrovolníků 1940“ evidentně sestavované také československým svazem a obsahující průpisové kopie seznamů účastníků jednotlivých očíslovaných transportů dobrovolníků od září 1939 do 15 června 1940. Z toho seznamu, vypracoval přehled uprchlíků zařazených do jednotlivých transportu. Odesláni jsou ze Záhřebu a přijímání v Bělehradě.

Korespondence a průpisové kopie navazují na sebe jak obsahem, tak i číslováním, proto je lze pokládat za pravdivé.

Co nebylo možná prokázat, je, odkud a jak se tato část z celkového archivu československého svazudostala do Národního archivu. Zachovalá korespondence československého svazu z období leden až květen 1940 pak umožňuje učinit si přesnější obrázek o konkrétní náplni odbojové činnostia také o širokém zapojení krajanů.

Pan Řehák na základě prostudování korespondence popsal její obsah takto:

„Jde o chronologický přehled činnosti svazu za uvedené období_. Popisuje kromě jiného také styk  s československým Národním výborem v Paříži a československým vyslancem v Paříži (pasy pro uprchlíky), spolupráci s francouzským a polským konzulátem a spojení s československými krajany uvnitř Jugoslávie, kteří byli v různé míře zapojení do odbojové činnosti. Lze také nalézt zmínky o cestách profesora Smetánky do Paříže, vztazích s vedením čs. odbojové akce v Bělehrade včetně naznačení kompetenčních rozporů s vojenskými pověřenci vysílanými do Bělehradu (týká se nejvíce mjr. Hájíčka, krycí jméno Petr) a konečně obsahuje značné množství dokladů o vyúčtovaných výdajů na uprchlíky, přijatých darech a sbírek mezi krajany a dokumentace o kontaktech s celou řadou osob, zvláště v pohraničí, užitečných pro pomoc uprchlíkům. Korespondence obsahuje 1932 čísel jednacích (chybí přitom čís. 300-500 z února 1940).

Pravidelně se opakující záležitosti v této části korespondence:

K „Vyúčtováni různých výdajů na uprchlíky“ – S penězi zjevně nakládal především čs. svaz, Stanislav Veselý, který si bral zálohy v hotovosti a dle potřeby, obvykle po 10 – 14 dnech, zálohy vyúčtoval – vyúčtování na obvykle opakující se položky: poplatky za uprchlíky, cestovné, stravné, někdy součásti oblečení– boty, rukavice atd., někdy výdaje na léky a lékařské ošetření. Peníze vydával pokladník svazu p. František Hodek.

Často se opakuje řešení osobních dokladů pro uprchlíky, hlavně pro ty , kteří z různých důvodů nebyli dobrovolníky ke vstupu do čs.zahraniční armády (o jejích doklady se starali hlavně na ústředí v Bělehradě). Jednalo se také o manželky či jiné příbuzné dobrovolníkůnebo také o některé osoby, u kterých bylo z hlediska zájmu vedení čs. zahraničního odboje potřeba, aby se dostaly urychleně na Západ. V otázce pasů čs.svaz spolupracoval především s vyslanectvím ČSR v Paříží, se kterým měl spojení díky francouzskému diplomatickému kurýru. Dále spolupracoval také s bývalým konzulátem ve Splitu (konzul Smolič a jeho tajemník Samek.)

Několikrát se v korespondenci vyskytují zprávy psané uprchlíky, které popisují jejich cestu z protektorátu přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, přičemž smyslem zpráv je evidentně získat podklad pro vyhodnoceni bezpečnosti a efektivnosti jednotlivých způsobů průchodů.

V korespondenci je cítit také neustálé spojení svazu, a především prof. Smetánky, důležitými osobami v pohraničních městech a obcích, ať už se jedná o české krajany, tak i o úředníky pohraničních orgánů apod. Zvláště v tomto směru vyniká korespondence smanželkou dr. Rudolfa Trstenjaka z Koprivnice – zdá se, že právě Koprivnice byla často prvním záchytným bodem pro uprchlíky po překonání hranice mezi Maďarskem a Jugoslávií.

Mnohokrát se opakují doklady o místy až dojemném množství věcných darů pro uprchlíky v nejrůznější formě (potraviny, šatstvo, věci osobní potřeby), které na svaz dávaly především české besedy, ale také další krajanské subjekty a jednotlivci, případně krajany ovládané instituce.

Podle nejnovějších zjištěni dva balíky dokladů přechoval krajan Karas z Bjelovaru v Chorvatsku po celou válku.V lednu – únoru 1946 poslal vše prof. Smetánkoví do Prahy. Ale ostatní části archívu Čs. svazu zničil otec autora Ladislav Šrámek na podzim roku 1941 zobavy před gestapem.

Konec Balkánské cesty

Balkánská cesta uprchlíků z ČSR – Protektorátu končí v dubnu 1941 okupací Jugoslávie. Před vstupem německých vojsk zeZáhřebu odešel prof. Smetánka a z Bělehradu odchází českoslovenští vojenští přidělenci ze skupiny Marie. Posledním známým uprchlíkem je Josef Polívka, který utekl ze Slovenska do Bělehradu v únoru 1941. Zde byl v péči srbského sdružení za svobodné Slovany a byl odeslán na střední Východ. J. Polívka bojoval v Tobruku, byl v Anglii a po invazi bojoval v Normandii.

Hluboká ilegalita odboje v letech 1939–1941, ztráta archivu a odchod prof. Smetánky po roce 1948 z ČSR do Anglie jsou zřejmé hlavní důvody, proč se o zásluze krajanů se ví tak málo. Historici používají pojem Balkánská cesta, ale nikde dosud nebylo uvedeno, kdo a jak převedl 2500 mužů do československé zahraniční armády.

Balkánskou cestou prošel i generál Klemeš

Po 70 letech sešel jsem se sgenerálem Klemešem. Na balkánskou anabazi takto vzpomíná:

„Prohlašují, že popis Balkánské cesty uprchlíků přes Jugoslávii tak, jak tyto události líčí Václav Šrámek ve správě pro Vojenský historický ústav Praha, jsou věrohodně zpracovány. Osobně jsem prožil zejména tu část zprávy, kde se hovoří o přijetí, ubytování-stravování-ošacení v Českém národním domě v Zagrebu a zajištění přepravy do Beogradu, kde nás převzala do opatrování další skupina českých krajanů.

 Toto mé potvrzení zde je vlastně moje povinnost potvrdit zahraniční odbojovou činnost těm lidem z Jugoslávie v Zagrebu a Beogradu, kteří nám v té době r. 1940 na naši cestě do zahraniční armády tak nezištně pomáhali. Tímto jím jak za sebe, tak i za mnohé spolubojovníky upřímně děkuji.

Zpracovaná zpráva se opírá o nalezené dokumenty, pamětnické hovory po válce, vzpomínky a rozhovory s otcem Ladislavem Šrámkem a bratrem Jaromírem Šrámkem.

Vše je doplněno osobními zkušenostmi autora, který byl, i když mladistvý, pečovatelem a převaděčem uprchlíků ubytovaných v Českém národním domě Záhřeb, Šubičova 20, v létech 1939–1941.

Vzpomínky na minulost jsou ošidné a jsou málo spolehlivým pramenem. Po létech vzpomínáme ne na prožité události_, ale spíše na to, co jsme si o tom s někým povídali nebo o čem jsme přemýšleli.

Pokud vzpomínky doplňují historicky doložená fakta_, pak se vzpomínky mění na svědectví.

Jen ztěží lze popsat, jak se z poklidného společenského života krajanů stává organizovaný odpor proti nacistické okupaci staré vlasti, jak se vzdor a touha nevzdat se mění v reálnou podobu Balkánské cesty, kde hlavními postavami nejsou už krajané, ale budoucí vojáci československé zahraniční armády,

O takové svědectví se pokusil zřejmě poslední žijící převaděč na malém úseku dlouhé Balkánské cesty.

Ing.Václav Šrámek

narozen 25. 7. 1927,  žijící do září 1946 v Záhřebu, Chorvatsko

tel. 723 310 747