K 90. výročí vzniku Československé obce legionářské
V těchto dnech uplyne 90 let od vzniku nejvýznamnější vrcholné organizace příslušníků československého zahraničního vojska – legionářů, kteří se významnou měrou zasloužili o vznik Československa – Československé obce legionářské.
Ta sdružovala legionáře ze všech bojišť 1. světové války s cílem starat se o jejich potřeby a zájmy, prosazovat je ve společnosti, pečovat o válečné invalidy a veterány a v neposlední řadě připomínat bojové tradice čs. legií a společného boje Čechů a Slováků za svobodu, národní svébytnost a vznik Československé republiky v čele s prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem.
Legionáři jako vojáci neexistujícího státu (zjev v dějinách ojedinělý) na frontách srbského, ruského, francouzského a italského válčiště vybojovali jeho vznik a jeho existenci pak uhájili koncem roku 1918 a v roce 1919 v bojích na Těšínsku a Slovensku. V samostatném Československu se legionáři stali jednou z nejdůležitějších opor nového státu a základem nově budované československé armády, které daly legie mnoho skvělých důstojníků i generálů. Plně se to projevilo v letech druhé světové války, kdy legionáři, věrni zásadám svobody a demokracie, šli opět do boje za obnovení státu a v tomto boji tisíce z nich položily své životy.
Samotný proces vzniku legionářské organizace byl zahájen již v roce1920, kdy utichly boje o Těšínsko a jižní Slovensko a v jednotlivých krajích se začali leginonáři organizovat do různých sdružení a spolků, bohužel bez jednotné koncepce a přesně stanoveného plánu a programu. Docházelo přitom k řadě závažných chyb a ke zbytečným nesvárům, ale nakonec se vše postupně urovnalo a legionáři se seskupili do dvou větších celků: Svazu čsl. legionářů a Družiny čsl. legionářů.
Vedení Svazu čsl. legionářů však po čase ztratilo ideu nadstranickosti legií a začalo koketovat s komunisty. To pochopitelně většina členů svazu odmítla. Vyjádření naprosté nespokojenosti vůči vedení Svazu čsl. legionářů vyústilo ve svolání všelegionářského sjezdu, který se konal ve dnech 15. – 17. ledna 1921 v Praze-Karlíně, kde se přítomní delegáti jasně vyslovili pro vznik jednotné a zcela nestranické organizace pod názvem Československá obec legionářská. Trvalo však ještě týdny, než došlo ke skutečnému úřednímu sjednocení bývalých členů Svazu, Jednoty a Družiny do nové organizace.
Stalo se tak na sjezdu 22. května 1921, který lze označit jako ustavující: „Po tolikeré úmorné práci, nekonečné řadě anket, sjezdů, schůzí, jednání a po dlouhé žurnalistické průpravě ustavila se organizace, jež chce pod názvem Česloslovenská Obec Legionářská sjednotit bratry dobré vůle…“ Na sjezdu bylo přítomno 447 delegátů zastupujících 28 865 leginářů. Již 2. července 1921 však mohla nová leginářská organizace konstatovat, že ČsOL za své ústředí uznalo 693 místních odboček Svazu, Jednoty a dalších zájmových uskupení a v únoru 1923 místopředseda obce Lev Sychrava informuje Policejní ředitelství, že obec má 45 000 členů a 700 místních organizací.
Vedle obce legionářské existovaly za první republiky i další legionářské spolky a sdružení, ale ty nikdy nedosáhly rozsahu a významu ČsOL. Není proto náhodou, že právě ta byla trnem v oku totalitním režimům, které postupně vystřídaly demokratickou a parlamentní republiku u nás. Legionářskou organizaci jako nositelku odkazu prezidenta T. G. Masaryka, demokratických tradic Československa a boje za svobodu našich národů poprvé zlikvidovali nacisté v roce 1939, podruhé po únoru 1948 komunisté. Ti ji nejdříve násilně sloučili do jednotného Svazu bojovníků za svobodu a pak protizákonně vymazali z rejstříku, čímž ji v rozporu i s tehdy platnou legislativou prakticky zrušili. Po krátkém oživení a návratu k legionářským tradicím v roce 1968 se legionářské téma a organizace legionářů staly v nastoupené normalizaci opět na dalších 21 let tabu.
Po demokratických změnách v roce 1989 se 8. října 1991 na základě zákona č. 83/1990 Sb. obnovila též činnost legionářské organizace pod staronovým názvem Československá obec legionářská (ČsOL). V názvu obce zůstalo slovo „československá“ i po rozpadu Československa, i když se stále setkáváme v médiích a v různých tiskovinách s nesprávným názvem „Česká obec legionářská“. Tento název – třebaže by možná lépe odpovídal současnému státoprávnímu stavu – není správný. Název Československá obec legionářská neznamená žádné staromilství nebo nostalgii za Československem, které již patří historii. Odráží se v něm totiž původní charakter našeho zahraničního vojska a oné velké doby na počátku minulého století, kdy Češi a Slováci učinili z hlediska své budoucnosti závažná rozhodnutí – společně vykročili do boje za svobodu, společně za ni umírali a též ji společně vydobyli. Po mnoha obětech, utrpeních a strádáních dosáhli i svého státu – demokratické Československé republiky, kterou společně budovali krátkých necelých dvacet let. Dnešní samostatná Česká republika a Slovenská republika existují díky využití této jedinečné historické příležitosti.
Do Československa se z bojů na frontách 1. světové války nevrátilo přes čtyři a půl tisíce padlých legionářů, jejichž hroby lemují slavnou bojovou cestu účastníků prvního odboje v Itálii a Francii, od polského Tarnova a Zborova, přes Slovensko, Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko, Rusko až po Čínu a Japonsko. Na tyto oběti by neměli Češi ani Slováci nikdy zapomenout. Padlí legionáři nám připomínají, že svobodu nelze darovat, ale nutno si ji vydobýt, poukazují na to, že svoboda se rodí z boje.
Dnes, když všichni původní legionáři již nežijí mezi námi, představuje Československá obec legionářská občanské sdružení, nestranické a nepolitické, sdružující vojenské veterány České republiky, bývalé vojáky československých zahraničních armád z 2. světové války, vojáky Armády České republiky – účastníky misí OSN a NATO a nositele osvědčení „Válečného veterána“ podle zákona č. 170/2002 Sb. z 9. dubna 2002, jejich pozůstalé a všechny příznivce a sympatizanty, kteří respektují legionářské tradice, hodnoty svobody, demokracie a vlastenectví a chtějí přispívat k naplňování odkazu zakladatelů samostatného československého státu.
Je vhodné a potřebné i po takovém velkém časovém odstupu připomenout slova ruského legionáře Josefa Klimenta, kterými ukončil svůj válečný denník: „Rád bych, aby při čtení tohoto deníku si moji potomci vždy uvědomovali, jak draze byla tato naše svoboda vykoupena a že jsou dědici a následovníci tohoto díla, které jsme započali my, a aby vždy hrdě a odhodlaně nesli náš československý prapor svobody a demokracie!“
Připravili: Ladislav Lenk a Ferdinand Vrábel, foto: archiv ČsOL
