S br. J. Sittou o válce v Zálivu, ale nejen o ní

Celých dvacet let po nich, jak se lidově říká, ani pes neštěkl. A přesto to byli právě oni, kteří se po roce 1945 jako první českoslovenští vojáci zúčastnili válečné akce a navíc byla jejich činnosti v operacích spojeneckých vojsk Pouštní štít a Pouštní bouře v Saudské Arábii a v Kuvajtu vysoce oceněna všemi spojenci v tzv. válce v Zálivu.

Až nyní, přesně po dvaceti letech, se jim dostalo ocenění z úst současného ministra obrany Alexandra Vondry, jenž zástupce bývalých příslušníků čs. protichemické jednotky, která se od prosince 1990 zapojila do války proti Saddámu Husajnovi a jeho armádě, přijal 18. března na ministerstvu obrany. Byli mezi nimi i současní členové Československé obce legionářské – Pavel Budinský, Vladimír Braun, Petr Poledník, Jozef Bujňák, František Gábor.

A také 1. místopředseda ČsOL plukovník MUDr. Jindřich Sitta, který v Perském zálivu působil jako starší lékař zdravotnického odřadu protichemického praporu. Právě jeho jsem požádal při této mimořádné příležitosti o rozhovor.

Jak jsi měl pocity, když ses dozvěděl, že ministr obrany se rozhodl přijmout bývalé příslušníky čs. jednotky, která se účastnila války v Zálivu?
Myslím, že převládl pocit zadostiučinění, i když po pravdě musím přiznat, že mě v první chvíli ovládaly i pocity smutku a zmaru. Smutku proto, že muselo trvat 20 let, aby se jednotce dostalo pocty, kterou si zasloužila. A zmaru proto, že výsledky naší práce, jméno jednotky … už asi nikdy nebudou vnímány ve veřejnosti bez nánosu poskvrnění.

Z Perského zálivu se českoslovenští chemici vrátili vlastně jako vítězové osvobozenecké války. Jak je podle tebe možné, že jejich činnost nebyla nikdy oceněna, ba co víc, spíše systematicky upadala v zapomenutí. Že by zapracovala závist kvůli dolarům, na které si naši vojáci jako první během války přišli? Nebo je v tom ještě něco jiného?
Odpovědět na tuto otázku není jednoduchá – nedá se určit jeden dominantní důvod či osoba, nelze ukázat prstem na viníka, a trvalo dlouho, než vešly ve známost veškeré skutečnosti, které měly na to vše vliv. A vlastně i na setkání s panem ministrem se mozaika „viníků“ rovněž doplnila. Pokusím se to ve stručnosti shrnout a vysvětlit. Účast československé jednotky v operaci Pouštní bouře a Pouštní štít v rámci mnohonárodních sil v Perském zálivu byla politickým rozhodnutím. Rozhodnutí části, v té době vládnoucí, politické garnitury mladé demokracie nového státu v porevolučním nadšení. Toto politické rozhodnutí nemělo zcela logicky podporu tehdejšího vedení armády, kde zatím nedošlo k dostatečné výměně kádrů, a tak zde stále přetrvával názor, že naším spojencem a dlouholetým přítelem je Irák. Řada funkcionářů ve vedení resortu obrany měla dokonce osobní přátelské a dost možná i obchodní vazby na vedoucí představitele Iráku. Je tedy pochopitelné, že účast československé jednotky v Perském zálivu byla pro ně nepřijatelná. Tomu odpovídala i jejich „aktivní“ účast při přípravě jednotky na výjezd, ať už šlo o personální otázky či o vybavení jednotky technikou a materiálem … Patrná byla laxnost, neochota, snaha škodit. Když jsme jednali s panem ministrem Vondrou a na tento jev jej upozornili, tak nás ujistil, že tato nechuť k vyslání jednotky se projevovala nejen na úrovni armády, ale prakticky i na ostatních ministerstvech tehdejší vlády.
Dalším důvodem, proč jednotka byla záměrně zapomenuta dříve, než se stačila vrátit, byla skutečnost, že prakticky z rozhodnutí velitele jednotky, pochopitelně pod tlakem okolností v místě nasazení, došlo k vynucené změně bojového úkolu, a tím pádem i nasazení jednotky. Původní úkol zněl poskytovat humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu v hlubokém týlu, pokud ze strany Iráku dojde k nasazení bojových chemických zbraní. V cílové podobě pak bojovým úkolem jednotky bylo chránit proti účinkům bojových chemických látek čtyři lokality – vojenskou základnu krále Chálida, základnu u města Hafar Al-Batin a především pak prvosledové jednotky Saudské Arábie a Kuvajtu začleněné do bojové sestavy mnohonárodních sil.
A z těch hlavních důvodů nesmíme zapomenout ani na fakt, že jednotka měla jednoho mrtvého, řadu raněných a existovala reálná obava, v jakém zdravotním stavu a s jakými případnými zdravotními následky se příslušníci jednotky vrátí. Zvláště pak, když už bylo známé, že čs. vojáci naměřili stopové koncentrace bojových chemických látek.
Jiným důvodem zase nepochybně byla i skutečnost, že v průběhu nasazení jednotky byly uskutečněny mimo tuto jednotku obchody, které Československu na území Saudské Arábie citelně uškodily a negativní dopad měly i na jinak skvělou pověst československých vojáků.
Mohl by vyjmenovat i celou další řadu dalších neméně významných důvodů. Za nimi je nutno vidět rozdílné zájmové skupiny, které si nepřály, aby se po návratu jednotky dostalo hlasu kritice jejich práce či činností. A zajímavé je to, že ačkoliv se jednalo o skupiny, které nebyly provázány, tak ve své snaze o vytvoření negativního mediálního obrazu jednotky a jejího negativního vnímání veřejností se vzácně sjednotily. Jedině negativní vnímání veřejnosti příslušníků vracející se jednotky totiž bylo dostatečnou ochranou pro všechny, kteří se báli zúčtování. O mediálním obraze jednotky tak bylo rozhodnuto ještě před jejím návratem.

Přesto není tajemstvím, že právě úspěch naší protichemické jednotky přispěl k tomu, že zejména Saudská Arábie pak uzavřela s ČSFR řadu obchodů se zbrojním materiálem. Co je pravdy na tom, že jsme tam ale dodali, mírně řečeno, brak? Prý jste dokonce některé věci zahrabávali do písku, aby se k nim Saudové nedostali a nebyla z toho mezinárodní ostuda…
Jak už jsem naznačil v předchozí odpovědi, k takovýmto obchodům skutečně došlo. Je to sice dvacet let, ale dodnes si pamatuji na plynové masky, kterých bylo vyvezeno ze skladů CO snad několik stovek tisíc. Pochopitelně se jednalo o zastaralý typ, a navíc řada z nich byla poškozena, filtry prorezavělé apod. Nebo se pamatuji na obrněný transportér, který akorát sjel z nákladové rampy letadla a zůstal stát, aby se pak z dokumentace zjistilo, že už měl být dva roky zrušen. Dalším příkladem je dovybavení jednotky neprůstřelnými vestami, které neprůstřelné nebyly – o cenách raději nemluvím. A dalo by se vzpomínat a pokračovat dál. Skutečností je, že podstatná část techniky pak skončila kdesi v poušti zahrnuta buldozery.

Veřejnost si asi pamatuje, že jsi byl velitelem legendární 6. polní nemocnice, jejíž kvality byly prověřeny v roce 2000 v při zemětřesení v Turecku a především pak v roce 2002 v Afghánistánu. Málo se však ví, že myšlenka na vznik takové polní nemocnice se zrodila právě ze zkušeností získaných během války v Perském zálivu a ty jsi byl jakými jejím duchovním otcem. Bylo těžké tuto novou koncepci zdravotnického zabezpečení prosadit?
Tak toto kupodivu těžké nebylo. Asi díky tomu, že jsme využili momentu překvapení. V teoretické rovině jsem měl vše promyšleno už po válce v Perském zálivu. Bylo jasné, že systém zdravotnického zabezpečení vojsk používaný v té době v naší armádě je zastaralý a není konkurence schopný s ostatními systémy, především US Army. Hlavní zásadou modernizace systému byla mobilita, rychlost reakce, modulární systém a polyfunkční využití. Finální realizaci pak nahrál fakt, že v roce 2002 došlo k opětovné krizi v Perském zálivu a byla zvažována vojenská akce mnohonárodních sil. Vedení armády rozhodlo o účasti polní nemocnice. Byl jsem jmenován velitelem a byla zahájena činnost směřující k personálnímu obsazení a technickému vybavení jednotky. Závěrem pak bylo naplánováno rozvinutí zdravotnického jádra polní nemocnice v Boleticích u Českého Krumlova. Podařilo se mi shromáždit ve vedení polní nemocnice lidi „srdcaře“, kteří chápali důležitost takové příležitosti a byli ochotni se přípravě jednotky věnovat „nad rámec svého platu“. Ti velmi rychle pochopili, o co mi jde. A v tu chvíli bylo vyhráno. Jejich osobní invence na straně jedné a nezájem vedení zdravotnické služby AČR na straně druhé (její příslušníci se na nás za celé tři týdny příprav ani nepřijeli podívat) pak měly za následek, že vznikla nová, zcela moderní a konkurence schopná polní nemocnice AČR. Základem byl stanový páteřní systém, do kterého byla zabudována jednotlivá specializovaná pracoviště v kontejnerových modulech. Na to, zda bude či nebude tato koncepce přijata, pak měla zásadním způsobem vliv kontrola náčelníka GŠ AČR generála Jiřího Nekvasila. Když přistál vrtulník s kontrolní komisí, která až do své kontroly neměla sebemenší informace, co ji čeká, tak v nás byla malá dušička. Naše úsilí mohlo celé vyjít vniveč a na dlouhé roky by tak byla zastavena modernizace polních nemocnic. Ale štěstí přálo připraveným a naše dílo se líbilo. Byly rozdány finanční odměny a pamětní listy a i přesto, že celá příprava skončila cvičením a plánovaná mise se nerealizovala, tak nová koncepce polních zdravotnických zařízení už zůstala. Taková tenkrát byla doba.

Jaké byly osudy bývalých příslušníků čs. protichemického praporu? Moc jich v armádě nezůstalo. Vypadá to, jako by kvůli vztahu k nim na armádu a službu v ní zanevřeli. Co ty? Proč ti nebyl prodloužen kontrakt po návratu z Afghánistánu?
Osudy příslušníků protichemické jednotky vlastně kopírovaly osud jednotky samotné. Stali jsme se pro AČR nežádoucí. Byli jsme kritici systému a nešvarů, ohrožovali jsme posty jiných, viděli jsem propastný rozdíl v řadě oblastí mezi naší armádou a armádami koaličních spojenců, nebyli jsme spokojeni s rychlostí postupu změn … Roli sehrála i lidská závist … Neměli jsme dostatečnou ochranu, a tak jsme byli postupně z armády vytlačeni. K dnešku zůstalo v armádě skutečně je pár „Peršanů“. S určitostí by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Můj odchod z armády patří do jiné kategorie a neměla na něj vliv moje účast v Perském zálivu. Odpověď na tvoji otázku, proč mi nebyl prodloužen kontrakt po mém návratu z Afghánistánu, není rovněž jednoduchá a nedá se vyjádřit jednou větou. Takže si ji necháme na jinou příležitost. Třeba na 20. výročí návratu z Afghánistánu.
Ladislav Lenk, foto archiv

P. S.
Jedním z mála periodik, které se snažilo objektivně informovat o činnosti čs. protichemické jednotky ve válce v Zálivu, byl v roce 1991 týdeník A report, vydávaný pro potřeby armády ve vydavatelství Magnet-press. Jeho reportéři se dokonce dostali do Saudské Arábie, aby přímo na místě popsali činnost naší protichemické jednotky a zejména pak zachytili pocity a názory jejích příslušníků, s nimiž se pak v květnu 1991 vrátili leteckým speciálem do vlasti. Důkazem je následující fotogalerie.