Setkání, jež se zapíše do paměti

Přímo v adventní atmosféře se neslo předvánoční přátelské posezení válečných veteránek a veteránů, jež se uskutečnilo ve čtvrtek 1. prosince v hotelu Legie. A bez nadsázky lze říci, že to bylo setkání, jež se zapíše do paměti všem zúčastněným.

Z inciativy a pod patronací Československé obce legionářské, zvláště pak projektu Péče o válečné veterány, tedy realizátorů projektu a krajských koordinátorů z Prahy a Středočeského kraje, se zde velký taneční sál zaplnil doslova do posledního místečka. Došlo i k tomu, že bylo třeba po zahájení přinést další stoly a židle, aby se sem všichni vešli. Tedy válečné veteránky a veteráni, jejich doprovod, terénní pracovníci, zástupci odboru péče o válečné veterány MO ČR, a také členové realizačního týmu projektu v čele s místopředsedou ČsOL br. Emilem Cigánikem.

K přítomným na úvod promluvil krajský koordinátor projektu PPOV Oldřich Axman a po něm i koordinátor za Středočeký kraj Stanislav Švidek. Po slavnostním přípitku pak přišel na program krásný dárek – vystoupení žákyň Základní umělecké školy z Prahy 6. Taneční kreace a vůbec celé pásmo byly velmi působivé a v očích nejedné veteránky bylo možno zahlédnout slzy dojetí. Hlavním smyslem setkání, jež se v této podobě uskutečnilo vůbec poprvé, však bylo, že se jeho účastníci, kteří se kolikrát celé měsíce nevidí, mohli opět setkat, pohovoři, sdělit si navzájem své starosti i problémy. A v krásném předvánočním adventním čase zavzpomínat a nabrat síly do dalšího života. Krásnou tečkou pak nakonec bylo i bohaté občerstvení a malé dárkové balení, jež si každý s sebou odnášel domů.

My jsme se několika přítomných zeptali na dojmy z tohoto netradičního setkání. Co nám řekli?

Irena Malínská: „Jak se mi to líbilo? Velice, velice. Byla jsem překvapena, že je tady skoro celá Praha. Je to poprvé, co nás takhle pozvali. Každého, nejenom mě, to překvapilo. Nevím, kdo to platí, ale konečně se rozhýbali. Je to opravdu bezvadné a měli by to opakovat každý rok.“

Jindřich Heřkovič: „Já si myslím, že je to moc dobré, že jsme se sešli. Nechci to nějak shazovat, ale bylo zdůrazněno, že zde sejdeme hlavně s mladými, ale já tady žádné nevidím. Myslím, že bychom se měli takto setkávat častěji než jednou za rok.“

Věra Golubjeva: „Mně se to moc líbilo. Už dlouho jsme neměli takové setkání. Je nás tady hodně, dětičky tancovaly, dobře se mluvilo…“

Jaroslav Hofrichter: „Pocity z dneška? Výborný! Byl jsem překvapený, jak to udělali krásně. Ale až budeme mít předsednictvo, tak tam musím něco říci. Já jsem lítal pět let, byl jsem zavřenej a teď má platit stovku v nemocnici za to, že ti, co jsou nahoře, mohou žít ve svobodné republice. Já sem mluvil s klukama z Ameriky, s klukama z Anglie. Ti se divili a smáli. Jak mohou mladí bojovat za republiku? Jak je možné, aby ti, kteří bojovali a trpěli, teď platili? Měl jsem rodiče v koncetráku – kdyby se dožili dneška, tak by také měli platili?! Já byl nad Německem osmdesát operačních hodin a teď mám plati?!“

Marie Tykalová: „Bylo to velmi dobře připravené, jen škoda, že mikrofon byl slabý a bylo špatně slyšet, zejména vzadu. Ale jinak – pefekto. Děti krásně vystoupily, sešlo se velmi mnoho druhoválečných veteránů a byli spokojení – pobavili se, přiťukli si, rádi se viděli a povídali si a povídali.“

Text a foto: Ladislav Lenk