Cestami a bojišti válečného veterána

Dvacáté
století, zvláště pak jeho prvních 50 let, bylo ve znamení dvou největších
válečných konfliktů, které zasáhly každého z obyvatel planety Země. O
československých vojácích se s oblibou říká, že jsou potomky Švejků a že
armáda nikdy nebojovala. O tom, že jsou toto jen výmysly a představy lidí, kteří
neznají historii vlastního národa, se přesvědčili návštěvnici komponovaného
pořadu v koncertním sále Milosrdných bratří v Brně.

 První
světová válka, Česká družina, rota „Nazdar“, československé legie,
prvorepubliková armáda, mobilizace, Stráž obrany státu, československé vojenské
jednotky ve Francii, Velké Británii, Sovětském svazu a na Blízkém Východě, domácí
odboj, českoslovenští letci, parašutisté, Rusíni, Slováci, Češi, Židé … Nebylo
fronty, na které by nebojoval náš válečný veterán. Z každého místa, kam
vstoupila jeho noha, zněla v koncertním sále Milosrdných bratří v Brně
15. dubna letošního roku skladba v podání Táni Janošové a Zdeňka Junáka.
Doprovodné mluvené slovo, klavír a skotské dudy vytvořily nejen atmosféru, ale
přinesly i historické informace v době, kdy je módní, aby společnost
zapomenula na svou vlastní historii. A váleční veteráni poslouchali a
vzpomínali. Především na své kamarády, kteří mají válečné hroby po celé Evropě.
V Buzuluku, Sokolovu, na Dukle, ve Francii, ve Velké Británii, u Tobruku… „My jsme mrtví vojáci ze všech bitev války …My z tohoto světa už nic
nepotřebujeme. Pouze o jedno prosíme:NEZAPOMEŇTE NA NÁS!“

František
Kuba, foto: Jan Kux a Vlastimil Marša