Hrdina druhé světové války Vasil Korol oslavil své devadesátiny

V pátek 14. prosince 2012 bylo v Domově péče o válečné veterány v Ústřední vojenské nemocnici nebývale živo a veselo. U slavnostního stolu se zde sešli obyvatelé domova, nemocniční personál a další hosté, aby veteránovi 2. světové války, příslušníkovi čs. zahraniční armády v SSSR, účastníku bojů u Kyjeva, Bílé Cerkve, Žažkova a Dukly v předvečer jeho 90. narozenin popřáli k tomuto úctyhodnému jubileu.

Mezi prvními gratulanty byl náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel, který jubilantovi předal malý dárek a popřál mu, aby to dotáhl minimálně do stovky. Dojatému oslavenci pak popřál předseda Československé obce legionářské, který Vasilu Korolovi předal Pamětní minci ČsOL s výmluvným číslem 90 a také drobné dárky. Za projekt Péče o válečné veterány, který zajišťuje ČsOL, přinesla jubilantovi krásnou kytici sestra Dana Nosková.

Pak už byl rozkrojen dort, nalito šampaňské a válečný veterán Vasil Korol, nositel jednoho z nejvyšších státních vyznamenání Řádu Bílého lva, které mu udělil prezident republiky letos 28. října za mimořádné zásluhy o obranu a vynikající bojovou činnost, vzpomínal – na mládí, na útrapy se sibiřských gulagů, na své zážitky z války.

Vasil Korol se narodil 15. prosince 1922 v obci Lachovec na Podkarpatské Rusi. Otec Jilko s matkou Pavlou vlastnili menší hospodářství, v němž musel od dětství pomáhat, jak tehdy bývalo zvykem. Po okupaci Podkarpatské Rusi se 6. října 1939 rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Po přechodu hranice u Jelenkovatého a ohlášení se na stanici sovětské milice ho však čekalo nepříjemné překvapení, neboť byl spolu s dalšími padesáti uprchlíky zatčen. Odtud byl poslán do Stryje a dále pak do Kirovogradu, kde byl v šestnácti letech odsouzen ke třem rokům nápravně pracovních táborů na Sibiři. V „dobytčácích“ putoval do Archangelska a odtud parníkem po řece Pečora na stavbu železniční trati do Vorkuty. Lágr si vězni vybudovali vlastníma rukama. Při práci umrzly stovky mužů.

Když koncem roku 1942 dostal nabídku, aby vstoupil do československé zahraniční armády v Sovětském svazu, považoval to za zázrak, vždyť mu bylo 20 let a vážil jen 43 kilogramů. Po osvobození v lednu následujícího roku odjel do Buzuluku, kde byl odveden 14. května 1943. Absolvoval krátký výcvik a stal se velitelem obsluhy děla. Prvních bojů se zúčastnil u Kyjeva, poté u Rudy, Bílé Cerkve, Žaškova a Ostrožan. Na Dukle však 15. září 1944 utrpěl vážné zranění – přišel o ruku, z něhož se pět měsíců léčil v invalidovně poblíž Moskvy, poté v Tatranské Lomnici a posléze v Malé Chuchli, Bohosudově a v Poděbradech.

Po ukončení léčby byl z existenčních důvodů ponechán v další činné službě a pracoval jako správce vojenských budov. Začátkem roku 1949 byl sice povýšen do hodnosti podporučíka, ale současně byl také uznán plným válečným invalidou a propuštěn z činné služby vojenské. Tehdy dostal od státu trafiku v Holešovicích, ale však v roce 1950 mu ji stát znárodnil. Poté nastoupil na místo vedoucího prodejny na pražském Smíchově, kde pracoval až do důchodu. Dnes žije v Domově péče o válečné veterány v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

 Text a foto: Ladislav Lenk