Smutné ohlédnutí za smutnými výročími

Omlouvám
se čtenářům, kteří očekávají informaci o neobvyklé akci, kterou se Československé
obci legionářské a dalším ochotným spolupracovníkům podařilo 30. září letošního
roku uskutečnit v Brně. Je to totiž spíš zamyšlení a mělo by být umístěno
v sekci blog. Nebo spíš otevřený dopis naší společnosti?

 S napětím
jsem očekával letošní 30. září 2012. Ne snad proto, že končí v mnoha
obcích Svatováclavské hody. Ale proto, že v dějinách Československé
republiky je 30. září psáno černým písmem. Černým a krvavým. Přesto naše
veřejnoprávní medium, honosící se od zítřejšího dne novým logem, utopilo hlavní
zpravodajskou relaci v záplavě informací o „airsoftovém“ atentátu na pana
prezidenta, diskuzím o nutnosti změny práce české ochranné služby či
informacemi, kdo všechno má právo na ochrannou službu. Vyslechli jsme si
informace o pokračování metanolové blamáže ministerstva zdravotnictví a
zemědělství, kdy právě ona jsou nejvíce zodpovědné za kontrolu, která očividně
selhala. Dostalo se nám i informací o posledních hodinách před volbami
v Gruzii a odevzdávání zbraní v Lybii. I mrtví z Afghanistánu
dostali svůj prostor ve veřejnoprávní televizi v „Hlavních zprávách“.
Popularita kopané v Polsku a reportáž o snaze zrušit domácí úkoly jsou
dozajista aktuálním tématem pro nosný pořad veřejnoprávní instituce. I
informace o aukci pistolí a šatů gangsterské dvojice Bonnie a Clyde či bývalá
atrakce hradu Točník medvěd Jarda dostaly svůj prostor. Snad jen reportáž o Nickyho
rodině – neboli o Nicholasi Wintonovi, respektive o filmu, kdy tento odvážný
muž zachránil přes půl tisíce dětí z Protektorátu Čechy a Morava, vzdáleně
mohla připomenout to, co se vlastně 30. září stalo. Pardon, ČT byla
koproducentem tohoto filmu, a tak proč by na sebe neupozornila.

Co
však neudělala? Během více jak 40 minut nenašla čas na prostou informaci o tom,
že 30. září 1938 byla v Mnichově uzavřena smlouva, kvůli níž muselo
tehdejší Československo odstoupit pohraniční území nacistickému Německu, Polsku
a Maďarsku. Mnichovská dohoda. A bez této dohody a následné kapitulace by
nebylo daleko horšího a smutnějšího výročí. Dne 30. září 1941 totiž začaly
v Kounicových kolejích v Brně a v celém Protektorátu Čechy a
Morava masové popravy. Důsledek příchodu nového zastupujícího říšského
protektora Reinharda Heydricha, důsledek 15. března 1939 – okupace a vytvoření
Protektorátu Čechy a Morava, důsledek 30. září 1938 – uzavření Mnichovské
dohody.

Nicméně
30. září 2012 se v Brně, v kostele sv. Ignáce na Kraví hoře, sešlo na
třicet lidí. Byli zde váleční veteráni, starostové obcí Jihomoravského kraje,
senátoři, poslanci, vojenští duchovní, představitelé Armády ČR. Byli zde
zástupci Československé obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu,
potomci Volyňských Čechů, potomci českých vlastenců, kteří byli od 28. září
1941 do 2. července 1942 popravováni v rámci I. a II. stanného práva
v Kounicových kolejích. Připomněli si 540 jmen popravených včetně ženy
v sedmém měsíci těhotenství, 540 českých lidí a vlastenců, kteří se
nesmířili s 30. zářím 1938 ani s 15. březnem 1939. Důstojníků
československé armády, dělníků, hostinštích, mlynářů, řezníků, majitelů
továren, účetních, příslušníků četnictva či příbuzných parašutistů vysazených
v Protektorátu Čechy a Morava, ekonomů, učitelů, profesora Masarykovy
univerzity, tajemníka politické strany, studentů, novinářů. 540 jmen, 540 těl
popravených a zpopelněných lidí, jejichž urny gestapo rodinám nikdy nevydalo.
Průměrný věk popravených byl 39,65 let.

Hubert
Ripka, sekretář prezidenta Edvarda Beneše, v pohnutých dnech září 1938,
kdy se rozhodovalo zda přijmout Mnichovskou dohodu, či nikoliv, později ve
svých pamětech tyto dny popsal: „Pane
prezidente, teď jen na Vás záleží, budeme-li kapitulovat či se vzepřeme. Známe
riziko odporu; můžeme být poraženi. Ale tato porážka nezničila by mravních sil
v národě – a ty by se vzchopily při první příležitosti. Kdežto kapitulace
znamená rozvrat na celé generace. Z toho bychom se nevzpamatovali. Dáváme
přednost nejstrašnějšímu riziku války, před potupnou kapitulací, která nám
zahubí všechno čisté, silné a odhodlané.“

Připomenutí
popravených vlastenců je projevem úcty k lidem, kteří se nenechali položit
na kolena, byli silní a odhodlaní. Ti, kteří se zde 30. září 2012 sešli, přečtením
jmen obětí vzdali hold a čest hrdinům i nevinným obětem. Škoda, že tento
prostor pro informovanost a úctu jsme nedostali i prostřednictvím našeho
veřejnoprávního media. Jen budu čekat, kdy se z těchto medií budu dozvídat
o zvěrstvech českého národa při odsunu.

Čest
památce popravených v Kounicových kolejích v letech 1939 – 1945.

P.S.

Řádky
a myšlenky výše uvedené jsou mým subjektivním názorem a nejsou názorem
organizace, kterou zastupuji.

Mgr.
František Trávníček, foto: Ondřej Skypala a Jana Šuplerová