Národní pouť do Kyjeva

V neděli 28. září, v den státního svátku patrona České země sv. Václava, se uskutečnila druhá letošní národní pouť na místa spojená s prvním československým odbojem. Cílem cesty se stal Kyjev, hlavní město Ukrajinské republiky.

Zatímco na počátku září jsme slavili vznik roty „Nazdar“ ve Francii, nyní jsme vzpomenuli tisíce dobrovolníků, kteří na počátku první světové války vstoupili do ruské carské armády v rámci České družiny. Právě tato jednotka, která se formovala od srpna 1914 v Kyjevě za podpory českých krajanských spolků a ruského cara, složila svou přísahu symbolicky na den sv. Václava 28. září 1914. V té době ještě v Rusku platil starší (zpožděný) juliánský kalendář, dle našeho gregoriánského kalendáře se v den přísahy České družiny psal 11. říjen 1914. Vzhledem k tomu, že rota „Nazdar“ přísahala v jihofrancouzském Bayonne na druhý den 12. října, je Česká družina považována za vůbec první československou jednotku zahraničního vojska. Prapor České družiny, který byl v den přísahy vysvěcen a který každý z našich dobrovolníků políbil, je proto označován za první prapor odboje.

Po sto letech se nedělní slavnostní událost uskutečnila krátce po poledni na místě, kde v roce 1914 k přísaze došlo – na kyjevském Sofijském náměstí. To se od dob, kdy se po něm procházeli první českoslovenští legionáři, nijak výrazně nezměnilo. O to silnější byl pro přítomné jejich prožitek. Hlavním bodem ceremonie bylo odhalení pamětní desky České družině na zdi kláštera při katedrále sv. Sofie (Žofie), která je dnes zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO a považována za jeden se sedmi divů Ukrajiny.

Účast poutníků z České republiky byla ještě větší, než při nedávné cestě do Francie. Autobus, propůjčený Ministerstvem obrany ČR, přivezl čtyři desítky účastníků pětidenní cesty po památných místech prvního odboje na západní Ukrajině. V den slavnosti pak přiletělo dalších sto členů delegace včele se státním tajemníkem MO ČR Danielem Koštovalem. Při slavnostním okamžiku tak bylo přítomno i se zástupci ukrajinské strany přes dvě stovky lidí. Čestnou stráž plnila stráž státního praporu ve stejnokrojích 1. čs. brigády v SSSR, stráž repliky praporu České družiny zapůjčeného Vojenským historickým ústavem ve stejnokrojích starodružiníků a stráž praporu ČsOL ve stejnokrojích tří čs. legií.

Po přivítání účastníků na Sofijském náměstí byla zapěna česká a ukrajinská hymna. Po úvodním projevu zástupce kyjevské radnice promluvil státní tajemník Koštoval, který mimo jiné uvedl: „Ti, kteří 28. září 1914 přísahali věrnost budoucí Československé republice, nás dodnes inspirují svou vnitřní silou a opravdovým vlastenectvím. Drazí ukrajinští přátelé, uplynulo celé století a stále máme k sobě blízko. Před třemi týdny jsem měl tu čest zúčastnit se v Praze jednání, které vedl český ministr obrany Martin Stropnický s ukrajinským velvyslancem v České republice Borysem Zajčukem. Česká strana potvrdila svoji připravenost poskytnout Ukrajině nezbytný zdravotnický materiál a přijmout k léčení zraněné ukrajinské vojáky.“

Poslední slovo patřilo prvnímu místopředsedovi Čs. obce legionářské br. Jindřichu Sittovi, který ve svém projevu řekl: „Sešli jsme sice v Kyjevě, ale pro Čechy je Sofijské náměstí jedno z nejdůležitějších míst, kde byl položen základ Československa. A položili ho přesně před sto lety dobrovolníci, kteří měli tu vůli a odvahu jít za svým snem – samostatným státem Čechů a Slováků. Ačkoliv neměli z tehdejšího hlediska žádnou šanci na úspěch. Prospěch společnosti pro ně byl zkrátka důležitější než ten jejich, a dokonce než jejich život, který mnozí z nich obětovali v boji. Jim podobní lidé tvoří základ každé slušné společnosti. A rozhodně to není horda egoistických vůdců, kteří jdou jen tvrdě za svým.“, Upozornil rovněž na fakt, že česká společnost do této chvíle nevyužila plně své čtvrt století trvající svobody k morální obrodě. Za ČsOL proto slavnostně přísahal, že naše organizace nepoleví ve své činnosti tak dlouho, dokud do povědomí české veřejnosti nebudou navráceny ideály legionářů a jejich vůdce T. G. Masaryka, na jejichž základě demokratické Československo vzniklo.

Poté již následovalo slavnostní odhalení pamětní desky, k níž byly následně položeny věnce a kytice státním tajemníkem Koštovalem, vojenskými přidělenci Slovenska, Itálie, Francie, Velké Británie a představiteli ČsOL. Na závěr slavnosti zazněla píseň Hej, Slované. Právě tuto píseň zpívali na svých rozvědkách příslušníci České družiny v blízkosti nepřátelských zákopů, aby Čechy a Slováky v rakousko-uherských jednotkách upozornili na českou jednotku v carské armádě a vyzývali je k přeběhnutí a vstupu do jejich řad.

Po ukončení programu na Sofijském náměstí se zástupci ČsOL a stráže s prapory odebrali pochodem k nedalekému domu ve Vladimirské ulici, v němž žil a pracoval jeden z nejpřednějších představitelů české krajanské kolonie, jenž se o vznik České družiny zasloužil, JUDr. Václav Vondrák. Právě Vondrák pronesl v den přísahy působivou řeč, na kterou později starodružiníci často vzpomínali.

Následně se účastníci pouti odebrali postupně na hřbitovy Lukjavinka a Svjatošin, kde vzdali hold zde pohřbeným československým vojákům, kteří v roce 1943 padli v řadách 1. čs. brigády v SSSR při osvobozování Kyjeva. Právě role čs. jednotek při této operaci patří k těm nejbrilantnějším v celém válečném úsilí. Na místě je rovněž uvést, že většina pohřbených čs. vojáků byli národností Rusíni z Podkarpatské Rusi, kteří přežili věznění v sovětských koncentračních táborech Gulag a po vzniku čs. jednotky se rozhodli bojovat za obnovení předválečného Československa. Právě oni tvořili významnou část našich jednotek na Východě.

Delegace se poté přesunuly do kyjevského Vojenského muzea, kde byla za přítomnosti ředitele Vladimíra Tarance a mecenáše Vladimíra Borodenka zpřístupněna výstava v ukrajinském jazyce o čs. legiích v Rusku z produkce ČsOL.

Letecká delegace se s tou „autobusovou“ právě tady musela rozloučit. Směřovala ještě na krátké zastavení na památníku Matky Vlasti, kde se nachází muzeum tzv. velké vlastenecké války. Poté již směřovala na letiště k odletu zpět do vlasti.

Národní poutě do Francie a na Ukrajinu byly událostmi v pravdě historickými. Samotná možnost jejich uskutečnění je důležitým mementem. Za oněch sto let byli Češi a Slováci vystaveni mnoha zkouškám a při některých byli vystaveni nebezpečí úplné likvidace. To, že po sto letech jsou zde hrdí držitelé legionářských tradic, kteří nezapomínají, přináší naději do budoucna.

text br. Jiří Filip, foto br. Ladislav Lenk a Marcela Volfová