Patnáctý březen je mementem

Na Hradčanském náměstí v Praze u sochy T. G. Masaryka se 14. března 2014 uskutečnila vzpomínková akce u příležitosti 75. výročí okupace Československa nacistickým Německem.

Pietní vzpomínky, kterou již třetím rokem organizuje Československá obec legionářská, se tentokrát zúčastnil předseda Senátu Parlamentu ČR Milan Štěch, velvyslanec Slovenské republiky v ČR Peter Weiss, zástupci ČsOL, představitelé Ministerstva obrany ČR, Konfederace politických vězňů, druhováleční veteráni v doprovodu pracovníků projektu Péče o válečné veterány a mnozí občané Prahy i náhodní turisté. K soše T. G. Masaryka účastníci vzpomínkové akce položili věnce a květiny. Za Československou obce legionářskou tak učinil její první místopředseda br. Jindřich Sitta.

S úvodním projevem vstoupil Milan Štěch. Ten poděkoval organizátorům této akce, zejména pak Československé obci legionářské, za konání tohoto setkání. Z jeho projevu k přítomným vyjímáme: „Okupace byla následkem mnichovské zrady. 15. března 1939 se naplno ukázalo, že francouzští a britští „mírotvorci“, kteří mnichovský diktát sjednali, byli ve skutečnosti nejen zrádci, ale i hlupáci. Stalo se přesně to, čemu chtěli údajně zabránit a co prezident Beneš předpovídal. Britský premiér Chamberlain dokonce hned po okupaci v březnu roku 1939 hlásal názor, že vznikem Slovenského štátu došlo de jure k zániku Česko-Slovenska, a že Velká Británie tím pádem nemusí garantovat naše hranice. Naši zemi, obrazně řečeno, hodil přes palubu. Mělo by se také připomínat, že mezi několik málo zemí, které oficiálně uznaly zřízení protektorátu Čechy a Morava, vedle Itálie a Maďarska patřil i Sovětský svaz, a to po uzavření paktu Ribbentrop – Molotov v létě r. 1939, který v následné nejhorší válce historie – druhé světové válce – musel tvrdě bojovat za uhájení své existence a jeho občané ztratili největší množství svých životů. Rozhodující měrou se podílel s dalšími spojenci na úplném poražení fašistického Německa a jeho podporovatelů. Nezapomínejme ani na českou hanbu, která se v březnových dnech roku 1939 projevila, a to na fašistickou lůzu z organizace Vlajka, která bezprostředně po okupaci začala vytloukat židovské obchody a dělala si naději, že Hitler jí svěří vedení státu. Naše země byla ve 20. století okupovaná dvakrát. Za minulého režimu se okupace vojsky Varšavské smlouvy vykládala jinak, a to jako internacionální pomoc, než jak to ve skutečnosti bylo. Dnes se zase někdy nechce vidět příčinná souvislost mezi okupací v roce 1939 a odsunem Němců. Tuto souvislost ale ignorovat nelze. Dvě okupace naší země ve 20. století nás zavazují, abychom si všímali pozorně všech agresí, zejména v evropském prostoru. Ty se nás týkají nejvíce. Všechna historická srovnání jsou samozřejmě ošidná a nepřesná, protože situace nikde není stejná. Přesto podle mě existují podobnosti mezi voláním sudetských Němců v roce 1938 a 1939 po spojení s třetí říší a současným voláním na Krymu o připojení tohoto území Ukrajiny k Rusku. Stejně tak nemůžeme ignorovat podobnosti mezi postoji pohlavárů německé 3. říše a některých extrémistických bojůvek na Ukrajině. I proto nám situace na Ukrajině těchto dnů nemůže být lhostejná. Jistě si všichni přejeme, aby se situace řešila pouze a jen u jednacích stolů.“

Závěrečný projev přednesl první místopředseda ČsOL br. Jindřich Sitta: „V letošním roce si připomeneme sté výročí dobyvačné agrese Rakousko-Uherska vůči Srbsku, které mělo za následek propuknutí první světové války. S hrdostí pamatujeme na to, že v této válce Češi a Slováci zúročili svou národní vyspělost a doma i v zahraničí bojovali za osamostatnění své vlasti na Habsburském soustátí. Za pouhé čtyři roky oslavíme vítězství Masaryka a československých legií. Naše moderní státnost tu bude sto let. Sto let nadějných i krutých tak, jaké bylo celé 20. století. Ano, za ony čtyři roky oslavíme stoleté výročí republiky, leč s trpkým vědomím, čím si její občané pro její uhájení do dnešních časů museli projít. To je i důvod, proč se dnes setkáváme. Připomínáme si počátek jedné z velkých zkoušek Čechů a Slováků, kterou byli v takřka stoletých dějinách republiky nuceni podstoupit. Mnichovská dohoda z října 1938 znamenala definitivní konec křehké evropské stability a nesmírnou národní tragédii. Jejím důsledkem byl 15. březen 1939 – den, kdy vpadla německá armáda do zbytku naší zkoušené vlasti. Byl to jeden jediný sychravý den, po němž následovaly roky protektorátní hrůzy a válečných běsů, díky nimž bylo Evropě i celému světu připomenuto, jak hluboce se nevyplácí zlu ustupovat a poskytovat mu čas k nabírání sil. Ani 15. březen nebyl pro demokratické státy Evropy dostatečným argumentem pro zahájení akce proti Hitlerovi. Byl ale dostatečným důvodem pro to, aby se ještě téhož dne v Čechách i na Moravě sešli nejlepší synové a dcery národa a společně začali organizovat domácí odboj. Byť vznik války datujeme až k prvnímu září 1939, pro ně již tehdy bylo nacistické Německo nesmiřitelným nepřítelem. Z vlasti po vzoru prvoválečných legionářů odcházeli tisíce mužů, kteří utvořili zahraniční vojsko. A mnozí z domácích i zahraničních bojovníků se vítězství, které zdaleka nebylo samozřejmé, nedožilo. Na oltář vlasti byly dány statisíce obětí umučených a popravených, statisíce vězněných, kteří často umírali se zdravím podlomeným z koncentráků nedlouho po válce. Patnáctý březen je mementem, které nám klade na paměť, že mír není věčný a svobodě předchází oběť. Nechceme-li selhat a obrátit vniveč utrpení, kterým prošly za naši dnešní svobodu předchozí generace, jsme povinni nejen střežit odkaz hrdinů, ale sami být připraveni hájit demokracii a svobodu. Vychovávejme náš národ k hrdosti a hrdinství – tak jej nejlépe připravíme na sebetěžší zkoušky. Čest památce Čechů a Slováků, kteří se nesmířili s nesvobodou!“

Poté Jindřich Sitta poděkoval za účast na pietním aktu všem, kteří na Hradčanské náměstí přišli a jimž není lhostejná historie našeho státu a také pohnuté události, které nastaly po nacistické okupaci – tedy šestiletá poroba národa a jeho boj jak na zahraničních frontách, tak i v domácím odboji za osvobození a obnovu samostatného československého státu.

Ladislav Lenk, foto: autor