S Josefem Přerovským o deseti dnech jeho zajetí na Ukrajině

Uplynulo sotva čtyřicet hodin poté, co armádní speciál přivezl z Berlína v doprovodu ministra obrany Martina Stropnického českého pozorovatele OBSE Josefa Přerovského, který před tím strávil deset dnů v zajetí proruských separatistů na v ukrajinském Slavjansku. Sedíme u kávy a já si povídám s podplukovníkem Přerovským. Málo přitom kdo ví, že je také členem Předsednictva Republikového výboru Československé obce legionářské a předsedou komise ČsOL pro zahraniční spolupráci a že se díky tomu vídáme velmi často.

Pepo, jak se vůbec člověk stane pozorovatelem OBSE?

Moje pozice se ve skutečnosti jmenovala inspektor podle Vídeňského dokumentu 2011, což je mezinárodní dokument k posílení bezpečnosti a důvěry v Evropě, především ve vojenské oblasti. Tento dokument je zahrnut mezi další mezinárodní smlouvy, které jsou zřízeny pod hlavičkou OBSE. Ke zjednodušení je především médii, ale například i politiky, používán termín pozorovatel OBSE. Jinak jako pozorovatel OBSE jsem také působil – shodou okolností při prezidentských volbách 2010 na Ukrajině. Veškeré informace, jak se stát takovým pozorovatelem, jsou na stránkách ministerstva zahraničí, v podstatě se jedná o registraci do národní databáze na webových stránkách a ze strany MZV jsou pak zasílány nabídky na jednotlivé mise (aktivity).

Když jsi odlétal na Ukrajinu, tušil jsi, že by mohlo dojít k něčemu takovému, jako je desetidenní únos?

Nic takového jsem netušil. Během dvaceti let aktivit podle Vídeňského dokumentu k ničemu takovému nedošlo. Podotýkám, že cílem aktivit jsou všechny státy OBSE, tedy i takové státy jako Ázerbájdžán, Arménie, Kyrgyzstán, Gruzie, a nikdy k ničemu podobnému zde nedošlo.

Přibliž nám prosím okolnosti vašeho zadržení. Jak k němu vůbec došlo a tušili jste, co vás čeká?

Pohybovali jsme se po hlavní silnici ve směru na Slavjansk a snažili se monitorovat případné aktivity ukrajinské armády. Aktivity rebelů nebyly v žádném případě cílem naší inspekce. Do Slavjansku jsme vjíždět nechtěli, několik kilometrů před Slavjanskem jsme zastavili, plánovali další postup (návrat) a čekali na místní polici, která nám měla dát brífink o bezpečnostní situaci. Asi minutu po příjezdu policisty přijelo auto plné ozbrojenců, kteří na nás namířili zbraně. Po chvíli přijel další vůz s ozbrojenci, kteří profesionálně provedli zabezpečení celého prostoru. Poté od nás oddělili velitele doprovodu – plukovníka ukrajinské armády a všechny ostatní nás odvezli do Slavjansku. Vše pod namířenými zbraněmi, bez možnosti komunikace.

Jaký má člověk pocit, když ho zavedou do sklepa, seberou tkaničky u bot, sváží mu ruce a zaváží oči? Na co jsi v těch chvílích myslel a co bylo na té situaci nejhorší?

V těchto počátečních fázích jsem si moc nepřipouštěl, v jaké kaši jsme se ocitli. Stále jsem předpokládal, že až se vysvětlí, o jakou aktivitu se jedná a jaké jsou její cíle, dojde k našemu rychlému propuštění. Samozřejmě není příjemné být svázaný a oslepený a poslouchat zvukům natahovaných zbraní, ale stále jsem spoléhal na diplomatický cíl naší mise. Vystřízlivění přišlo druhý den ráno, kdy nás navštívil starosta Ponomarjov a oznámil, že jsme váleční zajatci a z jeho proslovu vyplynulo, že nás nemíní propustit v krátké době, ale naopak použít ke svým politickým cílům. Nejhorší zážitek na nás čekal v sobotu (26. 4.) večer, kdy nám strážní oznámili, že byla zahájena další fáze útoku ukrajinské armády na Slavjansk, my že budeme rozmístěni po podlažích budovy jako živé štíty a nikdo z budovy neodejde živý. V této chvíli jsem se opravdu loučil se životem. Ve skutečnosti to nebyla pravda, pouze se jednalo o psychologický nátlak našich věznitelů. Ale útoku ukrajinské armády na Slavjansk jsme se stejně dočkali – začal v pátek 2. 5. a my jsme slyšeli zvuky prudkých bojů v okolí. To byl další krizový okamžik.

Rád bych se zeptal, zda jsou naši důstojníci, které vysílá Česká republika do podobných misí, na takové nebezpečné situace nějak zvlášť školeni…

Absolvoval jsem specializovaný kurz, jehož součástí jsou i podobné situace, ve kterých jsem se ocitl, ale žádný kurz vás nemůže připravit na reálnou situaci. Také jsem byl na dvou dlouhodobých zahraničních misích a například v misi OSN v severním Iráku, kde jsem byl od roku 2002 do roku 2003. To také bylo plné mimořádných nepředvídatelných situací. Takže nějaké zkušenosti člověk má.

Ptám se proto, že vzpomínám na příběh českého pozorovatele Jaroslava Kulíška, mimochodem též člena ČsOL, který se svého času při zajetí v Gruzii dokázal sám osvobodit. Třeba tím, že své věznitele dokázal doslova uchlastat… Vy jste spolu s kolegy v Ukrajinském zajetí neuvažovali o útěku?

O útěku jsme krátce uvažovali, ale zavrhli jsme ho. Velká skupina 11 osob by neunikla pozornosti místních obyvatel a ve městě plném ozbrojenců bychom byli snadným cílem. A kdyby uprchl jednotlivec, tak by to určitě pocítil zbytek skupiny. Ale je to velice nepříjemný pocit být úplně bezmocný a bez informací a být odkázaný na libovůli věznitelů a doufat v pomoc mezinárodního společenství.

Jsi pozorovatel, takže určitě i přes zajetí vaší mise máš nějaký názor na to, co se na Ukrajině nyní děje. Co o tom osobně soudíš?

Ukrajina je na prahu občanské války. Obyvatelé na jihovýchodě Ukrajiny nepovažují současnou vládu za svoji a to že vzali do rukou zbraně, je i důkazem hluboké frustrace ze životních podmínek a z toho, že nevidí východisko ani zlepšování své situace v uplynulých letech. Jestli tam jsou nějaké vnější vlivy, si nedovoluji posoudit. Od toho jsou jiní experti.

Teď budeš dál působit ve své funkci na ministerstvu obrany. Co když někdo řekne, abys vyjel na další misi? Co na to asi řeknou tvoje partnerka a tvé malé dvě děti a co jim odpovíš? Vždyť na Ukrajině z vás chtěli udělat živé štíty…

Předpokládám, že svou práci budu dělat dál. Spíš si myslím, že pokud by do budoucna měla být podobná situace v jiných zemích OBSE (stále máme dost zamrzlých konfliktů v regionech, jako je Podněstří, Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Abcházie), byly by aktivity na bázi Vídeňského dokumentu pozastaveny. Co se týká rodiny, rozhodl jsem se, že si svoji partnerku vezmu za manželku (kdybych totiž na Ukrajině zemřel, nedostala by ani vdovský důchod) a budu se věnovat více dětem a omezím jiné aktivity.

Ptal se: Ladislav Lenk, foto: www.mocr.army.cz