Po stopách rozvědek České družiny

V posledních lednových dnech vykonali členové Československé obce legionářské cestu do jihovýchodního Polska, aby vzdali hold novodružiníkům, kteří před 100 lety přísahali v Tarnówě a doplnili stavy České družiny. Vznik této první čs. jednotky za první světové války jsme si připomněli několika událostmi loni na podzim.

Účastníci vyrazili autobusem, který poskytlo Ministerstvo obrany ČR, v noci z 29. na 30. ledna z Prahy. V Brně nastoupili další bratři legionáři a celá delegace dorazila v pátek ráno do Osvětimi. Zde byla u příležitosti 70. výročí osvobození zdejšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau u ústředního památníku uctěna účastníky poutě památka všech obětí zdejšího nelidského běsnění. Podle odhadů, které uznává současná historiografie, zahynulo v těchto místech více než 1,3 milionu lidí. Utrpení a smrt zde nalezly i tisíce předválečných občanů Československé republiky. Členové Obce legionářské si prohlédli jak tábor Auschwitz I, tak Auschwitz II, známý také jako Birkenau, kde se nacházely plynové komory a krematoria.

Po pátečním dopoledni na tragických místech naší moderní historie, směřoval autobus s účastníky legionářské poutě do obce Szczepanów, jenž se nachází 30 km západně od Tarnówa. Právě zde padli v hrdinném boji s nepřítelem první příslušníci České družiny. Rozvědku, při níž došlo k prvnímu bojovému střetu jednotky, popsal ve svém hlášení z 20. listopadu 1914 poručík Karel Václav Petřík:

„18. listopadu r. 1914 večer jsme dostali od štábu 44. divise úkol, abychom se přepravili přes řeku Užvici [Uszwica] a prozkoumali rayon Rudy-Mokřiska-Ščepanov-Slotvina. Oddíl rozvědčíků čítající 35 lidí vytrhl pod mým velením z Radlova [Radłów] do vesnice Gramic [Granice] (na jihovýchod od Bořetína [Borzęcin]) a na úsvitě přepravivše se přes řeku Užvici postupovali jsme dále směrem k Přiborovu [Przyborów] obsazenému již jízdním oddílem rozvědčíků naší divise. Poněvadž rayon, který jsme měli prozkoumat, byl rozsáhlý, šla jedna partie našeho oddílu na Zagrody-Mokřisku, druhá partie z Přiborova na Podgorku-Mokřisku, zatímco hlavní náš oddíl pod mým velením v síle 20 lidí se dal přes Lenky [Łęki] a Vokovice [Wokowice] na Ščepanov [Szczepanów]. V lese za Vokovicemi jsme zpozorovali nepřátelské hlídky, o čemž bylo ihned učiněno hlášení štábu divise. Přiblíživše se kryti lesem k prvním chatám Ščepanova, zpozorovali jsme, že vesnice je obsazena nepřátelskou pěchotou. Abychom zjistili velikost nepřátelských sil, obešli jsme vesnici skrývajíce se za chaty a viděli jsme, že nepřítel, připravující se na severozápadní straně vesnice k nástupu, kope za vesnicí zákopy. Vesnice byla obsazena nepřátelskou polní ochranou. Probíraje se zpět k vesnici, náš oddíl dostal se do silného ohně nepřátelských pušek a byl nucen obsaditi v Ščepanově starý hřbitov a zahájiti proti útočícímu nepříteli palbu. Odrazivše několikrát nepřítele zpozorovali jsme, že tento pokouší se obejíti nás z pravé strany, pročež jsme ustoupili do nového ščepanovského kostelíku chráněného vysokou kamennou zdí, kde jsme se drželi 2 a půl hodiny, jsouce stále pod ohněm nepřítele. Odtud se nám podařilo poslat do štábu (divise) druhé hlášení a náčrt nepřátelských linií. Avšak naše situace se stávala přece jen z minuty na minutu obtížnější, protože jsme vystříleli téměř všechny své patrony. Včas se proto přiblížil k nám na pomoc oddíl rozvědčíků Baturinského pluku a s ním se nám podařilo udržeti posici námi obsazenou do příchodu Baturinského pluku. Nastupujíce pak spolu s tímto plukem obešli jsme pravý bok nepřítele, v důsledku čehož byl tento k večeru námi ze zákopů vypuzen a ustoupiv zanechal v našich rukou veliký počet zajatců a mrtvých. Z našeho oddílu byli zabiti dva dobrovolníci a tři těžce zraněni.“

Krátce po Petříkově hlášení se ukázalo, že ztráty České družiny byly větší. Při rozvědce u Szczepanówa padli celkem tři družiníci, a to Josef Vasický, Antonín Řehák a Jihoslovan Džuro Nikolič. Raněni byli Rudolf Rajnoch, Igor Vraný a Václav Čermák, pohřešováni pak Alexandr Ptáček, Josef Datel a August Galíček. Příkladnou chrabrost a odvahu v boji prokázali Konstantin Dembský, Zdeněk Fierlinger a Karel Strnad.

Delegace ČsOL se na místě zastavila u zdejšího pramene sv. Stanislava, jednoho z polských patronů, který se ve Szczepanówě narodil. Naše kroky poté směřovaly ke starému kostelu, kde u pomníku padlým z první světové války proběhl pietní akt. Ten se udál i u nového kostela, kde se Petříkova rozvědka ubránila náporu nepřítele. Na těchto místech s námi zavzpomínal na svého dědečka i vnuk poručíka Petříka, který se účastnil legionářské poutě.

Následně jsme pokračovali v cestě do Tarnówa, kde se konala hlavní slavnostní událost celé poutě. Na budově zdejší školy v ulici Józefa Poniatowskiego byla 20. května 2012 odhalena pamětní deska příslušníkům České družiny, kteří padli v Haliči a v Karpatech od nasazení jednotky do bojů až do jara 1915. V pátek 30. ledna 2015 zde nastoupila čestná jednotka ČsOL s replikou praporu České družiny a rovněž čestná jednotka žáků Vojenské střední školy MO v Moravské Třebové s praporem ČsOL. Po položení květinových darů k desce vystoupila náměstkyně primátora města Tarnów Krystyna Latała, která mimo jiné sdělila, že je pro Tarnów velkou ctí, že je spojen tak pevně s dějinami českého národního boje za svobodu v první světové válce.

Právě Tarnów byl na přelomu let 1914 a 1915 sídlem štábu České družiny a zde se 31. ledna 1915 konala přísaha novodružiníků. Jednalo se o Čechy a Slováky, kteří před válkou nežili v carském Rusku, ale do války odcházeli v uniformách Rakousko-Uherska. Při bojích na východní frontě byli zajati 3. ruskou armádou, která v prosinci 1914 povolila nábor dobrovolníků z řad zajatců. V první vlně se tak přihlásilo do České družiny 259 zajatců. Malá část z nich nakonec složit přísahu odmítla a raději volili zajatecký tábor. V Tarnówě tak přísahalo celkem 231 novodružiníků. Přísahu popsal po válce Vojtěch Prášek:

„Přísaha ‚tarnovských družiníků‘ neměla ovšem tak slavnostního rázu, jako přísaha na Sofijském náměstí v Kijevě. Leč v duších zúčastněných zanechala také tklivou ozvěnu a vryla se všem hluboko do paměti a její obraz si uchovají ‚tarnovští‘ na vždy v živé představě.

Slavnost započala o půl 11. hod. dopolední modlitbou pravoslavného kněze, který po skončení svého obřadu pronesl slova přísahy, která pak podporučík Klecanda česky tlumočil novodružiníkům. Potom promluvil stručně velitel Družiny a po společném pronesení české přísahy přistupovali novodružiníci ke stolku, na kterém, vedle evangelia a nádoby se svěcenou vodou, ležel zlatý kříž. Zatím co pop je ‚krestil‘ vodou, líbali, postupujíce v řadě, kříž i evangelium, pronášejíce hlasité: ‚přísahám‘. Od stolku kráčeli k praporu Družiny, jejž opodál třímal praporečník br. Heyduk. Líbajíce prapor, skládali vlastní přísahu své otčině. Spolu s tarnovskými dobrovolníky složil přísahu také zajatý důstojník bratr Karel Müller, bankovní úředník z Tábora, který byl za nedlouho po přísaze jmenován praporčíkem a přidělen zprvu k záložní a později k 3. rotě.

Po přísaze a modlitbě za cara, provolán byl zdar armádě a zdar české vlasti, kterážto volání provázelo hromové: ‚Urá‘!

Slavnost byla ukončena slavnostním pochodem, při kterém novodružiníci defilovali před hosty. Velitel Družiny, chtěje se pochlubiti před ruskými hodnostáři výcvikem bývalých zajatců, dal pochodovati novodružiníkům třikráte, pokaždé v jiné formaci, takže se pochodovalo postupně: v poločetách, v jednotném šiku a na konec po ‚odděleních‘.“

Při letošní připomínce události promluvil po tarnovské náměstkyni primátora tajemník ČsOL Milan Mojžíš, který připomněl dějinné souvislosti, a zástupce MO ČR Pavel Filipek poděkoval za péči Tarnówa o pamětní desku a zájem o odkaz čs. legionářů z České družiny. Pro legionářské poutníky bylo v budově školy připraveno milé občerstvení. Před západem slunce se však brzo muselo pokračovat dál. Ve městě se nachází dva hřbitovy, které tu po jeho obsazení zřídila rakousko-uherská správa. Nachází se na nich řada Čechů a Slováků, kteří zde padli nebo zemřeli v místních lazaretech. Jejich památka byla na těchto místech posledního odpočinku uctěna pietními akty. Ve večerních hodinách pak následovalo ubytování v Tarnówě a čerpání sil na druhý den.

V sobotu ráno byl Tarnów k nepoznání. Vše bylo přikryto čerstvou sněhovou nadílkou. Naše cesta směřovala na jih do15 km vzdáleného Tuchówa, kde se udála slavná rozvědka podporučíka Stanislava Čečka. Na Štědrý den 24. prosince 1914, provedla část 1. roty České družiny pod jeho velením velmi úspěšnou rozvědku. Zajistila zbytky mostu do Tuchówa a po kratším boji zajala celou nepřátelskou rotu č. 9 čítající 115 mužů od 24. honvédského pluku a to včetně velitele roty. Ukořistila také kulomet i s příslušenstvím. Za tuto zdařilou akci byli její aktéři vyznamenáni. Konkrétně podporučík Čeček byl navržen na vyznamenání důstojnickým Křížem sv. Jiří 4. stupně.

V průběhu soboty jsme dále navštívili několik prvoválečných hřbitovů, na nichž jsou pochováni Češi a Slováci, příslušníci rakousko-uherské armády a na všech těchto místech byla uctěna jejich památka pietním aktem a položeny zde smuteční věnce ČsOL. Monumentální byl především ústřední hřbitov na návrší nad Gorlicí, kde je pohřbeno téměř 10 000 vojáků obou znepřátelených armád. V Sękowé byla delegace přivítána starostkou obce Matgorzatou Matuch, která nás doprovázela na hřbitovy v její správě. Za vzpomenutí stojí zvláště hřbitov na sedle Przelecz Malastowska, jenž projektoval, jako celou řadu dalších hřbitovů v tomto regionu, věhlasný architekt Dušan Jurkovič. Jeho osobitý secesní styl silně ovlivněný lidovou architekturou byl dobře čitelný i zde.

Sobotní podvečer byl věnován návštěvě Krakówa, někdejšího sídla polských králů. Ve městě, které je především svými středověkými dějinami pevně spojeno s dějinami českými, jsme měli příležitost projít si historické jádro města. Bohužel hrad Wawel byl v době našeho příjezdu již nepřístupný.

Pouť za rozvědkami České družiny skončila ve Wadowicích. Pro Poláky a katolický svět je toto městečko spojeno především s osobou Karola Wojtyły, zdejšího rodáka, známějšího především jako papež Jan Pavel II. Jeho rodný dům na náměstí byl však 12. prosince 1914 svědkem tragické události, když byli na hlavním Wadowickém náměstí oběšeni dva příslušníci České družiny – Grmela a Müller. Krátce po příchodu České družiny na frontu byli vybráni dobrovolníci, kterým byl dán nebezpečný úkol. Přejít v civilním oděvu frontu a vydat se do Prahy, kde měli o vzniku České družiny informovat představitele českého politického života. Dvěma výše zmíněným se však tento nebezpečný podnik stal osudným, neboť byli zatčeni a rakousko-uherským polním soudem odsouzeni za velezradu a vyzvědačství.

Z Wadowic již cesta ubíhala zpět do naší vlasti a v neděli brzo ráno autobus dorazil zpět do Prahy. Na závěr je třeba poděkovat bratru tajemníku Milanu Mojžíšovi, který se o uskutečnění legionářské poutě hlavní měrou zasloužil a pochopitelně i Ministerstvu obrany ČR, bez jehož spolupráce a podpory by se legionářská pouť vůbec nemohla uskutečnit.

text br. Jiří Filip, foto br. Jiří Charfreitag