Sokolské Nazdar znělo kladenskou hlavní třídou

Sokol Kladno ve spolupráci se statutárním městem Kladno připravil na sobotu 6. června 2015 slavnostní akci u příležitosti 120 let od položení základního kamene ke kladenské sokolovně.

Již před desátou hodinou se scházeli zástupci sokolských spolků nejen z Kladna, ale i např. z Buštěhradu a Stochova se svými prapory. Přicházeli zástupci baráčníků, skautů a samozřejmě nechyběli ani členové Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu Kladno, kteří do průvodu šli rovněž s historickým praporem. Zajímavým zpestřením bylo nejen dobové a sportovní oblečení, ale také sokolníci se svými sokoly, které obdivovaly zejména děti. Po desáté hodině se pestrobarevný průvod od kladenské radnice vydal po třídě T. G. Masaryka k budově sokolovny. Slavnostní průvod po cestě zdravili kladenští občané, prodavači a majitelé obchodů, z oken mávali lidé, žijící v domech, kolem nichž průvod procházel. Sokolové se usmívali a volali „Nazdar!“

Při pohledu na mávající dospělé i děti v oknech jsem si vzpomněla na vyprávění pana Porazila, jehož obchod se také nachází na hlavní třídě. Vzpomínal, jak se jako dítě díval z okna na průvod, ve kterém pochodovali ruští, francouzští a italští legionáři ve svých uniformách a hrdě procházeli okolo jejich domu, později již nechodili v legionářských uniformách, ale v průvodu se objevovali s řemeslnickými cechy. Jednoho z nich znal, poznal ho, jak jde v řeznickém, širočinu na ramenou. Tatínek pana Porazila jednou, když okolo jeho obchodu jel prezident T. G. Masaryk na koni, tak se s ním zastavil na kus řeči. Zrovna myl výlohu a pozval ho na kávu značky Porazil. Pan prezident si liboval, jaké je to dobré kafíčko a tak se stalo, že káva Porazil byla dodávána na setkání legionářů do Lán i na Pražský hrad.

Z balkonu sokolovny zazněla pozdravná slova z úst nejpovolanějších, promluvil Miroslav David, starosta Sokolské župy Budečské, který připomněl slavnou historii kladenské sokolovny. Jako zajímavost uvedl, že v roce 1918 byl čestným členem této jednoty spisovatel Alois Jirásek. Primátor města Kladna Mgr. Milan Volf ujistil sokolskou veřejnost i občany města, že město bude sokolské sportovní aktivity podporovat. Váží si toho, s jakým nadšením se podařilo obnovit sportovní zapojení dětí i dospělých. Zmínil také zásluhu sokolů na vybudování sportoviště Sletiště.

Součástí těchto oslav byla výstava věnovaná 120 letům kladenské sokolovny nazvaná „Sokolovna v letu času“. Byla inspirována kopiemi dobových pohlednic, které sokolům věnoval autor a badatel Zdeněk Pospíšil. Mapuje dlouholetou činnost Sokola. Návštěvníci si také mohli prohlédnout historický sokolský ženský a mužský kroj. Velkému zájmu se těšil bohatý program před sokolovnou. Potleskem byla odměněna všechna kulturní a sportovní vystoupení. S radostným nasazením vystoupily např. mažoretky Květinky, mužský pěvecký sbor Smetana-Slovanka a ženský sbor Smetana. Přestože polední slunce hřálo víc, než bylo příjemné, na výkonech účinkujících to nebylo znát. Mezi jednotlivými vystoupeními byli představeni zástupci dalších spolků. Ve slavnostních uniformách se představili havíři. Pozvali všechny zájemce do hornického skanzenu na Mayrau, kde se mohou více dozvědět o hornických tradicích na Kladensku. Předsedkyně Jednoty ČsOL v Kladně sestra Eva Armeanová představila legionářskou organizaci, hovořila o úzkém sepětí sokolů s našimi vojáky, legionáři, kteří se významnou měrou zasloužili o vznik Československa. Fyzická zdatnost a zejména výchova k vlastenectví byly rozhodujícím faktorem, proč se Sokolové neváhali zapojit do bojů proti Rakousko-Uhersku. Zmínila naše krajany ve Francii, kterých před 1. světovou válkou žilo ve Francii přes 7 000. Někteří odešli za prací, jiní za novým životem, či studiem. Pracovali jako řemeslníci, obchodníci, byli mezi nimi i umělci, kteří tam hledali inspiraci. Krajané se sdružovali ve dvou spolcích, tělovýchovném Sokole a osvětové Rovnosti. Hned po vypuknutí války se Češi chtěli zapojit, ale jako rakouští státní příslušníci nemohli bojovat jinak, než jako příslušníci francouzské Cizinecké legie. Již 22. srpna 1914 se několik stovek našich krajanů dostavilo k odvodu do pařížské Invalidovny a přes 300 jich odjelo do Bayonne k výcviku. A protože se mezi sebou zdravili sokolským pozdravem Nazdar, získali název rota Nazdar. Velký vliv na ně měl také náčelník pařížského Sokola Josef Pultr. 12. října 1914 složili slavnostní přísahu. Prapor jim vyšily dámy z Bayonne. O jeden den dříve složili přísahu naši vojáci na Sofijském náměstí v Kyjevě. Rota Nazdar jako součást Marocké divize se účastnila bojů u Arrasu, trvaly od 9. května do 18. června 1915. V těchto bojích padlo či zemřelo na zranění 55 vojáků, mezi nimi i Josef Pultr, který padl již 9. května 1915. Dále připomněla, že Československá obec legionářská byla založena 22. května 1921 našimi legionáři, kteří bojovali na ruské, francouzské a italské frontě. Informovala o složení členské základny, počtu válečných veteránů, V. Manifestačním sněmu, projektu LEGIE 100 a Legiovlaku, který bude jezdit po našich městech až do roku 2020. Vysvětlila, jak vznikl sokolský pozdrav Nazdar – když probíhala sbírka, na Národní divadlo, na pokladničce byl nápis „Na zdar Národního divadla.“ Díky rozsáhlosti sbírky se pozdrav rozšířil po celých Čechách a ujal se i na Slovensku. Po vzniku pražského Sokola byl současně s praporem schválen i pozdrav „Nazdar!“ V závěru svého vystoupení představila organizaci Českého svazu bojovníků za svobodu. Hovořila o jejím poslání a složení členské základny a představila historický prapor z roku 1947. Rozloučila se sokolským pozdravem Nazdar a legionářským pozdravem „Věrnost za věrnost“ a vyslovila přání, že ČsOL i ČSBS Kladno budou nadále se Sokolem úzce spolupracovat.

Součástí slavnosti bylo i staročeské občerstvení a „jen pro ten dnešní den“ bylo uvařeno speciální pivo Sokolík, které chutnalo nejen pivařům. Při zpěvu sokolských písní si notovali přihlížející i některé naše členky např. 88letá Vilemína Plakošová, vdova po válečném veteránovi.

Ještě několik faktů o samotné budově sokolovny. Pozemky pro stavbu sokolovny získal starosta města Jaroslav Hruška od břevnovského benediktýnského kláštera. Asi 1 000 čtverečních sáhů bylo věnováno sokolské jednotě ke stavbě sokolovny. Základní kámen byl položen 2. června 1895 a ještě v témže roce byla dokončena. Plány vypracoval architekt Václav Krotký. V roce 1938 byla propůjčena armádě a uprchlíkům z pohraničí. V roce 1940 byla zabrána gestapem a byli zde vězněni čeští vlastenci. Na budově je pamětní deska s textem: „Nezapomínejte těch, kteří v boji za svobodu v letech 1940–1945 prošli v této budově utrpením koncentračního tábora.“ V roce 1990 byla po 42 letech vrácena obnovenému Sokolu. Podobné to bylo i s legionáři. Jejich činnost byla přerušena válkou a rok 1948 ukončil jejich působení. Jak členové ČsOL, tak i Sokolové s hrdostí navázali na odkaz svých předchůdců. Když jsem si jednou povídala s armádním generálem Tomášem Sedláčkem, vyprávěl mi také o tom, že od 4 let chodil s maminkou do Sokola a po roce 1990 byl požádán nejen o to, aby se stal předsedou ČsOL, ale také, aby pomohl s obnovou Sokola v Toušeni.

Sokol a ČsOL mají společné i to, že jejich členové znamenali pro nastupující nacisty nebezpečí, proto byli zatýkáni, vězněni a popravováni. Již 15. března 1939 se začal formovat domácí odboj a tisíce mužů odcházely do zahraničí a po vzoru našich legionářů z 1. světové války bojovali v zahraničním vojsku. Slovo svoboda nebylo jen slovem, ale symbolem dalšího bytí našeho národa. Byli stateční, umírali s vědomím, že jejich smrt nebude zbytečná. A ještě něco máme společné, když zní naše hymna, stojíme hrdě v pozoru. Překvapilo mne, kolik lidí se nechovalo důstojně, muži nesmekli, děti pobíhaly, dospělí se bavili a pokračovali v chůzi. Vždy to byla především výchova v rodině, ale i v sokolských organizacích, kdy stát se dobrým vlastencem se považovalo za „svatou“ povinnost. Celá akce přispěla ke zviditelnění Sokola a jeho význačných aktivit.

Jednota ČsOL v Kladně