„Setkání“ v Padule v rámci vzpomínkové poutě Itálií

Před zhruba třemi roky jsem se dostala k informaci, že můj prastrýc z otcovy strany Bohumil Kunt zemřel dne 8. března 1918 v zajateckém táboře v Padule v Itálii a o dva dny později zde byl pohřben. Jako příslušník 102. pěšího pluku benešovského v rakousko-uherské armádě padl dne 16. září 1916, během bitvy u Nové Vsi v dnešním Slovinsku, do zajetí. Poslední své dva roky prožil právě v Padule, v zajateckém táboře Certosa di Padula, kam jsme zavítali v pátek 29. září ráno v rámci vzpomínkové pouti pořádané v rámci projektu Legie 100. 

Na cestu do bývalého kláštera jsem byla připravena, co se týče informací, ale jaksi nedostatečně po stránce duševní. Najednou tu byl pátek, stojím v Padule, kde před desítkami let „žil“ můj předek, část rodiny, zemřel tu a vím, že tu je někde pohřbený (hrob se nepodařilo a nepodaří vypátrat, jednalo se většinou o hromadné hroby). Mráz mi běhal po celém těle. Všichni, kdo u nás doma věděli, co se dnes bude dít, byli v mysli se mnou.

Mé tříleté pátrání dospělo v letošním roce k vytištění monografie o prastrýci Bohumilu Kuntovi a pradědečkovi Antonínu Kuntovi, který v Itálii vstoupil do legií. Jako tečku na závěr, vrchol celého počínání, jsem mohla vzdát hold svému předkovi a pietně položit věnec za naši rodinu v místech, kde se náš Bohumil jistě pohyboval. Byl to zvláštní a zároveň pěkný pocit, byla to pro mě velká čest. Při zpívání hymny jsem neudržela slzy dojetím.

Celé by se to neuskutečnilo nebýt jedinců, kteří si zaslouží mé obrovské díky. Předně si velké Děkuji zaslouží PhDr. Ing. Jozef Špánik, který mi byl nápomocen a v konečné fázi zprostředkovaně zajistil z nadace Nova Civitas úmrtní list Bohumila Kunta, který se podařilo dohledat. Nadace se zabývá mapováním historie Paduly, a to včetně formování čs. legií v místním zajateckém táboře. Dále musím poděkovat Československé obci legionářské, organizátorům této akce, že jsem se poutě mohla zúčastnit a také za to, že spojují minulost s přítomností.

text: ses. Zuzana Kuntová

foto: Dana Svítilová