Pouť ČsOL k uctění padlých v bojích na řece Piavě

Pokračování ze článku „Horké jaro osmnáctého roku v Itálii“ …Ještě před dokončením výcviku našich dobrovolníků byl, na opakované žádosti italského velení, 19. května 1918 odeslán II. prapor 31. čs. střeleckého pluku k posílení výzvědných oddílů. Následně, na konci května, vyslal generál Graziani ke III. ar­mádě I. prapor 33. čs. střeleckého pluku o síle takřka 900 mužů. 

Ještě dříve než byli příslušníci praporu rozděleni do výzvědných rot, zaútočily 15. června rakouské jednotky na řece Piavě. Při rychlém italském ústupu nebyly všechny naše jednotky včas sta­ženy, následkem čehož byli jejich příslušníci obklíčeni a část zajata a potupně popravena rakousko-uherskou armádou. Prapor se 17. června soustředil u San Donà di Piave a podílel se na odražení rakouského útoku a následném protiútoku podél kanálu Fossetta. Rozhodnými italskými protiútoky a v důsledku porušení pontonových mostů zvýšenou hladinou řeky Piavy, bylo předmostí o délce 20 km zlikvidováno a 24 000 rakousko-uherských vojáků bylo zajato. Do protiútoků se prapor zapojil i 19. června a zajal na 300 nepřátel a ukořistil velké množství materiálu. Rakouská ofenzíva byla zastavena, avšak ztráty československého praporu byly citelné, neboť v bojích padlo 22 vojáků, 177 jich bylo raněno a 18 bylo nezvěstných, z nichž 14 popravila rakousko-uherská armáda jako vlastizrádce. Ztrátu nejbolestivější pak představovala smrt organizátora Československého dobrovolnického sboru (ČDS) Jana Čapka a zajetí a následná poprava pokladníka ČDS Bedřicha Havleny. Boje čs. dobrovolníků byly vysoce ohodnoceny italským tis­kem a král Viktor Emanuel III. osobně 4. července v Bassanu vyznamenal legionáře 13 válečnými kříži, 1 stříbrnou a 14 bronzovými medailemi.

A po 100 letech Československá obec legionářská ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR zorganizovala pouť do severní Itálie, abychom se hrdinství a obětem československých vojáků poklonili. Cesta začala v podvečerních hodinách 18. června u kasáren gen. Píky, kde se sešli účastníci poutě z řad členů ČsOL, Církve československé husitské a studentů z vojenské školy v Moravské Třebové.

Při cestě na jih promítl tajemník ČsOL br. Milan Mojžíš film Atentát, abychom si připomenuli boj sedmi statečných československých parašutistů v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje, od kterého právě onoho dne uplynulo již 76 let. Naší první zastávkou, poté co jsme cestou obdivovali rakouská a italská pohoří, byla v úterý ráno slovinská pohraniční pevnost Kluže, kterou jsme si prohlédli společně s přilehlými chodbami vytesanými ve skále. Následoval přesun na první pietní akt, který se uskutečnil v nedalekém Kobaridu na vojenském hřbitově s ostatky rakousko-uherských vojáků. Zde se naše výprava setkala s výpravou našich bratří, vedenou tajemníkem projektu Legie 100 br. Jiřím Charfreitagem, kteří putovali po Itálii již od pátku 18. června. Před pietním aktem byly vytvořeny čestné stráže k praporům a ke státní vlajce a role kladečů věnců se již tradičně na výbornou, a to po celou dobu poutě, zhostili studenti a studentky z Vojenské stření školy a Vyšší odborné školy MO v Moravské Třebové. Následovala krátká prohlídka osária a pěší přesun do nedalekého vojenského muzea, kde nás kromě vystavených exponátů čekal i krátký film o zdejších bojích za první světové války. Tak jsme se dozvěděli o 11 krvavých italských ofenzívách na řece Soči (Isonzo) a 12. vítězné rakousko-německé, která posunula bojovou linii odsud až na řeku Piavu. Následoval přesun do Itálie a zastávka ve městě Gorizia s prohlídkou místního vojenského muzea v hradbách pevnosti, tyčících se na kopci nad městem. Zde jsme viděli interpretaci bojů na Soči z italské strany. Poslední zastávkou prvního dne bylo městečko Redipuglia. Na vojenském hřbitově s ostatky rakousko-uherských vojáků nás již očekával příslušník oddělení válečných hrobů italského ministerstva obrany, který se s námi zúčastnil pietního aktu na zdejším hřbitově a i na nedalekém italském Osáriu, kde je pohřbeno na 100 000 padlých v bojích na řece Soči. Obdrželi jsme od něj odborný výklad a zavedl nás do vojenského muzea III. italské armády, která zde bojovala. Bratru tajemníkovi se též pokoušel najít místo pohřbení prastrýce, který nedaleko odsud při 8. italské ofenzívě v říjnu 1916 padl. Četař 91. budějovického pěšího pluku František Štěpán padl při ústupu a byl Italy nejspíše pohřben do některého z hromadných hrobů. Po krátkém odpočinku následoval přesun do Lido di Jesola, kde jsme byli po dvě noci ubytováni a kde jsme se setkali s Jozefem Špánikem z českého velvyslanectví v Římě, který nás několik dnů doprovázel. Teplé večerní počasí a vlny Jaderského moře mnozí využili k relaxaci a ochlazení před dalším náročným dnem.

Ve středu 20. června nás totiž čekal nejnáročnější program celé pouti, co se počtu pietních aktů týče. Vše odstartoval pietní akt ve městě San Stino di Livenza, kde jsme společně s představiteli města uctili zde popravené legionáře Aloise Herziga a Františka Turpiše. Další popravené legionáře –Vincenca Hytla, Václava Řípu, Františka Tomaidese – jsme si připomněli v nedalekém Oderzu, kde se pietního aktu opět zúčastnili představitelé města, veteránských organizací a místní historik, zabývající se boji na Piavě. Zajaté a popravené legionáře Karla Cudlína, Františka Koudelku a Rudolfa Kouřimského jsme vzpomínkou a věncem uctili u pamětní desky v Piavonu. Následoval přesun do Fossalta, kde jsme se nejprve zastavili v centru městečka u desky, kterou odhalili naši bratři o pár dní dříve a která nese nápis: „Na památku Čechoslováků, kteří u této řeky zůstali. U příležitosti stého výročí Velké války“. Po společné fotografii jsme přišli k řece Piavě, kde probíhaly v roce 1918 boje a kde byl raněn Ernest Hemingway. Povídá se, že se šel podívat na místa, kde přešel frontu český poručík c. a k. (krakovského) 56. pěšího pluku Stinný, který přinesl Italům cenné informace o připravované rakousko-uherské ofenzívě. Další pamětní deskou, kterou v předchozích dnech odhalili naši bratři, byla deska věnována Janu Čapkovi a všem „kteří zde bojovali za právo na sebeurčení.“ Deska se nachází na objektu restaurace rodiny Doretto, která přání umístit zde pamětní desku vyšla maximálně vstříc. Pohostinnost majitelů domů jsme poznali i při následném společném obědě. Tomu předcházel slavnostní přípitek na zahradě restaurace a předání ocenění a upomínkových darů představitelům města i historikovi Bruno Marcuzzovi. Po výtečném obědě nás čekal přesun do San Dona di Piave k pamětní desce legionáře Bedřicha Havleny, kterého jsme, stejně jako předchozí, uctili položením věnce a minutou ticha.

Jeho osud je obzvláště tragický. Jako berní úředník v Žamberku a aktivní Sokol byl po vypuknutí světové války ve 26 letech odveden na frontu. V roce 1915 se mu podařilo dostat se do italského zajetí a v lednu 1917 se stal zakládajícím členem Československého dobrovolnického sboru a vykonával funkci pokladníka. Vstoupil do italských legií a při průzkumné činnosti na řece Piavě byl zajat a rakousko-uherskou justicí odsouzen k trestu smrti. Při popravě ráno 21. června šibeniční ráhno pod tíhou jeho těla povolilo a Havlena spadl do příkopu. Dle práva měl být tedy propuštěn, neboť rozsudek byl vykonán (liteře zákona bylo vyhověno), ale odsouzenec zůstal mimořádným způsobem naživu. To však velitel divize nehodlal připustit a nařídil, aby trest smrti byl vykonán. Odpoledne byl tedy opět přiveden k šibenici, na kterou se zavěsil oběma rukama, aby ji vyzkoušel, je-li dobře připravena. „Dobré je to,“ pravil, „ale příliš nízké – moje nohy by dosahovaly až k zemi, takže bych se nemohl udusiti.“ Žádal tedy, aby mu pod nohama byl vykopán důlek, což také pomocníci katovi učinili. Nato Havlena vystoupil na prázdnou bedničku od šrapnelů, ovinul si sám kolem krku oprátku a požádal katy, aby bedničku podtrhli.

Poslední vzpomínkový akt proběhl v Calvecchii na předměstí San Dona di Piave, kde je díky ochotě majitelů domů umístěna pamětní deska zde popraveným legionářům Hynkovi Horákovi, Antonínu Kahlerovi, Josefu Křížovi, Emanuelu Kubešovi a Františku Kubešovi. Po poležení věnce tajemník ČsOL obdržel od místních alpiníků kopii obrazu Madonny donské, kterou si alpiníci přivezli z Ruska. V darovacím projevu jejich předseda připomenul „společný“ ústup od Donu, čímž nám omylem přiřadil tradice slovenské armády. Oficiální část náročného dne jsme zakončili v Meole, kde proběhl malý pietní akt v místě, kde byl původně pochován legionář Josef Čapek. Poté jsme shlédli italskou venkovní výstavu věnovanou čs. legiím a v budově bývalého velitelství generála Diaze si připili s organizátory italským vínem. Na závěr tohoto opět velmi teplého dne všichni po příjezdu do hotelu uvítali možnost jít se ještě před západem slunce osvěžit do moře.

Ve čtvrtek jsme opustili Lido di Jesolo a zamířili do Folliny, kde jsme měli strávit následující tři dny. Cestou nás ovšem čekalo několik zastávek a pietních aktů. První ze zastávek byla v Barbaranu Vicentinu, kde jsme za doprovodu místní učitelky a historičky paní De Martini navštívili městský hřbitov, u jehož zdi nechal generál Grazziani popravit osm našich legionářů za údajnou dezerci. Na zdi hřbitova je (prý krví) napsané číslo 8. Paní učitelka nám plynulou slovenštinou, kterou se učí, vyprávěla o svém badání, jež věnuje této popravě i o tom, že je blízko k nalezení posledního spočinutí popravených legionářů. Paní učitelce jsme poděkovali za pěkný výklad a předali jí několik upomínkových předmětů. To nás již čekala hlavní událost tohoto dne a to odhalení pamětní desky na vojenském hřbitově rakousko-uherských vojáků ve města Cittadela. Zde nás již očekávali zástupci města, Carabiniery, alpiníci a veřejnost. Pietní akt proběhl u hlavního památníku, umístěného uprostřed hřbitova. Poté se přítomní přesunuli ke kostelu, kde na své odhalení čekala mohutná mramorová deska, kterou financovala Československá obec legionářská a kterou sem naši bratři přivezli o pár dní dříve. Pamětní desku věnovanou čs. legionářům a domobrancům pochovaných na vojenském hřbitově odhalili společně se zástupci města tajemník ČsOL br. Milan Mojžíš a rada velvyslanectví ČR v Římě Jozef Špánik, který se nejvíce zasloužil o získání povolení k instalaci desky. Následovaly krátké projevy, které pan Špánik překládal pro naše poutníky do češtiny, a vzájemné předání darů. Po rozloučení s našimi bratry, které po týdnu v Itálii čekala cesta zpět do Čech, jsme se vydali na společný oběd a prohlídku historického města a především hradeb obléhajících centrum města. Následují bod programu, návštěvu osária na hoře Monte Grappa, zhatila pro autobusy nepříliš průjezdná cesta. Díky skvělému umu obou řidičů jsme se z uzoučkých serpentin dostali v pořádku do cíle čtvrtého dne cesty, do Folliny. Zde nás již očekával pražský biskup Církve československé husitské David Tonzar se sestrou Janou Šmardovou-Koulovou.

Další den začal nácvikem společného nástupu spojeného s předáním pamětních mincí ČsOL účastníkům poutě a předáním ocenění řidiči Jirkovi Blechovi za jeho řidičský um z předchozího dne. Za výjimečně deštivého počasí ve Vittoriu Venetu byla do místní Síně vlajek uložena br. Milanem Mojžíšem a panem Špánikem česká vlajka, jako vůbec první vlajka cizího státu. Po krátké prohlídce Sacraria jsme se pod vedením kontradmirála Roberta Dominiho přesunuli do místního muzea, které mapuje historii „slavné“ italské ofenzívy, která zde na konci války proběhla.

Teprve na nátlak spojenců zahájili Italové 27. října 1918 ofenzívu, při níž italské a spojenecké divize překročily řeku Piavu a další jednotky útočily od masívu Monte Grappa. V době probíhajícího útoku začaly v Rakousko-uhersku vznikat národní státy a navíc všechny uherské jednotky opustily bez varování frontu a odešly do Uher. Rakousko nabídlo Itálii příměří, které bylo 3. listopadu v 15.00 hod. podepsáno. Do čtyřiadvaceti hodin měla být zastavena palba. Z dodnes nevyjasněných důvodů však rakousko-uherské velení nařídilo svým jednotkám zastavení palby již od 00.00 hod. dne 3. listopadu. Zatímco zbylé rakouské jednotky přestaly bojovat a zahájily ústup za hranice monarchie, italské oddíly naopak zahájily postup i na dosud klidných úsecích fronty, kde do té doby neměly na postup sebemenší šanci. Do 15.00 hod. dne 4. listopadu se jim tak podařilo přerušit rakouské ústupové cesty a zajmout na poslední chvíli 356 674 ustupujících rakouských vojáků. Do italské válečné historie tak přibyla slavná vítězná bitva, nazývaná italskými historiky bitvou u Vittorio Veneto.

Po prohlídce pěkného moderního muzea jsme se přivítali s velvyslankyní ČR v Itálii paní Hanou Hubáčkovou, která za námi dorazila. V nádherné slavnostní síni pak společně se starostou, ředitelkou muzea a naším tajemníkem přednesli krátké projevy, po kterých následovalo vzájemné předání darů a ocenění. Součástí těchto slavnostních okamžiků bylo i odhalení informační desky ČsOL o působení čs. legií v Itálii, která byla umístěna na velmi čestném místě v bývalé kapli, která je součástí muzea. Slavnostního odhalení se ujala paní velvyslankyně společně se starostou a br. Mojžíšem. Po krátkém neformálním setkání a povídání s našimi hostiteli v prostorách muzea se česká delegace přesunula do nedaleké restaurace ke společnému obědu. Nemohli jsme ale dlouho zažívat, neboť na nás v Conneglianu čekal pan starosta společně se zástupci místních alpiníků.

U zdi zdejších kasáren, došlo k největší hromadné popravě čs. vlastenců v Itálii. Jednalo se o rozvědčíky z 9. roty 39. pluku, kteří zde konali výzvědné hlídky. Po návratu jedné z nich odevzdali střelivo a večer 14. června 1918 se uchýlili k odpočinku. V noci zahájila rakousko-uherská armáda ofenzívu a ustupující italské jednotky neinformovaly naše čety a na 50 vojáků padlo do rakouského zajetí. Části se podařilo uprchnout, ale 25 legionářů bylo vedeno do Conegliana. Ještě cestou bylo 10 z nich v Casa Montone, sídlu rakousko-uherského velení, odděleno a bez soudu popraveno. Zbylých 15 výzvědčíků bylo přivedeno do Conegliana, a v kasárnách Vittoria Emanuela II. odsouzeno a ještě týž den popraveno.

U mramorové pamětní desky v ulici „Via dei Martiri Cecoslovacchi“ proběhl důstojný pietní akt za hojné účasti italských představitelů samosprávy, veteránů a obyvatel. Po italské a české hymně následovalo položení květin a věnců, a modlitba pronesená pražským biskupem Církve československé husitské Davidem Tonzarem, při které byly přečteny jména všech 15 popravených. Následnou minuta ticha symbolicky ukončilo zvonění zvonů na nedaleké škole. Společně s panem starostou a paní velvyslankyní jsme se přesunuli do místního muzea alpiníků, kde jsme byli přivítání jeho ředitelem a kde paní velvyslankyně odhalila informační desku ČsOL připomínající naše legionáře. Následovala neformální setkání s alpiníky a prohlídka skromného, ale pěkného muzea. Delší čas, vyhrazený na návštěvu muzea, někteří poutníci využili i k prohlídce nedalekého historického centra Connegliana. Pak již následovala cesta zpět do Folliny, kde nás následující den čekala velká slavností ceremonie na místním rakousko-uherském hřbitově.

Slavnost začala nástupem všech zúčastněných spolků z Itálie, Rakouska a Čech za účasti zástupců všech tří států, představitelů města a církve. Po zaznění hymen a vztyčení vlajek se účastníci ceremonie za zvuků pochodové kapely vydali na průvod městem směrem na hřbitov. Po slavnostním nástupu praporečníků, kteří zaplnili prostor kolem hlavního památníku, následovaly slavnostní projevy z úst italských a rakouských představitelů. Poté přišla chvíle pro české zástupce, kdy byl paní velvyslankyní odhalen památník připomínající všechny české vojáky, kteří padli za 1. světové války v bojích na Piavě. Po modlitbě pražského biskupa Davida Tonzara a položením věnců k novému památníku, pokračovala ceremonie u hlavního památníku hřbitova. Zde byly na památku padlých položeny věnce a proběhla ekumenická bohoslužba, při které byly proneseny modlitby zástupců všech přítomných církví. Slavnostní ceremonii zakončila minuta ticha a odchod praporečníků. Následoval přesun všech zúčastněných do prostorů bývalého špitálu, kde čekalo pohoštění a byla příležitost k neformálnímu setkání a předání ocenění. Pro naši výpravu to však nebylo zakončení dne, neboť nás čekal přesun do Collalta k desce 10 zajatých a popravených legionářů, ke které jsme se dostali po téměř dvoukilometrové procházce malebnou krajinou. I zde proběhl pietní akt za účasti zástupců města a místních alpiníků, kteří náš pozvali na malé občerstvení do své klubovny, jejíž okolí zdobí mj. i 25liberní britský druhoválečný kanón, který zaujal nejednoho poutníka. Po návratu zpět do Folliny nás čekal krátký odpočinek, neboť večer probíhala v centru města slavnostní hostina pro účastníky dopolední ceremonie. Po velmi dobrém pohoštění se část výpravy přesunula zpět do hotelu k odpočinku a nabrání sil na zpáteční cestu domů, někteří si ještě počkali na ohňovou show, která byla součástí slavnosti.

Poslední den poutě již byl určen k přesunu zpět do Čech, přesto bylo jednohlasně schváleno, že se uskuteční druhý pokus o „výstup“ na Monte Grappu. Zvolená trasa byla tentokrát zdolána a odměnou nám byl překrásný výhled z 1775 m n. m vysokého vrcholu. Ani na vrcholu Monte Grappa jsme nezaháleli a položili zde dva věnce na počest zde pohřbených Čechů a Slováků. Poté nás již čekala dlouhá cesta domů, ale všichni odjížděli s pocitem, že jak na naše legionáře, tak i na Čechy a Slováky v rakousko-uherských uniformách padlé v bojích na řece Piavě bylo po 100 letech vzpomenuto řádně a důstojně.

text: ses. Marcela Volfová

foto: ses. Marcela Volfová