Návrat T. G. Masaryka z exilu do Prahy

Československá vláda i Národní shromáždění byly již v říjnu a počátkem listopadu 1918 ustanoveny, ale prezident T. G. Masaryk (zvolen v nepřítomnosti 14. listopadu 1918) byl z diplomatických důvodů ještě v USA. Do republiky se vydal s dcerou Olgou až 20. listopadu 1918 lodí Carmenia, a to nejdříve do Velké Británie. Ve Francii v Darney vykonal 9. prosince vojenskou přehlídku legionářských pluků a nastoupil cestu přes Itálii a Rakousko až do svobodné vlasti. 

T. G. Masaryk opustil Čechy v prosinci 1914 v Horním Dvořišti, kam se po čtyřech letech 20. prosince 1918 vrátil ve funkci prezidenta ČSR. Když přejížděl státní hranice, vojáci vystřelili z děl tři rány. Jeho příjezdu do slavnostně vyzdobeného nádraží vlajkami, vítacími nápisy a chvojím v Horním Dvořišti přihlíželo za nevlídného počasí tisíce nadšených lidí. Vlak, který byl složen ze dvou vozů služebních, tří salonních, čtyř první třídy, jednoho 2. třídy, pěti osobních a tří nákladních, ve stanici zastavil. Z vagónu, který byl obsazen italskými legionáři, vlál černý husitský prapor s červeným kalichem. T. G. Masaryk stáhl okno a hudba začala hrát hymnu „Kde domov můj“. V tu chvíli se mu zalily oči slzami. Z vlaku po Masarykovi postupně vystoupili všichni členové jeho doprovodu: francouzský vyslanec v Praze Clement Simon, italský brigádní generál Luigi Giussepe Piccione, britský plukovník Sir Thomas Mongomery Cunningham, francouzský legionář a plukovník Otakar Husák, italský legionář major Jan Šeba, ruský legionář major Špaček a další významné osobnosti. S panem prezidentem a Olgou se přišel uvítat syn Jan, členové vlády a Národního shromáždění, diplomaté, legionáři i prostí lidé.

Za vládu pana prezidenta uvítal ministr železnic Isidor Zahradník slovy: „Pane prezidente! Jménem vlády republiky československé vítám vás při vstupu na půdu vlasti, pro jejíž svobodu a slávu jste vy, otec náš, strádal, pracoval a bojoval až ku konečnému vítězství. Cítíme verš Kollárův ‚jak Tě vítati? Slzou či zpěvem?‘ Pláč i radost derou se nám v duši a jest to našim velkým štěstím, že právě nám dovolil osud dýchati tentýž vzduch s vámi a býti svědky této historické chvíle. Budiž požehnán váš první krok do naší milé vlasti.“

Pan prezident za tyto slova poděkoval a řekl: „Vše, co jsme podnikli, čeho jsme dosáhli, dosáhli jsme skutečnou prací. Jsem si jist, že co jsme dosáhli, též udržíme, doplníme a zdokonalíme. Čeká nás jistě mnoho práce, snad těžší než doposud a já každého zvu k této práci, jež nám všem musí být společnou.“

Po oficiálním přijetí podal předseda Národního výboru Sklenář panu prezidentovi a jeho dceři Olze po starém slovanském zvyku chleba a sůl. Protože ještě zcela nedávno v okolí bojovali legionáři s Němci, kteří požadovali odtržení československých pohraničních oblastí osídlené německým obyvatelstvem, byla prezidentova bezpečnost na trati i v okolí zajišťována ozbrojenými hlídkami sokolů a legionářů, a to od Horního Dvořiště až do Velešína. Po krátké přestávce vlak pokračoval do Českých Budějovic, které pana prezidenta uvítaly 24 dělovými ranami a vyzváněním všech zvonů (které zbyly po rekvizici) na věžích ve městě. Přestože byla silná vánice, přišlo T. G. Masaryka pozdravit tisíce lidí. Také v Českých Budějovicích vítal pana prezidenta ministr I. Zahradník. Na projev slovenského poslance Pavola Blahy: „Pane presidente! Dovolte mi, aby som vás v mene volného a osvobodzeného Slovenka pozdravil. Dnes všetok náš národ klania sa v hĺbokej úctě a se srdečnou vďačnosťou Vašim zásluhám o to, že aj u nás padlo tyranské žezlo, ktoré nám bezohľadně kruto vládlo,“ reagoval Masaryk slovy: „Já som z kŕve vašej, ako aj českej. Moj otec bol Slovák z Kopčan.“ Další uvítání následovalo na radnici, kde se setkal s předsedou Národního výboru F. Zdráhalem a O. Svobodou (později starosta města v letech 1919–1923). Kromě dalších významných osobností pana prezidenta vítal i českobudějovický římskokatolický biskup Josef Antonín Hůlka. České Budějovice v té době neměly starostu, protože ještě nedávno tu byla německá správa. Z toho důvodu vítal T. G. Masaryka na českobudějovické radnici jako nejvyšší představitel města předseda správní komise městské Dr. August Zátka.

T. G. Masaryk v Č. Budějovicích přenocoval se svým doprovodem ve vlaku v salonním voze a druhý den pokračoval v cestě do Prahy. Druhý den byla první zastávka ve Veselí – Mezimostí, kde Masaryk byl opět bouřlivě přivítán. Na nástupišti ho přivítaly drůžičky a osobnosti města. Při vjezdu do stanice Tábor hudebníci zahráli fanfáry z Libuše a obecenstvo provolávalo „sláva“. Poté pěvecký sbor stojící na nástupišti zazpíval husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“. Masaryk poděkoval za krásné uvítání a prohlásil: „Tábor je náš program a tomuto programu zůstaneme věrni.“ Poslední zastávkou, kde vlak zastavil, byl Benešov u Prahy. Krásně vyzdobený vlak s panem prezidentem byl všude nadšeně vítán davy lidí.

Vlak přijel do Prahy na Wilsonovo nádraží přesně ve 13 hodin 21. prosince 1918 za hřmění děl a za vyzvánění zvonů. Uvítání v Praze bylo opravdu triumfální. První nástupiště bohatě vyzdobené, bylo pokryto rudým kobercem, na kterém stála čestná setnina legionářů s hudbou, sokolové, italští legionáři, filmaři i politici. Vlak zastavil a Masaryk a Olga se po čtyřech letech objímali s Alicí. Hudba hrála hymnu „Kde domov můj.“ Nad Prahou se dokonce rozestoupila mračna a město bylo ozářené sluncem. V prezidentském salónku čekali ministři, poslanci a diplomaté. Předseda vlády K. Kramář panu prezidentovi představil jednotlivé ministry a předsedu Revolučního Národního shromáždění.

Hlavní uvítací řeč pronesl spisovatel A. Jirásek. Když T. G. Masaryk odešel z prezidentského salónku do nádražní dvorany, kapela zahrála nejprve hymnu italskou „Královský pochod“, potom francouzskou „Marseillaise“ a pak českou „Kde domov můj.“ U východu z Wilsonova nádraží pana prezidenta vítali římskokatoličtí biskupové, Josef Doubrava (1852–1921) z Hradce Králové a Antonín Hůlka (1851–1920) z Českých Budějovic. Masaryk jim řekl: „Páni biskupové, prosím vás, noste lidu víru živou,“ a slíbil, že v demokratickém státě bude osvobozena i katolická církev.

Když se Masaryk objevil na ulici, vítaly jej tisíce lidí. Sokolské prapory se před ním sklonily až k zemi. Když jej dovedli k ověnčenému kočáru se čtyřspřežím, tu Masaryk do něj odmítl nastoupit. Kočár spojoval se starou dobou, ale on byl moderní prezident a proto si nastoupil do auta, které považoval za demokratický dopravní prostředek. Za jásotu davů se prezident vydal na triumfální cestu Prahou v automobilu Laurin & Klement 200 za doprovodu legionářů a sokolů. Zastavil se u sochy svatého Václava, dále u Národního divadla, kde ho vítaly fanfáry ze Smetanovy Libuše, a na Staroměstském náměstí, kde vzdal prezident poctu M. J. Husovi. Poslední zastávkou byla Sněmovna, ve které složil T. G. Masaryk prezidentský slib. Teprve potom navštívil po čtyřech letech manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu.

Příjezd T. G. Masaryka do vlasti po 100 letech

V rámci oslav 100. výročí vzniku svobodné Československé republiky a návratu T. G. Masaryka z exilu do vlasti, byla provedena ve dnech 21. a 22. prosince 2018 rekonstrukce této významné události. Celou tuto akci zajistily České dráhy ve spolupráci s Československou obcí legionářskou, Národním technickým muzeem a za podpory Jihočeského a Středočeského kraje, Magistrátu hlavního města Prahy, Horního Dvořiště, Českých Budějovic, Veselí nad Lužnicí, Tábora a Benešova. Díky pozvání Československé obce legionářské se mohla této slavnostní akce zúčastnit i Církev československá husitská. Její delegaci vedl bratr patriarcha ThDr. Tomáš Butta. Měli jsme možnost po 100 letech opět prožít krásnou atmosféru, jako naše babičky a dědové při příjezdu prezidenta T. G. Masaryka do vlasti. Delegace naší církve se zúčastnila přivítání historického vlaku v Horním Dvořišti, taženého stejným typem parní lokomotivy jako před 100 lety, zvané „Hrboun“, která byla zapůjčena v rakouském železničním muzeu ve Strasshofu. Vlaku nechyběly ani historické vagóny jako Masarykův salonní vůz, salonní vůz Františka Ferdinanda d’Este a dva vagóny pro legionáře, zvané pancéřáky, vyrobené v Ringhofferově vagónce v Praze na Smíchově. Doprovodný expres, kterým jsme přijely, měl elektrickou lokomotivu s unikátním polepem k výročí 100 let republiky a rychlíkové vagóny Retro Ostravan. Ve vyzdobeném Horním Dvořišti kromě českých vlajek, vlály i prapory náboženské obce CČSH ve Vodňanech.

V Českých Budějovicích, přestože pršelo, přišlo mnoho lidí. Spořádaný průvod z nádraží došel na náměstí Otakara II., kde byly uvítací projevy. Bratr patriarcha i další osobnosti byli pozváni na slavnostní uvítání „pana prezidenta“ na českobudějovickou radnici. Tam byl pozván i českobudějovický biskup římskokatolické církve Vlastimil Kročil.

Ve Veselí nad Lužnicí na slavnostně vyzdobeném nádraží vzácné hosty vítali i hasiči v historických uniformách.

V Táboře příjemně překvapili baráčníci a lidé v krojích. I zde byli hasiči, kteří za pomoci parní stříkačky naplnili parní lokomotivu vodou. Tak jako před sto lety v Táboře zazněla husitská píseň „Kdož su boží bojovníci“. Naše delegace s čestnou stráží ruských legionářů „vyzbrojena“ husitským praporem, došla k pomníku M. J. Husa. Tam jsme společně s Československou obcí legionářskou pietně položili věnec a modlili se modlitbu Páně.

Poslední zastávkou před Prahou byl Benešov, který připravil hostům také slavnostní uvítání. Návštěvníci si na nádraží mohli prohlédnout „císařské salónky“, odkud jezdil vlakem následník trůnu František Ferdinand d’Este.

Nejslavnější přivítání pana prezidenta, legionářů a dalších významných hostů, čekalo v Praze na hlavním nádraží. Tady se k naší delegaci připojili ještě bratři biskup doc. ThDr. D. Tonzar, ThD., kolínský vikář Mgr. J. Kohout, Ph. D., s husitským praporem a sestry berounská vikářka Mgr. R. Adamová a farářky Mgr. E. Mikulecká a Mgr. J. Balenková. Před hlavním nádražím ve Vrchlického sadech na tribuně přišel Pražany „pozdravit tak jako před sto lety“ prezident Masaryk, francouzský vyslanec v Praze Clement Simon, italský brigádní generál Luigi Giussepe Piccione, britský plukovník Sir Thomas Mongomery Cunningham, francouzský legionář, plukovník Otakar Husák, italský legionář, major Jan Šeba, ruský legionář major Špaček, členové vlády a další významní hosté. Na čestné tribuně dále byl předseda Československé obce legionářské plk. v. z. MUDr. Pavel Budinský, Ph.D., a zástupci CČSH bratři patriarcha T. Butta a pražský biskup D. Tonzar spolu s dalšími zástupci církve. Po uvítání pana „prezidenta“ spisovatelem „A. Jiráskem“ zazněla italská, francouzská a česká hymna. Poté T. G. Masaryk a jeho doprovod nasedli do historických automobilů a kočáru a společně s průvodem dojeli k soše svatého Václava na Václavském náměstí. Po následném projetí náměstí se průvod navrátil zpět k tribuně u hlavního nádraží, kde následovalo divadelní vystoupení Republika, takový krásný sen v podání Divadýlka na dlani.

T. G. Masaryka doprovázely desítky členů ČsOL v ruských, italských a francouzských stejnokrojích, v uniformách domobranců z Itálie a domácího vojska v kolkovaných rakouských uniformách. A dále v dobových stejnokrojích sokolové, hasiči, skauti, baráčníci, chodští strážci hranic a mnoho dalších, kteří vnímají naší historii, na kterou jsou patřičně hrdí. Bylo velmi radostné, že na rekonstrukci dorazilo několik tisíců diváků a je těžko hodnotit, kde bylo publikum „lepší“, protože všude panovala opravdová pohoda. Všichni hleděli na T. G. Masaryka, kterého velmi přesvědčivě zahrál herec O. Brousek, a v duchu si říkali, to byl „pan prezident!“ Většina z nás si pokládala také otázku, co by tomu říkal, že jeho ohromné dílo – Československá republika – už neexistuje a že kromě Podkarpatské Rusi i Slovensko šlo svojí vlastní cestou. Zbyla jen Česká republika, která si naštěstí zachovala svojí původní hymnu i vlajku. Při těchto pocitech a při zpěvu naší krásné hymny se leckomu vedrala do očí slza.

text: Jan Boček

foto: Archiv ČsOL