Pietní cesta Srbskem a Rumunskem

Na den válečných veteránů 11. listopadu bylo naplánováno odhalení pomníků padlých čs. dobrovolníků z řad 1. srbského dobrovolnického sboru v rumunském městě Medžidia (Medigia). Proto Ministerstvo obrany ČR ve spolupráci s Čs. obcí legionářskou připravilo pietní cestu, do které byly zahrnuty i hroby českých padlých vojáků první světové války na území Srbska a Maďarska. 

Pro šestičlenný tým ve složení – koordinátor péče o válečné hroby v zahraničí MO ČR Pavel Filipek, řídící tajemník ČsOL Milan Mojžíš, čestná stráž Zdeněk Kubec st., historik Michal Rak, kazatelka Církve československé husitské Jana Šmardová Koulová a řidič dodávky MO – začala cesta brzo ráno v pátek 8. listopadu odjezdem od kasáren gen. Píky na Praze 6. Výpravu čekala přes 900 km dlouhá cesta na Bělehrad, kde na nás čekalo ubytování v hotelu Jugoslavija. Zde se také vyskytla jediná komplikace během cesty, kdy pro nás neměli připraveny objednané pokoje. Kdysi vyhlášený hotel, který byl však poškozen během bombardování Srbska v roce 1999, si tak u nás neudělal zrovna dobré jméno. Aspoň že počasí se cestou z nepříjemného deštivého změnilo na velmi příjemné s modrou oblohou a teplotou kolem 20 °C.

O to více nás potěšilo samotné centrum města, kam část výpravy vyrazila. Hlavní třída byla plná lidí. V Historickém muzeu Srbska jsme zahlédli, že právě bude končit výstava o bojích na soluňské frontě a naším překvapením bylo, že je běžně otevřené do 20 hodin. Bohužel jsme dorazili 20 minut před zavíračkou a personál nás již do expozice nevpustil. Vše jsme si ale vynahradili na městské pevnosti, kde se nachází Vojenské muzeum. K pozdní večerní hodině jsme očekávali, že areál bude uzavřen. Nejenže tak tomu nebylo, dokonce i venkovní expozice muzea byla volně přístupná. Měli jsme tak možnost si prohlídnou sbírku obrněné techniky či děl včetně zbraní čs. produkce, a vnitřek pevnosti, přičemž z hradeb byl pěkný výhled na noční Bělehrad a soutok řek Dunaj a Sáva.

Následující ráno jsme vyrazili na významná místa bojů první světové války v Srbsku, kde 28. července 1914 začala útokem rakousko-uherské armády. Letošní 105. výročí této události ve víru oslav dalších neméně významných jubileí všeobecně trochu zaniklo. Již od počátku se do bojů zapojili i čs. vojáci a to jak v řadách útočníků, tak jako dobrovolníci v srbské armádě, ale zejména jako komité, tedy členové partyzánských skupin, které napadaly síly protivníka, a byli mezi rakousko-uherskými vojáky velmi obávání.  

První zastávku jsme udělali na hřbitově v Sremské Mitrovici, kde jsou pochováni rakousko-uherští vojáci, kteří zemřeli ve zdejším lazaretu v letech 1914-1916. Bohužel pomník je ve špatném stavu a zatím se nedaří dojednat jeho rekonstrukci. V bezprostředním sousedství je ale nový pomník dunajským Němcům, kteří zemřeli ve zdejším internačním táboře před odsunem v letech 1945–1947 a jsou zde také pochování. Snad se podaří i pomník padlým vojákům v dohledné době opravit.

Poté jsme přejeli do obce Dublje, kde se nachází bazilika Nanebevstoupení Páně. Ta byla postavena roku 1936 v srbsko-byzantském stylu jako kostnice pro tisíce padlých, kteří zde sváděli krvavé boje o nedaleké řeky Drinu a Sávu. Vzpomenuty jsou ale i oběti z balkánských válek a druhé světové války. Na místě jsme byli velice přátelsky přijati místním knězem, který nás zavedl do kostnice, kde proběhl malý pietní akt. Následovalo krátké posezení v místní faře, které bylo spojeno zejména s kontrolou výstavby pomníku našich padlých vojáků, který právě v areálu vzniká. Bude mít podobu kašny a na jeho vznik přispělo Ministerstvo obrany ČR. Postup prací nám přiblížil sám autor pomníku, který na něm intenzivně pracoval a v době vydání tohoto čísla časopisu by měl být již dokončený.

Další zastávkou byl monumentální pomník a kostnice padlých v obci Tekeriš. V této, poměrně již hodně hornaté, oblasti došlo mezi 15. a 24. srpnem 1914 k přelomové, tzv. bitvě na pohoří Cer. Nejenže se zde Srbům podařilo zastavit rakousko-uherského útočníka, vlastním protiútokem se ho podařilo vytlačit na území Bosny a Hercegoviny a za řeku Sávu. Rakušané přitom přišili asi o 9 000 padlých, 4 500 zajatých a 30 000 raněných, Srbové měli 4 700 mrtvých a 15 000 raněných.

Pro padlé vojáky z první obranné fáze bojů byla na jihovýchodním svahu hory Cer v obci Tekeriš vybudována kostnice a monumentální pomník vítězství. K jeho slavnostnímu otevření došlo 28. června 1928. Kostnice s pomníkem mají podobu skály, jsou vysoké 10 metrů a ostatky jsou pohřbeny v základech. Zde, k plastice utvořené z pušek, jsme položili věnec a vzdali čest padlým. Na základech pomníku je několik pamětních desek, přičemž jedna má české souvislosti. Na Ceru byl mezi rakousko-uherskými jednotkami i II. prapor pěšího pluku č. 28, tzv. Pražské děti. Jeho vojáci odmítli jít do útoku a s písní „Hej Slované…“ a skloněnými puškami se vydali do srbského zajetí. V chaosu boje si toho však Srbové nevšimli či nerozpoznali jejich úmysl a zahájili na ně palbu, což měli údajně udělat i Rakušané, když odhalili jejich dezerci. Výsledkem tak byly velké ztráty. Poté jsme si prohlédli zbytek areálu, včetně nedaleké kaple, kde je expozice věnovaná bitvě. V roce 1994 byly před kapli přidány busty významných srbských generálů a během rekonstrukce v roce 2012 i králů Petra I. a Alexandra I.

Následoval delší přejezd ke kostelíku sv. Jiří u obce Ćelije nedaleko městečka Lajkovac. Ten byl vybudován v letech 1923-1924 jako kostnice pro asi 5 000 padlých z nedaleké Vrabčí hory z období bitvy na řece Kolubaře, která probíhala v listopadu a prosinci 1914. Srbům se zde podařilo odrazit další rakouskou ofenzívu a následným postupem osvobodit Bělehrad. Ztráty byly opět obrovské – Srbové přišli o 22 000 padlých, téměř 100 000 raněných a 19 000 zajatých, útočník dopad ještě hůře – 28 000 mrtvých, přes 120 000 raněných a 76 000 zajatých. Také zde jsme provedli pietní akt a vzdali čest padlým. Poté jsme si prohlédli zvon věnovaný padlých vojákům 9. pražské divize, který sem byl péčí Ministerstva obrany ČR umístěn v roce 2013.

Padlým z bitvy na Kolubaře byla věnována i naše poslední sobotní zastávka – chrám sv. Dimitrije v Lazarevaci. Plán na vystavení pomníku se objevil již krátce po skončení války, k výstavbě však došlo až v letech 1938 až 1941. Do krypty pod kostelem byly uloženy ostatky více jak 40 000 padlých vojáků. Na stěnách krypty jsou reliéfní panely přinášející informace o průběhu bitvy, srbských velitelích a 21 černých mramorových desek s čísly srbských pluků, které do bojů zasáhly. Také zde jsme vzdali úctu padlým.

Pak nás již jen čekala dlouhá cesta do města Niš, kde bylo další ubytování. Opět jsme provedli noční prohlídku města, navštívili jsme městskou pevnost, která zde nese výrazné turecké prvky, a přes tu jsme zamířili ke koncentračnímu táboru Niš-Cerveni krst. Ten vznikl v roce 1941 z bývalého vojenského skladu a do října 1944 jím prošlo na 30 000 vězňů. Asi polovina z nich zde byla zavražděna. Tentokrát jsme ale měli smůlu, areál byl již zavřený. V neděli nás pak čekal celodenní, 700 km dlouhý, přejezd k Černému moři. Ráno jsme se ještě zastavili u starého vojenského hřbitova a britského vojenského hřbitova v Niši. Oba byly bohužel zamčené, ale Pavel Filipek a Milan Mojžíš se nezalekli a přelezením plotu mohli položit věnec za padlé, načež jsme přes Bulharsko zamířili do přístavu Constanta.

V pondělí 11. listopadu nás čekal nejdůležitější cíl naší cesty. Na hlavním hřbitově ve městě Medžidia (Medgidia) se u Mauzolea padlých Srbů, Chorvatů a Slovinců uskutečnil slavnostní pietní akt. Mauzoleum bylo vybudováno v roce 1926 a je v něm uloženo 224 padlých vojáků 1. srbské dobrovolnické divize, která se zde na podzim 1916 účastnila bojů v rámci ruské armády. Mezi pohřbenými je několik Čechů, takže po několikaletých aktivitách Ministerstva obrany ČR a ČsOL se podařilo v těsném sousedství vybudovat pomník. Jsou na něm uvedena jména 16 známých padlých českých dobrovolců.

Pietní akt byl zahájen v pravé poledne slavnostním odhalením našeho pomníku, který byl následně vysvěcen vojenským knězem, jenž pronesl i krátkou modlitbu. Na něj pak modlitbou navázala Jana Šmardová Koulová. Poté se dění přesunulo před mausoleum, kde po pravoslavné mši promluvili hlavní hosté – velvyslanec Srbska Branko Branković, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR ing. Vladimír Války, plk. Cornelia Priotaesa a starosta Medžidie Valentin Vrabie. Následovalo položení květinových darů k mausoleu, kterých bylo opravdu velké množství. Kromě hlavních hostů, ČsOL, rumunské a srbské armády se uctění padlých účastnili i zástupci bezpečnostních složek (např. policie, městská policie, hasiči) a spolků, včetně vojenských veteránů. Následovalo položení květinových darů k pomníku padlých českých dobrovolců a poté k pomníku Dr. Elsie Inglis (1864-1917) a mise Skotských ženských nemocnic, jejichž členky působili v letech 1916-1918 na soluňské frontě. Pietní akt byl zakončen přehlídkou rumunských vojáků. Účastníkům pietní slavnosti jsme nabízeli vlčí mák s naší národní trikolorou od Vojenského fondu solidarity a téměř všichni si ho od nás vzali, většinou i s otázkou, co symbolizuje. Když se to dozvěděli, připínali si ho na klopy s velkým nadšením a díky tomu se tato „česká stopa“ prolínala celou touto důstojnou vzpomínkovou akcí.

Noc jsme strávili v Bukurešti, přičemž jsme podnikli další noční prohlídku města. Úterý bylo určeno k přejezdu do Maďarska a ubytování v městě Békescaba, kde jsme vykonali poslední noční prohlídku pamětihodností. Středu jsme zahájili na místním vojenském hřbitově, který se nacházel nedaleko vojenské nemocnice. Hřbitov prošel v nedávné době rekonstrukcí a na opravených náhrobních kamenech můžete nalézt řadu jmen mužů z českých zemí. Pozornost zaslouží i krásně renovované sousoší mladého a starého vojáku uprostřed hřbitova. Také zde byla vstupní brána zamčena, ale tentokrát všichni účastníci cesty zdolali plot a po prohlídce hrobů provedli u pomníku pietní akt s položením věnce a vzdáním pocty padlým.

Následně jsme přejeli do města Szolnok, kde se na městském hřbitově nalézá i vojenská část. Zde v roce 2003 umístil každý ze států, jehož vojáci umírali ve zdejších vojenských nemocnicích, pamětní desku. U té naší jsme opět položili věneček, vzdali poctu a jako na každém našem zastavení odříkala Jana Šmardová Koulová modlitbu. Následně jsme navštívili letecké muzeum, které se v Szolnoku nachází od roku 1973, ale v nedávné době prošlo celkovou modernizací. Je v něm zachycena historie maďarského letectví od počátků do současnosti.

A pak již nás čekala dlouhá cesta domů, který nás přivítal prvním letošním sněhem. Pietní cesta, která byla velmi náročná, protože obsahovala mnoho dlouhých přesunů, se velice vydařila. Byli vzpomenuti nejen naši vojáci bojující v řadách legií, ale také naši vojáci, kteří padli v uniformě rakousko-uherské armády, protože naši úctu a vzpomínku si zaslouží všichni. Vyvrcholením cesty jistě bylo odhalení památníku v rumunské Medžidi, které proběhlo ve velmi přátelském duchu a možná stojí na počátku další a hlubší spolupráce.

text: Michal Rak

foto: Michal Rak, br. Milan Mojžíš