Těšínsko 1919 – 2019

Sotva v Evropě utichly výstřely Velké války, rozhořely se na mnoha místech konflikty o hranice nových států, které z ní vzešly. Nejinak tomu bylo i na Těšínsku, jež si nárokovalo jak Československo, tak Polsko. Spor vedl v lednu 1919 ke krátkému, avšak krvavému střetu, který nadlouho negativně poznamenal vztahy obou zemí. A 100. výročí této „války po válce“ si Československá obec legionářská v letošním lednu připomínala. 

Při přípravě vzpomínkových akcí se vycházelo ze schváleného harmonogramu projektu Legie 100, který byl aktualizován na společné koordinační schůzce vedení projektu s předsedy jednot v Ostravě. Stejně jako v loňském roce, před cestou do Ruska, bylo i plánování připomínek 100. výročí událostí na Těšínsku poznamenáno obavami z rozněcování vášní a ze stupňování nacionalizmu. Mimo jiné i proto jsme iniciovali převzetí organizování hlavního pietního aktu v Orlové Ministerstvem obrany ČR, které tím pověřilo Krajské vojenské velitelství v Ostravě. Za to český zastupitelský úřad ve Varšavě, včetně tamního úřadu přidělence obrany, nám nejenom nepomohly, ale dokonce se ani nikdo nezúčastnil uctění památky padlých čs. vojáků na jejich hrobech na polském území. To přitom vůbec nekorespondovalo s postupem polské strany, která byla schopna realizovat veliký vzpomínkový akt na našem území ve Stonavě za účasti ozbrojené vojenské jednotky.

Od rána 25. ledna 2019 pořádala jednota Ostrava 1 v rámci projektu Legie 100 v ostravském kulturním a vzdělávacím Centru PANT mezinárodní vědecký workshop Těšínsko a střední Evropa po Velké Válce 1918–1920. Historici z Československé obce legionářské Martin Lokaj a Tomáš Rusek ve spolupráci s Katedrou historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity pozvali 17 badatelů z Česka, Polska i Velké Británie, aby se pokusili najít příčiny a pravdivý obraz konfliktu Československa a Polska bez mýtů a národnostních stereotypů. Citlivé téma přilákalo nejenom univerzitní studenty, ale také širokou veřejnost z obou stran hranice. Svůj velký zájem obecenstvo prokázalo aktivním zapojením do diskuze, k čemuž výrazně přispěl konsekutivní překlad polských a anglických příspěvků do češtiny a tlumočení všech dotazů i odpovědí. Jednotlivé referáty problematiku sporu rozebraly z vojenských, politických, správních, hospodářských, sociálních a samozřejmě i z národnostních hledisek. Přínosný byl zvláště výklad Dr. Jima Beache z University of Northampton o činnosti britských důstojníků dohodové komise na Těšínsku, který přiblížil události z pohledu nezaujaté třetí strany. Shodou okolností byl v publiku přítomen také prasynovec skotského důstojníka kpt. Jamese Roye pan Ian Dalziel, který se vydal na Těšínsko po stopách svého předka. Přednášející se nebáli ani těžkých a kontroverzních témat. Workshop jasně ukázal, že s otevřeností a ochotou ke kompromisu a usmíření se lze povznést nad jednostranné výklady a poskytnout komplexní obraz dějinných událostí postavený na práci s prameny, a nikoliv na emocích, vzájemné nevraživosti a nepravdivých legendách. Mezery v historickém poznání konfliktu, způsobené absencí hlubšího archivního, a především komparativního výzkumu, pak demonstrovaly potřebu podobných konferenčních setkání a dialogu českých, polských i zahraničních historiků.

Po sto letech dorazili v pátek odpoledne na jedno z bojišť sedmidenní války v Jablunkovském průsmyku i poutníci ČsOL z Čech, Moravy a Slovenska. Nechyběli ani žáci VSŠ a VOŠ MO v Moravské Třebové, kteří následně během celé poutě tvořili čestnou stráž státní vlajce a nosiče věnců. Od Mostů u Jablunkova novodobé poutníky provázel znalec místních poměrů, kronikář a předseda jednoty ČsOL Frýdek-Místek br. Petr Majer, který promluvil o průběhu vojenských operací v okolí. Strategický průsmyk, kde údolím a tunelem prochází Košicko-bohumínská dráha, obsadili druhého dne bojů italští legionáři 35. střeleckého pluku postupující od Čadce beze ztrát. U nedaleké Istebné však po uzavření příměří 2. února 1919 utrpěl v přestřelce smrtelné zranění poručík 33. střeleckého pluku František Kašpárek a střelec Štěpán Cencer zůstal nezvěstným. Poutníci se zastavili i na hřbitově v Jablunkově, aby se poklonili památce padlých československých vojáků a dobrovolců z pozdějších bojů o Slovensko, kteří jsou někdy nesprávně označováni za padlé ze sedmidenní války. Společně se zástupci obce se též poklonili polským příslušníkům Piłsudského legií, rodákům a rekonvalescentům, kteří ve městě zemřeli na následky zranění utrpěných v průběhu 1. světové války.

Autobus Ministerstva obrany ČR se následně vydal do Ostravy, kde se poutníci ubytovali v hotelu Brioni. Výběr hotelu byl nanejvýš vhodný, nikoliv však proto, že stojí na proslulé Stodolní ulici, ale pro jeho historii. V hotelu bylo po vzniku Československa umístěno okrskové vojenské velitelství, podílející se i na operacích sedmidenní války, a v meziválečném období byl častým místem setkávání moravsko-ostravské jednoty a moravskoslezské župy ČsOL. V podvečerních hodinách se poutníci spojili s účastníky mezinárodního vědeckého workshopu a společně s dalšími hosty vzdali hold všem obětem zápasu za samostatné Československo a jeho hranice u Zborovského památníku v Husově sadu. Šlo o symbolický akt za naše padlé ze sedmidenní války, jejichž hroby během uplynulého století zanikly a v současnosti je nepřipomíná žádné pietní místo. Na večer připravila jednota Ostrava 1 atraktivní program v podobě premiéry krátkého filmu Těšínsko 1919, který byl sestříhán z dosud vesměs nikdy nepublikovaných dobových záběrů. Unikátní dokument, upravený do podoby dobového němého filmu, okomentoval za autory br. Tomáš Rusek. Závěr pátečního večera pak představovala přehlídka vojenských stejnokrojů z let 1914–1919 s komentářem historika Viktora Grossmanna.

V sobotu ráno se poutníci, posíleni o krojované členy Sokolské župy moravskoslezské, studenty historie Ostravské univerzity a účastníky pátečního workshopu, vydali do původní metropole Těšínského Slezska, která byla roku 1920 rozdělena mezi Československo a Polsko. Skupinu provedla po polské části Cieszyna průvodkyně z Muzea Těšínska. Přítomnost britského historika Dr. Jim Beache s prasynovcem kapitána Jamese Roye využil režisér Jakub Tabery k natočení rozhovoru do připravovaného dokumentu o bojích na Těšínsku a Slovensku. Rozhovor se odehrál na těšínském náměstí před hotelem U Hnědého jelena, kde na počátku roku 1919 sídlila dohodové komise. Další zastávkou na trase poutě byla obec Goleszów, přesněji hřbitov při katolickém kostele sv. Michaela archanděla, na kterém našla odpočinek trojice Čechoslováků – František Němeček, Josef Makovec a Josef Holub. Tito italští legionáři 35. střeleckého pluku, patřícího do střední skupiny našich vojsk postupujících na řeku Vislu, padli 30. ledna 1919 v těžkých bojích o nedaleký Godziszów a Kisielów. Je nutné vyzdvihnout příkladnou péči místní samosprávy o hroby našich padlých, které před pár lety nechala osadit důstojnými náhrobky a dvakrát ročně na ně pokládá kytice. Bylo to zřejmě poprvé, co své krajany přijela uctít takto početná delegace z Česka, ve které bohužel chyběli zástupci naší ambasády v Polsku. Naopak nechyběla vlajka České republiky se zástavou 21. čs. střeleckého pluku a s prapory ústředí ČsOL a jednoty Ostrava 1. Při minutě ticha je pak stráže praporů v dobových stejnokrojích reprezentujících všechny složky československé branné moci, které na Těšínsku bojovaly, sklonily nad hroby našich padlých.

Sobotní mrazivé počasí a padající sníh daly účastníkům zakusit nepříznivé podmínky, kterým museli čelit naši legionáři a vojáci před sto lety. Mrazy byly tehdy ještě tužší a není proto divu, že mezi nejčastější příčinu ztrát patřily omrzliny. V zasněžených polích se pouť několikrát zastavila, aby její členové mohli lokalizovat pozice československých dělostřeleckých baterií v bojích o Skoczów, ke kterému mířila i naše pouť. Jejím cílem byla ale tentokrát přátelská návštěva. Městem, které bylo před sto lety centrem polské obrany na Visle, nás provedl ředitel místní základní školy Wojciech Grzebielec. Ten dal poutníkům nahlédnout také do školní budovy, která v průběhu bojů sloužila jako polní nemocnice. Milým překvapením pak bylo pohoštění čajem a kávou, na které všechny přítomné srdečně pozval starosta města Mirosław Sitko. Doslova historickým okamžikem pro všechny bylo společné podvečerní položení věnců na místním katolickém a sousedním evangelickém hřbitově, kde spočívají polští padlí sedmidenní války. Dosud se totiž Češi a Poláci scházeli výhradně při pietních aktech u pomníků své strany. Jednalo se tak o velice silný moment pro všechny zúčastněné, zvláště pro představitele Skoczowa, za které s neskrývaným pohnutím vyjádřil poděkování starosta města. Za českou stranu pak promluvil br. Milan Mojžíš. Působivost chvíle byla umocněna autentickým zimním počasím a světlem svící v padající tmě. Tento společný pietní akt nám potvrdil naše přesvědčení, že po 100 letech je čas na usmíření, což ostře kontrastovalo s obavami některých státních úředníků, kteří tento okamžik nevyužili a raději naši pouť ignorovali.

Vzpomínkové akce na české straně vyvrcholily v neděli 27. ledna 2018. První zastávkou byl ústřední městský hřbitov ve Slezské Ostravě, kde u Památníku zesnulým vojínům světové války promluvil br. Jiří Francírek. Následoval přesun do Orlové, kde se část poutníků zúčastnila nedělní mše v kostele Narození Panny Marie. Smutnou skutečností bylo opomenutí „zkušených“ místních organizátorů zapsat mši i do druhé knihy v kapli, a tak jsme se všichni modlili za babičku z Orlové a o padlých obětech sedmidenní války nepadlo ani slovo. Na rozloučenou jsme pak ještě dostali od polského faráře vyčiněno, že neumíme texty a nezpíváme! Samotný pietní akt se již tradičně konal u Pomníku padlým za Těšínsko, který je centrálním pohřebištěm většiny našich obětí ze sedmidenní války a následného plebiscitního období. Leží zde ostatky 55 padlých a zavražděných z řad legií, armády, četnictva i civilního obyvatelstva. Na čestném místě ve středu pohřebiště spočinuly v roce 1922 také ostatky činovníka moravskoslezského Sokola a zakladatele československých legií v Itálii Jana Čapka, který hrdinně padl 17. června 1918 na Piavě. Současnou podobu dal pomníku jeden z jeho válečných bratrů, bývalý italský legionář Čeněk Volný z Doubravy. Pomník dnes bohužel není úplný. Původní monumentální sousoší, představující figurální kompozici lidských postav a slezské orlice, bylo v době polského záboru let 1938–1939 zničeno. Dlouhodobou snahou města Orlové, ČsOL a Ministerstva obrany ČR je tuto dominantu pomníku navrátit, což by se snad v dohledné době mohlo podařit.

Slavnostní pietní akt, zorganizovaný Krajským vojenským velitelstvím Ostrava ve spolupráci s jednotou ČsOL Ostrava 2, byl zahájen v pravé poledne. Vzpomínce na významné výročí přihlížely na dvě stovky lidí. Nechyběli vojáci regionálních útvarů, Sokolové, představitelé obcí a měst, zástupci Moravskoslezského kraje a dalších společenských organizací a klubů vojenské historie. Úvodního slova se ujal ředitel krajského vojenského velitelství plk. Jaroslav Hrabec, který krátce promluvil o okolnostech sedmidenní války a zdůraznil historický fakt, že po konci Velké války zde bojovali a umírali českoslovenští vojáci ve válce za územní celistvost Československé republiky. Naštěstí se jednalo o ojedinělý případ, neboť ve většině důležitých momentů svých novodobých dějin stáli Češi a Poláci na stejné straně, jako je tomu ostatně i dnes. V podobném duchu se k přítomným obrátili také náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Lukáš Curylo a starosta Orlové Miroslav Chlubna. Řečníci  neměli strach z rozněcování vášní a důstojně uctili památku padlých za naši vlast. Předseda jednoty ČsOL Ostrava 2 br. Jiří Ryška pak předal pomyslnou štafetu organizování vzpomínkových aktů Armádě České republiky. Na závěr vojenský kaplan kpt. Kamil Vícha pronesl modlitbu za padlé a byly položeny věnce a kytice.

Po skončení oficiálního aktu se účastníci poutě odebrali do orlovské výstavní síně Muzea Těšínska, kde zhlédli tematickou výstavu s názvem Neklidná hranice. Odtud pouť zamířila do Stonavy, o kterou svedli 26. ledna 1919 boj legionáři 21. střeleckého pluku z Francie. Na místním hřbitově naproti kostelu sv. Máří Magdalény si poutníci prohlédli nově opravený hrob dvou desítek polských obránců, příslušníků pluku země wadovické. Na pomníku stojí, že část obětí byla zavražděna, přestože to současná historiografie rozporuje. Polská strana se ale na rozdíl od některých našich činitelů nebála a 26. ledna zde uspořádala, za přítomnosti své armádní jednotky, veliký pietní akt. My jsme si na hřbitově v Novém Bohumíně naopak připomenuli zákeřnou vraždu vojína Klementa Šťastného. Ten byl v listopadu 1920 během vytyčování nové hranice zavražděn nedaleko vrchu Velká Čantoryje ve Slezských Beskydech. Neméně smutnou byla (zatím) marná snaha nalézt místo posledního odpočinku Františka Bočka, příslušníka domácího vojska, který padl 26. ledna 1919 v Karviné-Loukách. Hrob, stejně jako většina původní zástavby, však zřejmě ustoupil dobývání uhlí. Stejně jako jeho další padlí druhové ale nezůstal zapomenut, k čemuž přispěla i Vzpomínková pouť Československé obce legionářské. Všichni organizátoři a poutníci si na tomto místě zaslouží poděkování. Pouť dokázala po sto letech důstojným způsobem uctít památku obětí na obou stranách a tím přispět k utužení dnes již přátelských vztahů mezi Českem a Polskem, pro které bylo v minulosti dědictví těšínského konfliktu pouze přítěží.

text: br. Martin Lokaj, br. Tomáš Rusek, br. Milan Mojžíš

foto: Archiv ČsOL