Zemřel Josef Řepík, dítě z Českého Malína

V neděli 27. ledna 2019 odešel ve věku nedožitých 85 let pamětník vypálení osady Český Malín, pan Josef Řepík. Jako malý kluk se on i jeho otec dílem náhody zachránili, zatímco jeho matka i malá sestřička zemřeli během barbarského vypálení a vyvraždění vesnice volyňských Čechů nacisty. Po celý svůj dospělý život se Josef Řepík zasazoval o připomínání malínské tragédie a jejích obětí. 

V závěru roku 2017 vydala Československá obec legionářská útlou brožuru vzpomínek Josefa Řepíka na život v Českém Malíně před i po tragédii. Publikace „Josífek z Českého Malína aneb dětství skončilo 13. 7. 1943“ vznikla ve spolupráci s pamětníkem a paní Darinou Martinovskou, která vzpomínky pana Řepíka zaznamenala. Paní Martinovská se s Josefem Řepíkem loučí následujícími slovy. 

„Těžko se hledají slova. Snad jen díky, Josífku.

Můj přítel Josef Řepík odešel. Odešel náhle 27. ledna, v podstatě bez rozloučení. Odešel ve chvíli, kdy jsme měli plno plánů a vymýšleli jsme, jak náležitě vesele a v kruhu přátel oslavíme jeho 85. narozeniny, které by oslavil 2. února.

Až nyní si asi všichni uvědomíme, kolik toho Josífek udělal pro to, aby se nezapomínalo a nezapomnělo na Český Malín. Mnozí mu některé až tvrdé snahy neustále připravovat a pracovat na různých možnostech vzpomínání a připomínek až vyčítali. Já osobně jsem však byla ráda, že neustoupil a snažil se všem a všude vyprávět o životě na Volyni, zejména v Českém Malíně. To bylo velmi důležité. Spolu jsme se snažili přimět některé instituce k tomu, aby – i když je to dávno – zkusili ještě bádat po příčinách strašné tragedie v Malíně. Josífek navštěvoval Národní muzeum, Národní archiv, jezdil po přátelích a známých. Fotil stopy volyňských, sbíral předměty – jako byly kovové spony, hřebínky, staré zapalovače, kuchyňské nádobí, různé pomůcky a strojky, které se na Volyni svépomocí v krutých dobách vyráběly. Ukazoval, jak volyňští byli vynalézaví, šikovní a co všechno uměli. Věci, fotografie, artefakty apod. odevzdával do sbírek archivů. 

Také jsme spolu pro vzpomínku sepsali dvě malé brožurky, kde měl hlavní slovo a vedl mne při jejich kompletaci. První, Český Malín – Lidice volyňských Čechů, byla vydána za pomoci Památníku Lidice. Úmyslně jsme se drželi malého formátu a to bylo dobře. Josífek říkal: „To si může každý přečíst i ve vlaku.“ Snažili jsme se vše popsat srozumitelně, aby i ten, kdo o Českém Malíně nic nevěděl, byl ochoten alespoň to málo přečíst a představit si, kolik to bylo tenkrát utrpení. S Josífkem jsme jezdili na různé akce, nejen v červnu na pravidelnou pietu. Josífek jezdil do dalších míst spojených podobnou tragedii.

V roce 2013 při 70. výročí tragedie jsme byli se zájezdem v Českém Malíně. To byl složitý, smutný a zároveň nezapomenutelný okamžik, protože velká oficiální pieta se konala pár dnů před naším příjezdem. Tak jsme 13. července chodili s přáteli, nevolyňáky, po vsi a on vyprávěl. Zažili jsme neuvěřitelné déjà vu. Ve chvíli, kdy jsme stáli na Pánově cestě a Josífek ukazoval, kudy odjížděli vozem brzy ráno 13. 7. 1943 s tatínkem z Malína a tím se vlastně zachránili, objevil se na obzoru vůz s koňmi a pomalu se přibližoval k nám. Josífek nasedl k vozkovi a v tu chvíli se zatáhly černé mraky…

Josífek se neustále snažil připomínat, že ti, kteří nevinně zahynuli strašnou smrtí 13. 7. 1943 v Českém Malíně, byli lidé a ne čísla. Vždy se spravedlivě rozčiloval, když viděl v novinách, v televizi či jinde vzpomínku na Malín a ta se jen skládala z výpočtu obětí. V posledních 15 letech byl v narovnávání těchto bohužel „současných zvyklostí“ velmi houževnatý a urputný a velmi měl za zlé některým organizátorům, že piety jsou zneužívány k sebeprezentaci či prezentaci nějakých politických cílů.

Byl však velmi vděčný a šťastný, když se v Novém Malíně na pomníku objevila jména obětí a místní radnice pod vedením pana Štencla pořádala každoročně vzpomínkovou slavnost tak, že se nekonala jen pieta, jen kladení věnců, ale bylo to setkávání s volyňáky i nevolyňáky, přáteli, známými. Josífek byl až legrační, když vždycky vzal brožůrku a nutil jí mnohdy nechápajícím poslancům, senátorům a dalším, kteří byli na různé akce a slavnosti delegováni. Nenechal se odbýt, docházel do parlamentu, do senátu, na různá ministerstva, zúčastňoval se výstav, setkání a dalších akcí a všude nosil hrdě na saku cedulku Český Malín. Poslal brožůrku i na Hrad.

Druhou brožůrku jsem nazvala Josífek z Českého Malína aneb dětství skončilo 13. 7. 1943 a byla vydána na konci roku 2017 za pomoci Československé obce legionářské. Když jsme jí sestavovali, Josífek si povzdechl, že už neví, co by říkal, když jsem ho nutila, aby vzpomínal na všechno i na drobnosti a věci, které mu třeba připadají nedůležité. Nebyl si jistý, že to bude někoho zajímat. Byl však šťastný, když se dozvěděl, že jsou naše knížečky rozebrány. Byl rád, když mu psali studenti, zvali ho na besedy a krajané i další, třeba neznámí lidé si mu psali o další výtisky. Ochotně je rozesílal a vyhověl každé žádosti.

Co napsat v tuhle chvíli více? Snad jen – Josífku, budeš nám velmi chybět  – a za sebe jen poděkování za úžasné přátelství a hlavně za Český Malín. Josífku, díky.

Darina Martinovská 1. 2. 2019″

Poslední rozloučení s Josefem Řepíkem se uskuteční ve středu 6. 2. 2019 od 11 hodin ve smuteční obřadní síni v Novém Malíně. 

Publikaci vzpomínek Josefa Řepíka na život v Českém Malíně, kterou v roce 2017 vydala Československá obec legionářská pod názvem „Josífek z Českého Malína aneb dětství skončilo 13. 7. 1943“, lze zdarma získat prostřednictvím Ústředí ČsOL v budově hotelu Legie (Sokolská 33, 120 00 Praha 2).