Cestou osvobození Ostravy

V Den vítězství 8. května vyrazili členové Jednoty Československé obce legionářské Ostrava 1 na poslední část své letošní poutě Moravskoslezským krajem, jejímž cílem bylo vzdát nad hroby a u vybraných pomníků čest příslušníkům 1. československé samostatné tankové brigády, 1. československé smíšené letecké divize a jednotek Rudé armády, kteří před 76 lety bojovali a umírali na cestě k osvobození Ostravy. 

První zastávkou delegace jednoty – doprovázené strážemi praporů ve stejnokrojích, které českoslovenští tankisté, samopalníci a letci oblékali na sklonku druhé světové války – byl les na sever od Velké Polomi. Na jeho okraji vyčkávaly 26. dubna 1945 v ranní mlze naše tanky na povel k útoku proti silně opevněné obci. Tomu předcházela dělostřelecká příprava, na kterou ale němečtí obránci odpověděli. Zbloudilý granát tehdy dopadl i mezi debatující velitele obrněnců. Smrtelné zranění přitom utrpěl ppor. Boris Pochožaj (1924-1945), který jen krátce předtím dorazil od výcvikového praporu. Jeho druzi však v následné prudké zteči Velkou Polom bez dalších ztrát dobyli. Na rodáka z daleké Volyně, jenž položil život za vlast svých předků, ale zapomenuto nebylo. V hustém lesním porostu dodnes stojí pomník připomínající Pochožajův tragický osud, u nějž jsme mu vzdali zasloužený hold.

Naše kroky poté pokračovaly do nedaleké Dolní Lhoty, ke které se československé „třicetčtyřky“ probily od Velké Polomi ještě téhož večera. Dne 27. dubna 1945 pak vyrazily na sousední Čavisov, před kterým však byly zastaveny silnou palbou a překvapivým protiútokem. Průlom se podařil teprve následujícího dne. Tuhé boje o každou výšinu, přístupovou cestu i jednotlivé domy se v těch dnech neobešly bez obětí. Umíraly posádky tanků, samopalníci, ale i ženisté, kteří s nezměrným úsilím zdolávali umělé i terénní překážky, jež stály našim obrněncům v cestě. Na všechny tyto padlé jsme vzpomenuli nad neobvyklým hrobem na dolnolhotském hřbitově, který po válce vybudovali pětici spolubojovníků jejich přeživší přátelé z kusů tankových pancířů, pásů, granátů a hlavně kanónu. Prapor Jednoty Ostrava 1 a Československé vojenské jednotky v SSSR se následně k poctě sklonil také v samotném Čavisově, kde osvobození připomíná pomník tvořený sověty tehdy hojně užívanou 122 mm houfnicí.

Ve stopách našich tankových oddílů jsme se poté vydali do Klimkovic, které byly osvobozeny za součinnosti Čechoslováků v dopoledních hodinách 30. dubna. Na tři desítky rudoarmějců v bojích padlo, což obyvatelům i návštěvníkům města dodnes připomíná pomník v sousedství místního zámku, u nějž jsme se proto zastavili i my. Následně jsme pokračovali Porubou a Svinovem k brodu přes Odru „U Korýtka“ asi tři kilometry od Zábřehu, části dnešního městského obvodu Ostrava-Jih. Úspěšným přebroděním řeky, jež představovala poslední přírodní překážku na cestě k Ostravě, se naše tanky vyhnuly opevněnému předměstí, využily hlubokého zářezu, kudy vedla stará železniční trať, a ke zděšení německých obránců pronikly rychle do samého centra průmyslové aglomerace.

Po krátké pietě u pomníku, který místo překonání Odry od roku 2005 označuje, pokračovala naše skupina ke slezsko-ostravské radnici. Zde u pamětní desky uctila minutou ticha rtn. Ivana Ahepjuka (1916–1945). Rodák z podkarpatskoruské Jasině, obce v nejvýchodnějším koutu meziválečné ČSR, nalezl nedaleko smrt v útrobách tanku č. 051. Ten byl zapálen pancéřovými pěstmi poté, co v odpoledních hodinách 30. dubna 1945 přejel jako prvý most přes Ostravici. Na místo se stroj vrátil po třiceti letech coby součást monumentálního památníku, dnes již tradičního místa oslav osvobození, jehož návštěvu jsme nemohli opominout ani v letošním roce.

Sousední pomník Miloše Sýkory (1920–1945), který byl po dlouhá léta označován za zachránce mostu, jenž nese jeho jméno, nám pak posloužil k připomenutí hrdinství nespočtu bezejmenných Ostravanů, kteří se aktivně zapojili do osvobozování svého města a pomáhali našim i sovětským vojákům hledat ukryté Němce, kteří se nemínili jen tak vzdát. Smrt číhala na každém kroku až do poslední chvíle. Osudným se to stalo veliteli tanku č. 585 rtn. Josefu Gregorovi (1920–1945), kterého si před Novou radnicí našla kulka v okamžiku, kdy se k jeho stroji již sbíhali vítající obyvatelé okolních domů. Volyňskému Čechovi jsme věnovali vzpomínku u pamětní desky na budově dnešního odboru dopravně-správních činností magistrátu.

V první den května 1945 již byla Ostrava svobodná, boje v jejím okolí ale pokračovaly. Návštěvu jsme proto věnovali také Stará Bělé, kde při střetech s ustupujícím nepřítelem padlo téměř šest desítek rudoarmějců a jeden příslušník našeho praporu samopalníků, voj. Albert Markovič (1923–1945). Židovský mladík z Podkarpatské Rusi překonal všechna úskalí šesti válečných let, osudným se mu však stalo zranění utrpěné na samém prahu vítězství. Nutno dodat, že Markovič nebyl posledním padlým 1. československé samostatné tankové brigády, tím se nakonec stal další automatčík, voj. Vasil Babič (1922–1945), jehož život vyhasl u Krmelína dne 3. května 1945.

Cesta po stopách osvobození by nebyla úplná bez vzdání poct našim letcům, příslušníkům 1. československé smíšené letecké divize, kteří v průběhu Ostravské operace absolvovali stovky bojových akcí. Se svými stíhačkami a bitevníky se podíleli na podpoře pěchoty a tankových sil, přičemž likvidovali nepřátelskou techniku a opěrné body. Až do posledních dní války pak sváděli vzdušné souboje s Luftwaffe. Tichou vzpomínku jsme jim věnovali u skromného pomníku v moravsko-ostravském parku Čs. letců, který v 90. letech minulého století nahradil památník tvořený letounem Iljušin IL-10, nástupcem bitevníků IL-2, legendárních „Šturmoviků“, na nichž Čechoslováci nad Ostravskem létali. Posádku jednoho z nich, rtm. Pavla Slatinského (1914–1945) a des. Jána Bílka (1924–1945), jsme následně uctili na hřbitově v Petrovicích u Karviné, kde spočinuli poté, co byl jejich stroj 19. dubna 1945 sestřelen protileteckou palbou.

Nepřehlédnutelný pomník v podobě slavobrány, jenž byl oběma letcům nad hrobem vybudován, představoval poslední zastávku naší poutě. Členové Jednoty Ostrava 1 spolu s bratry z Jednoty Hradec Králové, členy KVH Čeští Rafáci a dalšími přáteli vojenské historie navštívili v průběhu dubna a května na tři desítky míst připomínajících události a oběti bojů Ostravské operace. Věříme, že i navzdory absenci doprovodných akcí a neúčasti veřejnosti měla tato komemorativní činnost smysl, inspirovala další členy Československé obce legionářské i naše sympatizanty k podobné aktivitě a přispěla svým skromným dílem k důstojnému průběhu oslav 76. výročí osvobození a vítězství nad nacismem.

text: br. Martin Lokaj

foto: Otakar Malošík