Pocta osobnostem legionářského hnutí na Ostravsku

Dne 29. května uplynulo přesně sto let od chvíle, co se v moravsko-ostravském Národním domě sešlo na pět stovek legionářů z východní Moravy a Slezska, aby pouhý týden po ustavujícím sjezdu Československé obce legionářské dali vzniknout její moravskoslezské župě. Zahájili tak činnost organizace, která se během své dlouhé – byť totalitami přerušené – existence výrazně zapsala do společenského a kulturního života našeho regionu. Prostřednictvím svých místních jednot byla obec nejenom obhájkyní sociálních zájmů někdejších příslušníků zahraničních vojsk, ale vždy také aktivní šiřitelkou masarykovských ideálů a odkazu nelehkého boje, svedeného za národní osvobození ve 20. století. 

Naplňování tohoto historického poslání by nikdy nebylo možné bez obětavé a neúnavné práce výjimečně schopných osobností, jež si získaly důvěru svých „sester a bratří“ a byly jimi zvoleni do čela legionářského hnutí. Právě těmto činovníkům, kterým vděčíme za vznik, opakovanou obnovu a úspěch Československé obce legionářské na Ostravsku, vzdali v den stoletého jubilea poctu jejich následovníci – členové současné Jednoty Československé obce legionářské Ostrava 1.

Počátky legionářského sjednocení v ostravské průmyslové aglomeraci jsou nesmazatelně spjaty se jménem vítkovického lékaře Ludvíka Klegy (1888–1933). Účastník lékařských misí na pomoc Slovanům bojujícím v balkánských válkách, šéflékař elitního úderného praporu československých legií na Rusi a především mimořádně nadaný a iniciativní organizátor spolkového života, kolem sebe začal soustřeďovat bývalé spolubojovníky z Ostravska bezprostředně po svém návratu do vlasti na podzim roku 1920. Přirozeně se pak ujal předsednictví vítkovické jednoty Československé obce legionářské i sociálně-zdravotní agendy moravskoslezské župy. Jeho činorodá práce předčasně skončila v lednu 1933, kdy na následky prochladnutí po jedné z četných cest za svými pacienty, náhle zemřel. Klegovy ostatky dnes spočívají v rodinné hrobce na hřbitově v Ostravě-Hrabové, kde jsme se jeho památce v úctě poklonili.

Vůdčí roli mezi jednotami černouhelného kraje hrála v meziválečném období bezesporu ta moravsko-ostravská. Zásluhu na tom měl její dlouholetý předseda – ruský legionář, gymnaziální profesor, komunální politik a přední osobnost ostravské kultury Rudolf Tlapák (1884-1940). Ten stál za nepřeberným množstvím osvětových a vzdělávacích iniciativ, které přispívaly k povznesení kulturní i sociální úrovně regionu. Legionářské bratrstvo se pod jeho vedením všestranně zapojilo do veřejného života Moravské Ostravy a aktivně popularizovalo své zásluhy na vzniku státu – publikacemi, přednáškami nebo vytvořením vlastního muzea. Vrcholem Tlapákovy činnosti pak bylo pořádání velkolepých zborovských oslav v letech 1927 a 1937. Nepřekvapí proto, že byl již v září roku 1939 německými okupanty preventivně zatčen a deportován do koncentračního tábora v Oranienburgu u Berlína, kde v říjnu 1940 zahynul. Tichou vzpomínku jsme mu věnovali nad skromným hrobem, jež se nachází na slezsko-ostravském ústředním hřbitově.

Nedaleko spočívá také další ruský legionář – vynikající lékař, zakladatel a ředitel zábřežské nemocnice Raimund Šrámek (1885-1949), poválečný předseda moravskoslezské župy, kterou se i díky jeho zásluze podařilo obnovit v původním rozsahu a úzce propojit s dalšími organizacemi účastníků prvního a také druhého odboje v duchu národní jednoty. Péčí legionářů byly vráceny na svá místa Němci odstraněné pomníky a na paměť obětí šesti let okupace budovány nové. Naděje v další rozvoj legionářského hnutí se však rozplynula po únoru 1948 s nástupem komunistů k moci. Následovala likvidace Československé obce legionářské sloučením do Svazu bojovníků za svobodu, snaha vymazat odkaz prvého i druhého nekomunistického odboje a persekuce řady jejich účastníků.

Po čtyřech dekádách rudé totality nebylo obnovení Československé obce legionářské vůbec snadné a v někdejší podobě vlastně vůbec možné. Nelehkého úkolu se však i navzdory vysokému věku chopili s vervou někdejší příslušníci našeho zahraničního odboje za druhé světové války. Výraznou osobností porevoluční obrody odbojářského hnutí na Ostravsku 90. let minulého století byl nesporně Jan Pavlíček (1917-2010), účastník bitvy o Francii a obléhání přístavu Dunkerque. Ten stál u vzniku a následně v čele Jednoty Československé obce legionářské Ostrava a po jejím rozdělení vedl až do své smrti Jednotu Ostrava 2. Čestný občan města Ostravy byl pohřben na hřbitově při kostele sv. Jana Křtitele v rodných Palkovicích, kde jsme mu vzdali zasloužený hold. Tichou vzpomínku jsme při této příležitosti věnovali i ruskému legionáři, moravsko-ostravskému policejnímu řediteli a vězni nacistů Emilu Bačovi (1882-1954), jehož hrob se nachází opodál.

Naší poslední zastávkou bylo pohřebiště ve Vítkovicích, kde na věčnosti odpočívá Mikuláš Končický (1925-2015), čestný občan Ostravy, kterou na jaře 1945 osvobozoval coby příslušník 1. československé samostatné tankové brigády a jež se mu posléze stala domovem. Roku 2002 se stal předsedou jednoty Ostrava 1, jejíž činnost spojil právě především s komemorací událostí, hrdinů a obětí osvobozovacích bojů závěru druhé světové války na dnešním česko-polském pomezí. Jeho poutavé vyprávění bylo po dlouhá léta neodmyslitelnou součástí všech pietních setkání, poutí a besed spjatých s připomínkou Ostravské operace. Nad hrobem jsme tak na něj při minutě ticha vzpomínali s neskrývaným pohnutím.

Naše úcta a vděk samozřejmě nepatří pouze jmenovaným činovníkům, ale všem bývalým i současným členům Československé obce legionářské na Ostravsku – přímým účastníkům všech tří odbojů, jejich pozůstalým, novodobým válečným veteránům a sympatizantům, kteří v uplynulém století přispěli svým dílem k naplnění historického poslání naší organizace. Díky jim můžeme na Ostravsku i nadále udržovat povědomí o boji Čechů a Slováků za národní osvobození a rozvíjet tradice, na kterých stojí naše moderní státnost.

text: br. Martin Lokaj
foto: br. Radim Pilát