Pocta padlým za Těšínsko
Komplikace spojené s protiepidemickými opatřeními ani mrazivé počasí nezabránily členům Jednoty Československé obce legionářské Ostrava 1 připomenout alespoň komorním způsobem československo-polský spor o území někdejšího Těšínského knížectví, který kulminoval v lednu 1919 krátkým, avšak krvavým válečným konfliktem. Do bojů tehdy významně zasáhli po boku domácího vojska také navrátivší se pluky československých legií z Francie a Itálie.
Československé oběti jsme uctili dne 24. ledna na neveřejném pietním aktu u památníku Padlým za Těšínsko na hřbitově v Orlové. Ten prošel v minulém roce první etapou rozsáhlé rekonstrukce. Druhá etapa, na jejímž konci bude nad památníkem vztyčena replika původního figurálního sousoší se slezskou orlicí, je již v plném běhu a dokončena by měla být nejpozději do dvou let. Potvrdila se tak slova slezského básníka Petra Bezruče, jež památník zdobí: „Zhasnuvše dále žijí padlí bojovníci v paměti národa.“ Důkazem toho bylo také množství věnců a kytic, které k památníku položili zástupci obou ostravských jednot ČsOL, města Orlové, TJ Sokol Moravská Ostrava I, České a slovenské obce dělostřelecké či Matice slezské.
Orlovský památník je místem posledního odpočinku více jak pěti desítek padlých a zavražděných v bojích ledna 1919, při následné ostraze demarkační čáry a během plebiscitního období – legionářů, vojáků, četníků, ale i civilistů. Další nalezli klid na hřbitovech v domovských obcích. Ne všichni naši padlí ale měli takové štěstí. Tři italští legionáři leží na hřbitově při katolickém kostele sv. Michaela archanděla v obci Goleszów na polské straně dnešní hranice. Tam jsme proto o týden později také zamířili. František Němeček, Josef Makovec a Josef Holub, příslušníci 35. střeleckého pluku, padli 30. ledna 1919 u blízkého Godziszowa, Kisiełowa a Kozakowic Dolnych, když během obtížného postupu zasněženou krajinou narazili na překvapivě houževnatý odpor polských sil.
I na nás čekal před Skoczowem, jenž byl podobně jako před 102 lety pro československé legionáře naším dalším cílem, třeskutý mráz a husté sněžení. Město představovalo v závěru válečných operací centrum polské obrany na řece Visle. Do československých rukou však i přes její zhroucení již nepadlo – ofenzíva totiž byla na nátlak mocností zastavena. Ty posléze rozhodly také o osudu Těšínska, jež bylo v létě roku 1920 rozděleno mezi oba státy arbitráží. V bojích před Skoczowem padly na dvě desítky polských obránců, kteří byli posléze dle konfese uloženi do společných hrobů na místním evangelickém a sousedním katolickém hřbitově, kde jsme se postupně zastavili. Někdejším protivníkům jsme přitom vzdali úctu položením květinových darů.
Poslední zastávkou nám byl kříž označující místo smrti polského kapitána Cezary Hallera (1875–1919), jenž padl 26. ledna 1919 v čele svého praporu u Zebrzydowic. Je ironií osudu, že starší bratr padlého, generál Józef Haller (1873–1960), byl velitelem tzv. Modré armády, polského zahraničního vojska, které ještě před několika málo měsíci bojovalo na západní frontě po boku našich francouzských legionářů. A právě střet s příslušníky 21. střeleckého pluku z Francie se stal Cezary Hallerovi osudným. Jeho příběh dokládá tragičnost konfliktu, který proti sobě postavil nejenom stávající sousedy, ale také bývalé spolubojovníky, kteří prošli hrůzami Velké války, aby pak našli smrt na „domácí“ půdě. Takovým byl i úděl našeho ruského a posléze francouzského legionáře, poručíka Roberta Smutného (1890–1919). Život muže, jenž v prosinci 1918 doprovázel prezidenta Masaryka při jeho triumfálním návratu do Prahy, ukončila v témže boji u Zebrzydowic kulka jednoho z Hallerových mužů.
Dlouhodobým cílem Jednoty ČsOL Ostrava 1 je důstojná komemorace událostí a obětí konfliktu o Těšínsko prostřednictvím společných česko-polských pietních a vzpomínkových aktů, publikační a přednáškové činnosti nebo vojensko-historických ukázek. Věříme, že se nám po překonání pandemie na tyto aktivity, úspěšně zahájené v roce 2019, podaří ku prospěchu památky naších padlých a historického smíření navázat.
text: br. Martin Lokaj
foto: br. Tomáš Rusek, br. Martin Lokaj
