Vzpomínka na první čs. vojáky padlé na domácí půdě v dubnu 1945

Navzdory chladnému a deštivému počasí se dne 17. dubna vydali členové Jednoty Československé obce legionářské Ostrava 1 na historické technice a ve stejnokrojích příslušníků 1. československé samostatné tankové brigády k Sudicko-třebomského výběžku na Opavsku, aby alespoň komorním způsobem vzpomenuli na první dny těžkých osvobozovacích bojů, jež zde přesně před 76 lety svedli českoslovenští a sovětští vojáci v rámci závěrečné fáze Ostravské operace. 

Naší první zastávkou byly přirozeně Sudice, kde válečné události připomíná monumentální památník tvořený tankem T-34/85 u silnice na Ratiboř a také méně nápadný žulový sloup na návrší jižně od obce, pod kterým protéká potok Bílá Voda. Právě jeho překročením ze směru od polského Pietraszyna vstoupily naše jednotky 15. dubna 1945 na domovskou půdu. Jeden z tankistů, Antonín Popovič, na tento symbolický moment později vzpomínal takto: „Je typické jarní ráno. Krásně svítí sluníčko. Na obloze jen sem tam bělavý mráček. Třetí tankový prapor po krátkém dělostřeleckém přepadu vyrazil pod velením škpt. Šrámka v 08,30 hodin ke zteči a překročil čs.-polské státní hranice u polské vesničky Pietraszyn. Při přiblížení к čáře hranice jsem přepnul vypínač rádiové stanice na vnitřní hovorové zařízení tanku a oznámil osádce, že překročením potůčku vstoupíme na čs. státní území. Řidič tanku des. Peterka navrhl, abychom alespoň na chvilku sundali kukly. Povolil jsem, ale jen na chvíli — za jízdy tanku. Spodní střelec svob. Slavoninec s tím nebyl spokojen. Na dlouhé rozjímání ale není čas. Terén je rozmoklý, je nutno pečlivě vybírat kudy postupovat, aby tanky neuvázly. Některé se toho přece jen nevyvarovaly. Z naší jednotky uvázly dva. Ostatní jim nemohly poskytnout pomoc. Musely postupovat maximálně možnou rychlostí a vést palbu ze všech zbraní. Bez vyzvání jim pomohli sovětští pěšáci, kteří natahali klády a pomocí nich byly uvázlé tanky vyproštěny. Po překročení mokřin jsme útočili rychlým tempem do mírného a táhlého svahu. Díky účinné palebné podpoře sovětských dělostřelců a letectva spolu se sovětskou pěchotou jsme rychle osvobodili české obce Rohov a Strahovice…„

Popovičův třetí prapor vyrazil v ranních hodinách následujícího dne k útoku na železniční zastávku Bolatice. Téměř okamžitě se na něj spustila silná palba dobře připravených Němců. Pouze nepočetnému oddílu se podařilo proniknout na severní okraj Bolatic. Druhý prapor se zmocnil dvora Albertovce a podporoval sovětskou pěchotu v osvobozování Štěpánkovic. Němci se však nemínili snadno vzdát. Kryti dýmovou clonou vyrazili k protiútoku do pravého boku druhého praporu. Došlo k prudkému tankovému souboji, o čemž svědčí mj. čtyři zničené tanky – dva německé a dva československé. Tankisté druhého praporu protizteč odrazili a postupovali dále na Kravaře. Byli však zastaveni úpornou obranou na svazích táhlého návrší, asi 2 km jihovýchodně od Štěpánkovic. Útok byl opakován kolem poledne, na což Popovič vzpomínal následovně: „Moje četa postupovala z mírného kopce přímo na železniční stanici Bolatice, částečně kryta terénní vlnou. Využil jsem toho, posadil samopalníky, pěchotu i ženisty na tanky a nařídil maximální rychlost postupu. V dešti nepřátelských střel a granátů ze všech druhů zbraní jsem se svou jednotkou dosáhl velmi rychle železniční stanice. Když jsem přejížděl tankem silnici a železniční traf bezprostředně u nádražní budovy, hlásil mi velitel samopalníků čet. Karoly, který seděl za věží tanku, že náš tank je zasažen. Cítil jsem také prudké škubnutí, ale zastavil jsem až u nádražní budovy, kde jsme byli kryti před nepřátelskou palbou. Vyskočil Jsem z tanku, prohlédl jej a zjistil, že protipancéřový granát, který dopadl na zadní pancéř tanku, utrhl sovětskému ženistovi, sedícímu na tanku, nohu pod kolenem. Pancéř tanku byl jen trochu promáčknut. Rychle jsme sundali zraněného ženistu, podvázali mu nohu, aby nevykrvácel a odnesli jej do sklepa nádražní budovy. Kolem nás se odehrávalo pravé válečné peklo. Nepřátelská palba neustávala. Nedaleko byl zasažen tank velitele roty ppor. Hleby, který byl těžce zraněn. Vedle něj hořelo sovětské samohybné dělo. Velitel baterie, třiadvacetiletý, velmi hezký a odvážný nadporučík byl vymrštěn, když vybuchla munice. Jeho rozervané a ohořelé tělo skýtalo hrozný pohled.„

Po setmění, kryti tmou a podporováni našimi tankisty a samopalníky, sovětští vojáci postupně Bolatice osvobodili. Krutost bojů potvrzují také čísla – v pásmu naší brigády zůstalo okolo 250 mrtvých nepřátel, zajatců však bylo získáno pouze pět. Neméně krvavý byl i 17. duben, kdy v brzkých ranních hodinách vyrazily československé tanky s vlastním výsadkem na Zábřeh. V mlžném příkrovu nad řekou Opavou nikdo z tankistů ani samopalníků nezpozoroval postavení nepřátelských protitankových děl a obrněnců. V následné řeži bylo zničenou pět našich tanků. Zbylé stroje se stáhly až na okraj boletického lesa, odkud během dne odrazily několik nájezdů německé obrněné techniky. Karta se obrátila v pozdních večerních hodinách, kdy za tmy Čechoslováci překonali trať a silnici vedoucí od Kravařů do Zábřehu, podpořili palbou rudoarmějce dobývající Zábřeh a pak zaútočili od severu na obec Kouty, kterou osvobodili.

Na bojišti toho dne zůstalo na tucet našich vojáků. Těmto „padlým za vlast a národ v dubnu 1945“, jak zní nápis na náhrobním kameni, jsme vzdali hold položením kytic a skloněním praporu jednoty na bývalém hřbitově při kostele sv. Stanislava v Bolaticích, kde spočívají ve společném hrobě. Tichá vzpomínka byla věnována rovněž mnohem početnějším obětem z řad Rudé armády, a to u památníku, který stojí v polích na půli cesty z Bolatic do Dolního Benešova. Ten představoval poslední zastávku dne, kterým naše jednota zahájila svou tradiční (ač opět neveřejnou) pouť po památných místech bojů, jež vedly k osvobození Ostravy.

text a foto: br. Martin Lokaj