Zpráva o průběhu setkání potomků „tobručáků“ a „tobruckém“ čaji

V rámci VI. manifestačního sjezdu Československé obce legionářské se uskutečnilo setkání potomků účastníků zahraničního odboje na Blízkém východě (někdy nazývaném podle britského úzu překladem anglického termínu Middle East – Střední východ), „tobručáků“, kteří jako pěšáci bránili obležené přístavní město Tobruk před německým Afrikakorps a Italy v období od října do prosince 1941. V měsících od prosince následujícího roku do června 1943 pak zajišťovali jeho protileteckou obranu. 

Při setkání potomci prožili na vlastní kůži jeden důležitý aspekt tobrucké každodennosti, a sice pití čaje. Čaj byl černý a chutnal slaně, protože do vody ve studni prosakovalo moře.  

Ve vzpomínkách bojovníků od Tobruku organizátoři setkání, jedna tobrucká vnučka a jeden tobrucký vnuk, nenašli přesné vyjádření slanosti tohoto nápoje, proto improvizovali. Bylo rozhodnuto, že každý z účastníků setkání si do čaje nasype soli podle svého uvážení a libosti. Personál kavárny Národního památníku Vítkov, která setkání hostila, nabídl čaj připravený dle receptu objeveného v online rukověti přípravy teplých nápojů, kde čaj kromě soli obsahoval i lžičku másla, ale marně. Do šálků připravených pro pět osob si někteří odvážlivci nasypali i dvě lžičky soli v domnění, že se jedná o cukr. Méně odvážní se spokojili s dávkou poloviční lžičky. Přiťukli si všichni, leč nikdo nedopil. Někdo navrhl chuť vylepšit cukrem, padlo i doporučení přidat plátek citronu. Nepomohlo to. 

Na setkání zazněly nejen vzpomínky přenesené ze zápisků našich, ale i takové, které každý z přítomných na své blízké tobručáky měl. Prostřednictvím potomků se u šálku slaného čaje sešli tehdy nadporučík Karel Štěpán, vojín Stanislav Hnělička, vojín František Bajgar a vojín Ota Zvěřina.

text: ses. Monika Čížková